V pubertě šel jeho koníček stranou a vrátil se němu až okolo svých devatenácti. To si domů přivezl asi dvacet velkých hadů, začal stavět terária a hady rozmnožovat.

„Měl jsem v plánu rozjet chovnou stanici nebo malou zoologickou s hady. Dva roky jsem na to sháněl sponzory, měl jsem slíbené příspěvky od radnice v Bohumíně i v Orlové, ale nic z toho nakonec nebylo,“ říká mladý muž, který je dnes jednatelem společnosti World of Reptil (svět plazů).

A tak dnes chová několik škrtičů jako koníčka. „Nejsem žádný velký profík, mám pár hadů. Anakondy a krajty. Líbí se mi, protože to jsou velcí hadi a nejsou jedovatí,“ vysvětluje.

Had se řídí instinkty

Pro chov exotických hadů je třeba poměrně dost znalostí. „Ty se dají načerpat z literatury, ale teorie je jedna věc a praxe zase jiná,“ říká chovatel. Každopádně dost peněz dáte za elektřinu, hadi potřebují v teráriích nepřetržitě teplo, a taky za žrádlo. Had sice žere zhruba jednou za měsíc, ale spořádá celou slepici nebo třeba králíka.

Právě zkušenostmi přišel David na to, že při kontaktu s hadem je třeba být neustále ve střehu. „Ono je to různé, každý had má jinou povahu. Měl jsem třeba hada, který který mi okamžitě skákal po ruce, jakmile jsem ji strčil do terária. Je to prostě zvíře, má zafixované reflexy a vše, co je v jeho blízkosti hýbe, je pro něj nebezpečí nebo kořist. Nejnebezpečnější jsou, když mají hlad,“ vypráví chovatel.

Jdeme krmit hada

A hned vše názorně předvádí. Vezme rozmraženou mrtvou slepici a jdeme krmit krajku mřížkovanou. Hada, který patří k nejdelším na světě. Ta Davidova má okolo pěti metrů.

„V jedné ruce mám lopatu, kterou hadovi nabídnu, on nerozezná, že to není žrádlo. Okamžitě útočí. Kdybych mu slepici dával rukou a neodvedl jeho pozornost lopatou, tak se mi zakousne do ruky. Nemáte šanci ucuknout,“ říká chovatel.

Nevymýšlel si. Všechno, o čem mluvil, jsem na vlastní oči viděl! Jakmile had zbystřil, že se otevírá terárium a pohyb ruky, ve vteřině roztáhl hubu, ze které mu šlehal jazyk a zakousl se do lopaty. Slepici sežere později.

Takto velcí hadi, samozřejmě budí respekt už svou velikostí. A i když to přes sklo terária vypadá, že jsou pohodoví a stočení do šneku spí, jakmile zaregistrují ve své blízkosti pohyb, v mžiku útočí.

„S hadem to není jako třeba se psem, není s nimi možná prakticky žádná komunikace. Jednak hadi neslyší a maximálně si na člověka zvyknou, takže když ho vezmete, on ví, že to nemusí být nebezpečí a nemusí útočit. Nevím, jak se třeba krajty chovají v přírodě, já mám anakondy a pro ně, co se hýbe, je nebezpečí nebo kořist,“ vysvětluje chovatel.

Když se had zakousne do ruky…

Když ho požádám o nějakou ne zrovna příjemnou příhodu, začne vyprávět, jak jednou pokoušel třiapůlmetrovou samici krajty. „Byla naštvaná, syčela, a tak jsem ji chytil za hlavu a nechal ji, abych zkusil, co udělá. Ona se mi tělem obmotala kolem ruky, ruka mi začala bělat, nabíhaly mi žíly a ruka nešla vytáhnout. Naštěstí se mi začala potit, takže jsem vyklouzl. Ale je fakt problém se z toho sevření vymanit,“ popisuje hadí škrcení na vlastní kůži.

V jiném případě si zase zadělal na úraz. Chtěl čtyřmetrovou krajtu postříkat prostředkem proti parazitům. „Ona se ale lekla a zakousla se mi do ruky. Jen jsem vykřikl, chytil ji za krk a čekal, až pustí. Jak pomalu pouštěla, tak mi zuby párala kůži. Tak jsem ji vrátil do terárka a jel na chirurgii šít ruku,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. Od té doby si už opravdu dává extra pozor.

Když had vyleze z terária…

A přidává i úsměvnou příhodu. I když do smíchu mu moc nebylo.

„Jednou ráno jsem přišel do sklepa a terárko bylo prázdné, otevřené okno a třímetrová krajta pryč. Bylo po sedmé ráno, začal jsem běhat kolem domu, ale hada nikde nenašel. Tak jsem vyšel před branku na ulici a dívám se, jestli tam někde had není. Zezdola zrovna běžela nějaká žena, sportovkyně, tak jí v tom pyžamu říkám: Dobré ráno, neviděla jste tady hada, asi tři a půl metrů?“ Začala se chichotat a říká: „Nepotkala a kdybych ho potkala, řeknu mu, že ho pozdravujete,“ a běžela dál. Nebrala mě evidentně vážně, asi si myslela si, že jsem po flámu. Pak jsme s otcem všechno ještě jednou prošli a našli hada za skříní schovaného pod dekou,“ vybavuje si Porwolik.

Had jako atrakce

Protože chov hadů je mu opravdu pouze koníčkem, živí se vystudovaný ekonom pronajímáním atrakcí, jako jsou třeba nafukovací hrady. Když už na nějakou pouť či městské slavnosti jede, občas vezme některého hada s sebou.

„To jsou pan nadšení všichni, malí i velcí. Jednou jsem nejprve ukázal hádě, které mělo necelý metr a ptal se, jestli chtějí vidět opravdového hada. Udiveně tvrdili, že to je had. Tak jsem vytáhl z bedny třiapůlmetrovou krajtu a to bylo haló,“ vzpomíná s úsměvem muž, který by se prý svého koníčka nevzdal za nic na světě.

Strach z velkých plazů musí zahodit i jeho partnerka. „Chtěl bych třeba krokodýla, ale to by mi asi doma neprošlo. Když jsem poznal svoji současnou přítelkyni, ptal jsem se jí, jak se jmenuje, a taky jestli má ráda hady. Kdyby řekla, že ne, asi bychom spolu nebyli,“ směje se David Porwolik.