Předchozí
1 z 5
Další

Letos třiasedmdesátiletý pamětník se od patnácti let věnoval sportu. „Vyučil jsem se na učilišti, pět let jsem dělal judo, ale pak jsem se dal na ragby, u kterého jsem vydržel pětadvacet let, tedy prakticky celou dobu, co karvinské ragby existovalo. Stalo se mou životní láskou,“ přiznává okamžitě František Vítkovský.

Jako trenér žáků dotáhl své družstvo v roce 1986 na finálové přebory tehdejšího Československa. „Tam nás zařízli, místo zlata jsme brali stříbro, ale byl to velký úspěch i tak,“ vybavuje si.

V roce 1967 se oženil a nastoupil na šachtu. „To byla jistota, pokud jste chtěl zajistit rodinu a tři děti,“ směje se.

František Vítkovský (zcela vlevo) hrával ragby, které se stalo jeho celoživotní láskou.Zdroj: archiv F. Vítkovského

Masérskou školu si udělal v tehdejším Gottwaldově, deset let pak masíroval házenkáře, od roku 1980 až do roku 1990, se kterými zažil zajímavé příhody. „Jednou jsme jeli do Sýrie na turnaj mistrů. Místo Dukly, které se tam kvůli izraelsko-syrskému konfliktu nechtělo. Zatímco benzínová pumpa v Turecku byla každých deset kilometrů, v Sýrii zhruba každých sto kilometrů. Borec na pumpě chtěl po nás valuty, naštěstí jsme je měli, ale mohli jsme si pak natankovat, kolik jsme potřebovali,“ kroutil hlavou Vítkovský. Na samotném turnaji, kde startovali i házenkáři Izraele, stáli v každé páté řadě i za brankami vojáci se samopalem. „Báli se, aby někdo na Izrael nezaútočil. Nebyla to sranda, izraelské ozbrojené síly v té době posbíraly protiraketové střely z ruské základny. Mysleli jsme, že vypukne nová válka,“ vybavuje si konec osmdesátých let Vítkovský.

V Sýrii zažil napětí z izraelsko-syrského konfliktu.Zdroj: Deník

Raději vzpomíná na své působení v karvinském ragby. „Dva roky jsme hráli ligu, z Vyškova k nám přišel profesor František Vlk, který učil a dělal ředitele na doubravském učilišti. Ten nám pomohl. Rozšířili jsme základnu a nabírali mladé hráče. Sám jsem chodil po školách a pořádal nábor. Získali jsme asi šedesát kluků, za dva měsíce mi jich třicet skončilo,“ směje se.

Proč? „Měl jsem zásadu, že učni nesmí kouřit a musí mít ve škole dobré známky, což ne každý splňoval. Ale rodiče to kvitovali. Někteří za mnou chodívali a říkali: Pane Vítkovský, naše děcka vás berou víc než nás. Ještě po letech mě občas některý z bývalých svěřenců zastavil ve městě a vzpomínal, jak jsem ho cepoval,“ směje se Vítkovský.

František Vítkovský spojil svůj život se sportem.Zdroj: archiv F. Vítkovského

Sám odehrál poslední zápas ve svých dvaačtyřiceti letech v roce 1989. Po sametové revoluci to šlo s karvinským ragby z kopce. „Vzpomínky mi ale zůstaly. Byly to pěkné roky, nehráli jsme si na žádné primadony a rád budu na kolektiv prima chlapců a dětí vzpomínat. S některými se dodnes potkáváme,“ ujistil Vítkovský, jenž se díky sportu podíval do různých koutů Evropy. „S výběrem československé reprezentace jsme byli na soustředění v Itálii. S Táňou Kocembovou-Netoličkovou a dalšími atlety nás zvali na ochutnávku vína,“ vybavuje si.

Setkává se s přáteli, bývalými ragbisty. Zleva Alois Novotný, Zdeněk Sirůček, František Vítkovský a Jan Petrovský.Zdroj: archiv F. Vítkovského

Momentálně má jiný koníček. „Věnuji se své zahrádce v Olšinách. Na co si vzpomenete, to tam pěstuju. Rajčata, cibule, česnek, mrkev, celer, kedluben. Doplňuji si vitamíny. Nezastavila mě ani koronavirová krize,“ říká Vítkovský, který lituje, že ve své době se karvinské fotbalové kluby mezi sebou nedohodly na sjednocení.

„Mohl se tady hrát i ligový fotbal, byly tady čtyři menší kluby. Jenže jakmile někdo projevil snahu to sjednotit, okamžitě byl uklizen z vedoucích pozic ve výboru. Kdepak, tady se mezi sebou pořád škubali a rvali o to, kdo bude na vrcholu a kdo bude dostávat nejvíce peněz,“ mávl rukou. K fotbalu pak přičichl zase až v roce 2008, kdy dělal maséra tehdy druholigovým fotbalistům MFK Karviná.

Nyní se věnuje své zahrádce.Zdroj: Deník