Předchozí
1 z 5
Další

„S judem jsem začínal poměrně pozdě, ve dvanácti letech, protože do té doby jsem provozoval školní házenou. Odmala mě ale sport bavil, takže někdy v sedmé osmé třídě jsem díky tátovi objevil i judo. Mladší brácha už do něj chodil, tak jsem ho následoval,“ přibližuje své judistické začátky Štefánik.

Nutno dodat, že v osmdesátých letech patřilo karvinské judo stále ještě k republikové špičce, kdy pomalu doznívala generace borců, jakými byli trenéři Havel, Kříž a závodníci Godál, Králík. „Od těch jsem se na tréninku mohl učit. Je fakt, že různé techniky mi šly, jenže jsem je nedovedl pořádně prodat na samotných závodech. Spousta mých vrstevníků byla lepších než já, jako například Martin Suchánek. Já v žácích nijak úspěšný nebyl, třeba na republiku jsem se ani nedostal,“ možná je to způsobeno pozdním začátkem, přiznává Štefánik.

Karel Štefánik nezkazí žádnou legraci.Zdroj: archiv K. Štefánika

Judo dělal pravidelně až do nástupu na vojenskou službu. Dokonce už v sedmnácti letech začal trénovat nejmenší děti. „Bylo to poměrně brzy, ale asi jsem k tomu měl vlohy, bavilo mě to a už tehdy to pro mě bylo více, než vlastní sportovní úspěch. Pak ale přišla ta vojna a po ní jsem si dal judo pauzu. Znáte to, rodina, děti,“ vysvětluje Štefánik, proč se ke svému oblíbenému judu dostal až po delší pauze.

To už pracoval ve firmě s jízdními koly. „To mě naplňovalo, i když jsem mnohdy končil s prací až za tmy. Ale zabýváme se veškerým servisem kolem kol, od prodeje po opravy. K jízdě na kole jsem měl velký vztah, mám rád terénní cyklistiku. Často jsme takhle vyráželi s kamarády třeba do Beskyd,“ popisuje svou zálibu.

Trénování se věnuje od svých sedmnácti se zhruba pětiletou pauzou.Zdroj: archiv K. Štefánika

V poslední době si však zamiloval „ocelového oře.“ Jeho velkou vášní je totiž jízda na motorce. „Asi před čtyřmi roky jsem tomu docela propadl, od té doby často jezdím. Úžasně si při tom vyčistím hlavu od každodenních starostí,“ doporučuje Štefánik motorku jako odbourávač stresů.

Na silnici nijak neblázní. „Policisté mě za rychlou jízdu ještě nestavěli,“ směje se. Pak vážněji dodává: Můžu vám říct, že motorkáři se chovají daleko zodpovědněji než mnozí řidiči aut.“

Není výjimka, když Štefánik sedne na motorku a stráví v sedle třeba 500 kilometrů jen s kafem a dotankováním. „Nejdále na jeden zátah jsem byl ve Slovinsku, dělalo to 870 kilometrů. Už jsem v sedle vydržel i jedenadvacet hodin,“ vybavuje si svůj rekord.

Syn i dcera sportují také. „Kluk dělá judo jako já, ale začal se angažovat i v MMA, dceru zase zaujal tanec, jezdí na různé závody v disco dance a podobně,“ přibližuje předseda judistického Baníku.

Jeho kamarádka Suzuki.Zdroj: archiv K. Štefánika

Jako trenér se judistům věnuje zhruba od roku 2007, posledních sedm let je přímo předsedou klubu. Sám začal sbírat medaile až v pozdějším věku ve veteránské kategorii, která začíná ve třiceti letech. „Já sám jsem, myslím, začínal až v osmatřiceti, ale od roku 2013 pravidelně vozím medaile z domácího mistrovství,“ vybavuje si.

Patří k těm úspěšnějším, což je zajímavé, protože do té doby to neplatilo. „Možná to má každý nastavené jinak. Jako veterán nějaké úspěchy mám, jako dorostenec jsem žádné neměl. Třeba ten Martin Suchánek, který byl jako žák výborný a mnohem úspěšnější než já, to má ve veteránské kategorii naopak. Tady jsem zase úspěšnější já,“ krčí rameny Štefánik, který si hodně cení úspěchu svých svěřenců.

Úspěchu svých svěřenců si cení víc než vlastních medailí.Zdroj: archiv K. Štefánika

„Pro trenéra je velká pocta, když mu na první trénink přijdou malé děti, které pomalu ani neumějí kotrmelec, ale věnují se judu a vyrostou z nich kvalitní závodníci, kteří sbírají republikové medaile,“ upozorňuje Štefánik, jemuž prošli pod rukama například současní mladí judisté Jan Babič nebo Adam Przybyla, závodící i za sousední Baník Ostrava.

„Já úspěchy svých svěřenců vnímám daleko intenzivněji než svoje vlastní. Mám z nich mnohem větší radost,“ uznává Štefánik, pro něhož je podstatná ještě jiná věc.

„Za posledních asi šest sedm let se nám, i díky výrazné pomoci města, podařilo zvelebit a rekonstruovat judistickou halu. Jsou v ní investice za dva miliony a tohle já považuji za mnohem důležitější než medaile schované v šuplíku, protože to beru jako odkaz dalším generacím dětí, které mohou v důstojném prostředí trénovat a závodit třeba dalších dvacet let,“ uzavírá Karel Štefánik.

S kolegy se věnují sportovní výchově dětí, ale také objíždějí veteránské turnaje.Zdroj: archiv K. Štefánika