„Unikátní jsou hlavně proto, že se vůbec dochovaly. Vždyť po uplynutí daného roku byly vlastně k nepotřebě. Dostaly se k nám z různých zdrojů nákupem, darem, z pozůstalostí," uvádí knihovnice Helena Macurová.

Značná část sbírky, přibližně 60 kusů, je tvořena pozůstalostí Ferdinanda Götze, který své kalendáře každoročně vyplňoval denními záznamy a poznámkami.

Nejstarší kousek sbírky kapesních kalendářů je v češtině a je z roku 1832. Další exempláře jsou samozřejmě také v polštině a v němčině. Nejčastěji mají konkrétní zaměření objevují se tu knížečky vojenské, studentské, učitelské, hornické, dělnické a rolnické i dámské.

Nesmírně cenný je ale podle Heleny Macurové také obsah těchto kalendářů. A to nejen ten předtištěný, ale zejména osobní vpisy původních majitelů. Například v českém Vojenském kapesním kalendáři z roku 1917 s podtitulem Zápisník a všeobecný rádce se v tištěných částech můžeme v oddíle Zdravotnictví začíst třeba do Příkazů pro koupající se či do Obrany proti tuberkulose. Je zde uveden také přehled Válečných událostí od srpna 1915 do srpna 1916 či Válečný slovníček nebo Seznam jednotek c. a k. vojska.

V sekci Poznámky z dalšího kapesního kalendáře, který rovněž v roce 1917 patřil Františku Jančarovi, se z rukou psaných poznámek například dozvíme, že loni koupil za 60 korun vepře, toho nákladem 102 korun vykrmil kukuřičnou moukou, bramborami, kvaky a řepou. V dubnu 1917 jej porazil a na špeku, sádle a mase si přišel na 528 korun. Čistý zisk z pašíka tedy byl 366 korun.

Denní poznámky jsou většinou vedeny obyčejnými tužkami, ty s větším významem pak inkoustem. Většina kalendářů uchovávaných v muzejní knihovně Silesia je díky osobním záznamům zajímavým pramenem o životní úrovni, nemocech, významných událostech v životech běžných lidí. Jsou však také odrazem toho, co se dříve prodávalo, o co se lidé zajímali, co rádi četli, které informace nejčastěji potřebovali mít k ruce.

Kapesní kalendáře byly a jsou našimi průvodci i němými svědky našich životů. Dříve však neměly alternativu v elektronických organizérech počítačů či upomínkách pípajících v mobilu. A proto k nám také mohou dnes promlouvat z dob dávno minulých.

Iva Lupková,
Muzeum Těšínska