Robert Fulghum (*1937) pochází z Texasu. Má čtyři děti, jedenáct vnoučat a dvě pravnoučata. Během svého života vystřídal řadu povolání – byl mimo jiné pastorem, kovbojem, učitelem, barmanem, folkovým zpěvákem či pracovníkem IBM. Delší dobu strávil také v Japonsku, kde pobýval v zenbuddhistickém klášteře.
Drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filozofické postřehy z každodenního života si přitom léta psal do šuplíku, spisovatelem se ale stát nechtěl. 
Jeho první a nejslavnější kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce vyšla až na popud redaktorky  Random House v roce 1988.

Na svém knižním turné napříč republikou nedávno zavítal také do karvinské regionální knihovny, kde početnému publiku představil novou knihu Opravář osudů. Hned v úvodu se přitom s úsměvem představil jako životní hráč. 

Velkou úlohu ve vaší nové knize hraje Praha a Česká republika vůbec. Do naší země se navíc neustále vracíte. Co vás sem i po těch letech láká?

Zdejší lidé. Jsou moc zajímaví, jsem s nimi rád a z nějakého důvodu mezi ně zapadám. V minulém životě jsem musel být Čechem. Obdivuju na nich i to, že přestože prožili v minulosti velmi temné časy, umí se bavit a dokonale smísit vážné a humorné. Ideálním ztělesněním zdejší svobodomyslnosti je podle mě Jára Cimrman. Řekněte – našli byste jinou zemi, kde má celý národ imaginárního hrdinu?
Je tu ale taková zajímavost – přestože jsem vyrůstal v Texasu, s Čechy jsem přicházel do styku od útlého mládí. Kolem nás totiž žilo hodně přistěhovalců z Česka a s otcem jsme chodili kupovat jejich uzené maso, koláče či pivo. Když jsem byl starší, naučili mě i polku. 

Spolu s Opravářem osudů teď budete až do začátku listopadu cestovat desítkami měst napříč celou republikou. Není takové turné vyčerpávající?

Moje tělo je sice osmdesát let staré, ale má mysl je velice mladá. Rád říkám, že na věku nezáleží, pokud ovšem nejsi sýr (smích)! Mám navíc takový zvyk. Kdykoliv začínám s „českou poutí“, vyrazím na jedno ze zdejších náměstí s mapou a snažím se vypadat ztraceně. Když pak za mnou někdo přijde s otázkou, co bych potřeboval, řeknu mu, ať mi koupí snídani a ukáže město a já tak získám hromadu nových zážitků. Přátelé si ale dělají srandu, že je to podvod. Prý jen hledám jídlo zadarmo (smích).

Přesto – déle než měsíc strávíte od rodiny. Nebudete jim chybět?

Myslím, že ne. Mým dětem bude, ač to zní v tomto spojení humorně, pomalu šedesát let a plánují si důchod. Někdy si připadám mladší než oni. Mám už taky jedenáct vnoučat a dvě pravnoučata.

Musí být těžké pamatovat si všechna jejich jména.

Upřímně, ta si nepamatuji. Ale i sama vnoučata mě přezdívají – říkají mi Kapitán školka. Jedna vnučka si navíc myslí, že si na živobytí vydělávám bankovními loupežemi. Jednou se mě zeptala, co dělám, tak jsem prohodil, že přepadávám banky. Teď je to dospělá slečna, tak už mě asi prokoukla.

V České republice jsou vaše knihy nesmírně populární. Přemýšlel jste někdy, proč tomu tak je?

To vážně nevím, museli byste se zeptat českých čtenářů. Myslím si ale, že můj editor a překladatel jsou mnohem lepší spisovatelé, než jsem já sám (smích). 

A co jazyk – chtěl byste se naučit česky?

Děláte si legraci (smích)? Samozřejmě jsem se o to snažil, ale čeština je neuvěřitelně složitý jazyk. Umím ale říct omlouvám se, nemluvím česky. A taky supermarket.

Vaše nová kniha nese název Opravář osudů. Myslíte, že je možné opravit něčí osud? 

Ano, ale jen v malém měřítku. Když vás nic v životě netěší, můžete se třeba stát kopáčem, když vás to udělá veselejším a šťastnějším. Osud můžete změnit i někomu jinému. Třeba tím, že mu pochválíte šaty. Všichni se navzájem denně ovlivňujeme.

Znamená to tedy, že věříte v osud?

Nemyslím si, že vesmír naplánoval každý náš krok. Jsme vlastními pány naší cesty a lidé si to bohužel často neuvědomují. Když jsem ještě pracoval jako pastor, oddal jsem přes tisícovku párů. Pokaždé, když mi nevěsta přísahala, že toto je muž, kterého jí osud předurčil, smál jsem se a řekl, ať se za mnou staví za pět let.

Za svůj život jste vystřídal pěknou řádku povolání, ale první kniha vám vyšla až v jednapadesáti letech. Snil jste o tom, že se stanete spisovatelem?

(Smích) Ne, to vůbec ne. Byla to všechno jen souhra náhod.

Na závěr prozraďte – platí podle vás stále to, že všechno, co potřebujeme znát, jsme se naučili už v mateřské školce? 

Rozhodně. Z velkého světa se totiž vždy vracíme k těm malým a základním pravidlům. Už odmalička přece víme, že kolem sebe nesmíme dělat binec, nesmíme brát to, co nám nepatří, když někomu ublížíme, musíme umět říct promiň a každé odpoledne bychom si měli zdřímnout.