Kliknutím zvětšíteTřeba také o tom, jak je obyčejný člověk vítězem svého vlastního života, ovšem nedokáže ovlivnit to, co se děje nad ním. Například stavba fiktivní lanovky nad skromnou tichou zahradou slezských solitérů.
Co můžete prozradit o vaší nové knize? Kde se děj odehrává a o čem vlastně je?
Jak už napovídá název, v příběhu se objevuje lanovka. O lanové dráze se opravdu v Ostravě uvažuje a nechal jsem ji v románu postavit. V příběhu vede z Dolních Vítkovic na Landek, kde bydlí mí hrdinové, důchodci, bývalý slévač Johan Kott a Truda Lassová. Kromě stavby lanovky, která má vést nad jejich zahradou se vypořádávají s vraždou Trudiny snachy, předsedkyně polské separatistické strany Liga Slezska. Inspiroval mě vzdáleně příběh z opolské oblasti z roku 2014 – zavraždění starosty Dietera Przewdzinga, starosty města Zdzieszowice. Byl zabit podobným způsobem jako má hrdinka. Pokud vím, vražda nebyla vyjasněna. Politik se zabýval myšlenkou na vytvoření ekonomické autonomie a byl mediálně známou osobností. Románový příběh je samozřejmě fikce. Je to trochu i groteska ve stylu Tahle země není pro starý. A i když se témata rozvíjí různými směry, vyprávění je spíš sevřené a jednoduché, řekl bych, že je novelisticky elementární.
V čem se tato „lidovost“ například odráží? A kde se děj odehrává?
Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývám Prajzskou. Naposled ve Slezském románu. V Lanovce nad Landekem se věnuji Hornímu Slezsku, ale v širších evropských souvislostech. Kniha přivádí čtenáře do blízké budoucnosti, po ekonomických krizích a pandemii, kdy se z Evropské unie stává federace. Odehrává se na dvou místech. Na Hlučínsku, ale také na druhé straně Slezska v opolském vojvodství.
Lanovkou nad Landekem uzavírám své literární téma, kterému jsem se věnoval patnáct let, napřed v Pruských baladách, pak ve Slezském románu a nyní v Lanovce nad Landekem, která je zaměřena na současnost a blízkou budoucnost.
Navazujete ve vaší knize Lanovka nad Landekem na určitou slezskou rétoriku jiných historických autorů, nebo alespoň odkazujete se na jejich tvorbu?
Jedná se hlavně o jazyk. Lanovka nad Landekem je psána z velké části v současném prajzském nářečí. Stále jím mluví poválečná generace v oblasti Hlučínska. Psaný jazyk jsem přiblížil co nejvíce jazyku mluvenému. V nářečí psal rovněž Ivan Landsmann, horník a spisovatel, jehož postavy mluví ostravským dialektem a slangem. Pocházím z Prajzské. Také tento kraj má své spisovatele, i když jich mnoho není. Třeba Augusta Scholtise, který pocházel z Bolatic a dožil v Berlíně. Jeho tvorbu mám velmi rád. Pracuji možná podobně s německými regionálními tématy, ale příliš se na nikoho neodkazuji, aspoň ne z česky píšících autorů. V prajzském nářečí se příliš nepíše.
A inspiroval vás někdo z klasických slezských autorů?
Mám rád samozřejmě Petra Bezruče. Jako by vše z našeho kraje bylo nějak začarované a identita byla silně zkoušená osudem. Dnes možná není tak osudové, na které straně se člověk ocitá, zda na české, polské nebo německé, všichni jsme sléváni do společné obří nádoby globalismu, ve které se profilují nové podmínky. Kdo ví, jak budou nakonec vypadat. Odkazem mé knihy je příklon k tomu lokálnímu, ale i tichému, k tomu, co se povedlo uchovat.
Téma se týká životů obyčejných lidí na Ostravsku. Je to podle vás pro zdejší čtenáře stále poutavé a dokážou se s hrdiny ztotožnit?
Téma knihy je regionální a periferní, ale rozdíl mezi periferií a centrem se v dnešní době stírá. Lokální může být zaměnitelné s tím globálním a samozřejmě opačně. Proti tomu se hrdinové v knize bouří a bojují o svou lokální identitu. Hlavní hrdina, bývalý slévač Johan Kott, je člověk, kterého se globalizace ve skutečnosti nedotkla. Odmítá ji a žije dál svůj tradiční život. Je to vlastně vážný člověk, i když je jeho chování úsměvné. Nejde mi o politiku, ale o křehkost života v měnící se podobě Evropy. Pokusil jsem se o pohled na Horní Slezsko v širších, možná i provokativních spojeních. Ale hlavní hrdina Johan Kott stojí neochvějně u svého rybníčku, ve kterém si chladí své lahváče piva. Stojí tam v tichu a v zdánlivé nečinnosti a vše obklopuje poezie zmíněného okraje.
I vaše předchozí práce je spjatá s tímto krajem. Máte pocit, že je nutné, aby se autor v podstatě místu, odkud vzešel „odvděčil“ tím, že jej zpopularizuje a ukáže lidem třeba v úplně jiných barvách?
Mám zkušenost, že téma si vybírá autora, že se nedá příliš spekulovat, o čem se bude psát. Bývá časté a přirozené, že autor píše o tom, co důvěrně zná. Zpopularizování nějakého místa vzniká tím, že se kniha podaří a lidé ji rádi čtou. Postavy jsem se opravdu pokusil vykreslit v těch našich starých hlubinných podzemních barvách a hranici mezi Ostravou a Prajzskou jako periferii, ve které vítězství jsou vzácná. Mí hrdinové sice nakonec zvítězí, ale jsou jaksi první na posledním místě. Slévač Johan si myslí, že svůj život nesmí nikdy změnit. A v tom skutečně vyhraje. Stačí mu jeho malé místo, nepotřebuje ho vnímat ho v širším kontextu. To místo je jeho důchodové ústraní poznamenané stavbou lanové dráhy, na jejíž výstavbě se podílela jeho dcera Maruška a jeho téměř syn Hannes.
Jak je kniha pojata lingvisticky, když jsme se bavili o prajzském nářečí?
Jazyk románových hrdinů odráží současnou situaci na Prajzské – je ovlivněný blízkým kontaktem s Ostravou a poznamenán modernizací a globalizací. Zachoval jsem rovněž soudobou nesourodost a neortodoxnost řeči. Postavy například použijí slovo v nářečí či slangu a posléze jej svévolně užijí ve spisovné podobě. Jedná se o jakýsi pozůstatek původní řeči. Děti hlavních postav již hovoří spisovnou češtinou. Prajzština je i můj rodný jazyk, mluvil jsem tak především v dětství. S odchodem dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků pravděpodobně zmizí. Předpokládám, že do deseti, dvaceti let.
Koho podle vás kniha jako čtenářskou cílovou skupinu nejvíce zaujme?
Jedná se o jednoduchý příběh, je psán lidově, doufám, že bude srozumitelný a poutavý pro lidi z našeho kraje. Nářečí je zároveň i jistý druh undergroundu, odštěpení od většinového celku. Používám ho v knize jako umělecký jazyk. Ve Slezském románu se také objevovalo a rozuměli mu překvapivě i čtenáři z Čech. Nářečí má v příběhu své místo, je projevem oddělení, prostě separace ve smyslu uchování tradice.
Křest knihy se blíží, budou přítomni právě autoři, se kterými vás pojí přátelství i podobný světonázor?
Jsem velmi rád, že jako hosté vystoupí ostřílení literární bardové, vynikající trojice básníků Petr Hruška, Ivan Motýl, Vít Slíva a editor mého předchozího Slezského románu, literární kritik Pavel Hruška. Známe se dlouho a pojí nás literární život a také samozřejmě regionální spřízněnost.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
