„Nevím, zda to byl osud nebo štěstí, že jsem strávil jednačtyřicet let na státním gymnáziu a deset let na soukromém Gymnáziu Beskydy Mountain Academy. Státní gymnázium jsem absolvoval také jako student. Nastoupil jsem tenkrát do osmého ročníku. Nad námi byly ještě další dva. Tenkrát šlo o jedenáctiletou střední školu,“ zavzpomínal Vlastislav Skotnica s tím, že po maturitě odešel na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity do Brna. Když ji absolvoval a odsloužil vojenskou službu, vrátil se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde začal učit v roce 1964.

Centrum Frýdlantu nad Ostravicí.
Frýdlant nad Ostravicí, město je přátelské k místním i turistům, říká starostka

„Na fakultě jsme měli několik vynikajících profesorů. Historii podávali živě, svěže, přemýšlivě. Když jsem začal učit, byli pro mě vzorem. Zjistil jsem však, že na jejich svěžest, krásu historie nemám. Trvalo sedm let a možná i více, než jsem se v historii cítil více zaběhnutý. Nebylo to snadné období, protože historie byla falšovaná. Učebnice českých dějin byla moc špatná,“ upozornil někdejší kantor.

Dějepis měl ale natolik rád, takže šel vlastní cestou, aby studenty seznámil s historií. „Začal jsem chodit po antikvariátech a knihkupectvích, kde jsem si opatřoval monografie, na základě kterých jsem si učivo sestavoval. Toto mi přišlo jako nejlepší cesta. Výklad jsem se pak snažil podávat s nadšením. V těchto dobách byli mí studenti o sedm let mladší než já, takže jsme k sobě měli poměrně blízko,“ poznamenal Skotnica.

Branné kurzy i exkurze 

Vzhledem k tomu, že Vlastislav Skotnica učil také tělesnou výchovu a brannou výchovu, jezdíval se studenty na různé branné kurzy či exkurze. „Poznali jsme tak jižní Moravu, Mikulčice, Staré Město či Pohansko. Nejraději jsem jezdil na Slovensko, vůči kterému jsem měl velmi pěkný vztah. Začalo to horami, potom se to přeneslo na lidi. Prostřednictvím návštěv na Slovensko jsme tak nějak více vnímali jejich dějiny. Slováci to totiž měli s obrozením mnohem tvrdší než Češi. Maďarizace tam byla tvrdší. Studenti vzpomínají na povstaleckou cestu z Donoval přes hory a přes Prašivou, kudy putovalo hodně studentů,“ přiblížil Skotnica, který také padesát nebo šedesát let odebírá měsíčník Krásy Slovenska.

Boio jsou stylové opasky, které jsou vyrobeny z použitých cykloduší a cykloplášťů, 13. dubna 2022 v Dolní Lomné.
Opasky z duší bicyklů z Dolní Lomné? Originální, stylové a navíc šetrné k Zemi

V mládí pak Vlastislav Skotnica býval na studenty trochu přísnější, ale nikdy se nepovažoval za přísného kantora. U studentů měl přirozený respekt. Všichni jej uznávali a učili se, protože ho nechtěli zklamat. Nechtěli vypadat hloupě. „Nikdy jsem nebazíroval na faktografii. Testy jsem vždycky sestavoval tak, aby odpovědi na otázky byly problémové,“ popsal Skotnica.

A z čeho míval při výuce radost? „Vždycky mě potěšilo, když student trochu přemýšlel. Na druhou stranu mi pak vadilo flákání a negace. Někteří se pak v hodinách potřebovali zabavit i jinak. Kupříkladu na soukromém Gymnáziu Beskydy Mountain Academy jsem učil studenta, který si v hodinách kreslil. Přitom dějepis měl tak rád, že jej pak šel studovat na vysokou školu,“ řekl Skotnica.

Do Milíkova se každý rok sjede na sto veteránů z celé republiky.
Podívejte, proč do Milíkova pod Beskydy míří každoročně desítky veteránů?

V současnosti si Vlastislav Skotnica užívá zaslouženého důchodu. Uvědomuje si, že dnes už by učit nemohl. „Současná doba vyžaduje rychlejší reakce, schopnost organizace a mnoho dalšího. Rád ale sleduju politické dění hlavně moderních dějin. Synové mi přinášejí některé historické knihy. Hlavně z moderních dějin. Myslím si, že dějiny 20. století jsou pro studenty na gymnáziu velice důležité. I z hlediska vyspělosti studentů. Nelíbí se mi, že některých historických falz se využívá při volbách. Lhaní okolo 20. století bylo hodně,“ upozornil bývalý frýdlantský kantor.

A jak dnes žije? „S manželkou, která je taky z gymnázia, hospodaříme. Máme čtyři ovečky. Věnujeme se také zahradničení, i když to je přednost hlavně mé ženy. Sázíme brambory, sklízíme seno. Snažíme se stále žít aktivně,“ přiblížil Skotnica s tím, že jeho manželce patří velký dík za to, že držela rodinu, když býval pryč při exkurzích, kurzech a brigádách.

Kromě toho Vlastislav Skotnica ještě dokončuje psaní kroniky Lubna. „Cítím to jako závazek pro rodnou, domovskou obec. Už mám ale nástupce, který převezme mou roli,“ uzavřel Skotnica.