Předchozí
1 z 5
Další

Protože se všemu věnuje naplno, dostal se před několika lety do zdravotních problémů, které vyřešil a už si na sebe dává větší pozor. Láska k basketbalu mu zůstala. Pěstuje si ji odmala.

„Měli jsme to v rodině. Táta kdysi sportoval také, ale věnoval se nejen basketbalu, ale i házené a atletice. Pak po roce 1989 spoluzakládal Sokol, který byl do roku 1989 zakázán,“ připomíná Roman Hamrus.

S basketem začal na Základní škole Mendelova, kam jako dítě chodil. „Ve sportovkách nás tam tehdy vedl Petr Stempěn, časem pak i můj ředitelský kolega, nyní již v důchodu. Do osmnácti jsem pak hrál za Baník ČSA Karviná, ale basket na té, řekněme, vyšší úrovni, jsem začal registrovat až během svého studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem hrál i první ligu mužů,“ přibližuje Hamrus.

V Olomouci poznal profesionální přístup a kvalitu hry na nejvyšší možné úrovni. „Věděl jsem, že se do Karviné vrátím, neboť jsem zde odmalička žil a mám tady rodinné zázemí, kamarády a blízké. Když jsem se v devadesátém oženil, začal jsem hrát opět basketbal za Baník ČSA Karviná,“ vypráví Hamrus.

Roman Hamrus je doma na basketbale.Zdroj: Ivo Dudek

Když Baník ČSA skončil, začal se angažovat u basketbalu právě v Sokole. A když ukončil hráčskou kariéru, tak i jako trenér a manažer. „Těší mě, že basket lidé ve městě registrují. Snažil jsem se do klubu přenést to, co jsem se naučil v UP Olomouc a dá se říct, že jsme se v mužích v jistém období dostali na republikovou špičku,“ připomněl Hamrus dva tituly mistrů v kategorii do 20 let. Úspěšná je i mládež, která se několikrát účastnila baráže o extraligu v kategoriích U16, U18 a U19 a v těchto kategoriích (plus U17) rovněž hrávala pravidelně ligové soutěže.

Připomenul také, že basketbal je globální sport, provozuje jej 213 světových federací a z kolektivních sportů v Česku je v posledních letech jednoznačně nejúspěšnější. „Je to i díky tomu, že třeba Tomáš Satoranský hraje v NBA a Nymburk zase úspěšně v Lize mistrů. Jsou to příklady pro mladé. Navíc do republiky proudí i hráči ze zahraničí, ale přitom mladí čeští hráči se zlepšují a tvoří národní týmy v mužích i mládežnických výběrech, které jsou pak konkurenceschopnější,“ vypráví Hamrus.

Mimochodem, bývalý žák jeho školy Dalibor Vlk, hrající momentálně v USK Praha, je aktuálně v reprezentaci ČR U18 a U20, hrál na mistrovství Evropy a má už i zahraniční nabídky.

Čímž se dostáváme k tématu Roman Hamrus a škola. „Ředitelem na ZŠ Majakovského jsem od roku 2005, předtím jsem učil na soukromé obchodní akademii, a to matiku a sportovky,“ usmívá se absolvent managementu pro ředitele škol na Univerzitě Karlově v Praze.

Jako ředitel ZŠ Majakovského v Karviné.Zdroj: archiv

I ve své práci se potýká s problémy u dnešních dětí. „Práce s nimi mě baví, jenže stejně jako existují dobří a špatní lékaři, úředníci, učitelé, řemeslníci nebo ministři, tak je to i u dětí a jejich rodičů. Pokud je stabilní rodina, s dítětem nejsou žádné problémy. Pokud jsou rodiny rozvrácené, rodiče drogově závislí, nepracující a parazitující na sociálním systému, pak je problémové i dítě,“ objasňuje Hamrus.

Když je nucen řešit právě podobné problémy, nemůže dělat ústupky. „Jako ředitel školy nemůžu dělat jen líbivou politiku. Mým cílem je podporovat slušné a pracovité lidi a neodpouštět věci těm, co nepracují a parazitují na systému. Toto mi občas působí určité potíže, dostávám občas nálepku, že jsem moc tvrdý a neústupný, ovšem já pouze vyžaduji to, co dopředu řeknu a takové dodržování pravidel ctím nejen ve škole, ale i v basketu a v politice,“ upozorňuje ředitel školy a člen ODS.

Ve straně je od roku 2007 a je na to hrdý. „Ze svého členství v ODS jsem nikdy žádné výhody neměl. V našem levicovém regionu, kterému dominuje ČSSD, KSČM a v poslední době i ANO, je to spíše částečná personální nevýhoda, ale já nebrečím. Mým cílem je ukázat ODS jako stranu pro lidi zodpovědné, vzdělané, kreativní a pracovité, kteří nemusí žít z toho, co Babiš slíbí,“ usmívá se Hamrus.

Roman Hamrus v televizní debatě okolo basketbalu.Zdroj: archiv

Možná vás překvapí, že v listopadu 1989 se Hamrus nejen aktivně účastnil sametové revoluce jako student UP Olomouc, ale dokonce byl policií zavřený za roznášení protikomunistických letáků. „Z této věci jsem ale nikdy politicky netěžil, považoval jsem to za správné, protože jsem zažil komunistický režim jako žák i student ve škole a chtěl to změnit. Na mnoho věcí, které byly před rokem 1989, se zapomnělo a považují se dnes za samozřejmé,“ připomíná.

Ale zpět k basketu a Sokolu. Velké pracovní i mimopracovní vytížení jednu dobu Hamrusovi zkomplikovalo osobní život. Nejprve psychicky, poté i fyzicky. „V roce 2010 byla v klubu krize a já si musel dát od trénování pauzu. Starostou celého Sokola jsem ale byl dál. Poté mě někteří kolegové přemluvili, abych se vrátil i k basketu a já se vrátil. Byl jsem celkově přemletý a přetížený, dost mi vadilo, že někteří lidé si mysleli, že za ně všechno udělám a zařídím, a to organizačně i ekonomicky. Ale už je to za námi, tito lidé už v Sokole nejsou. Nezbytné to tehdy bylo, protože se vyčistil vzduch a prospělo to všem,“ vysvětluje Hamrus.

V politice se Hamrus angažuje dlouhé roky.Zdroj: archiv

Nicméně to vše se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Hamrus ale úspěšně bojuje i na tomto poli. „Za poslední čtyři měsíce jsem zhubl asi dvacet kilo. Cíleně. Byl jsem nemocný, měl jsem problémy s tlakem a skončil v nemocnici,“ vysvětluje.

Bylo to už podruhé po šesti letech. „Částečně to bylo stresového původu, při mé práci to asi ani jinak nejde. Částečně jsem si tím ale byl vinen sám, protože moje životospráva a stravování nebylo příkladné,“ uznává Hamrus.

Na mysli měl pozdní jídlo po tréninku, zajídání stresu, méně pohybu. „Na radu lékařů a svých přátel se pokusil o změnu. Stres a nezdravý životní styl jsou opravdu ‚nemocemi‘ nového tisíciletí. Pozor na to. Dneska mám daleko více pohybu a změnil jsem i stravovací návyky. Dost mi to pomohlo, cítím se podstatně lépe. Jím menší dávky, ale pravidelněji. Večer se už snažím nejíst. Často chodím do práce pěšky, občas jedu i na hory. Zatím to funguje a tak věřím, že mi to vydrží,“ je Hamrus optimista.

A jaké má koníčky? Zbývá mu na ně při svém vytížení vůbec nějaký čas? „Můj koníček je vše to, co dělám a v co věřím, že má smysl. Tedy práce, škola, basket, Sokol, ODS a nyní i hory. Ale mám rád třeba i historické filmy, například z druhé světové války, filmy z francouzské buržoazní revoluce a podobně. Občas doma pracuji i na zahradě, ale objektivně – moc času tomu nedám, většinu toho za mě dost udělá rodina. Bez podpory své manželky, svých dětí a svého otce dělat to, o co se snažím, by bylo absolutně nereálné,“ uznává Roman Hamrus.

Kvůli zdravotnímu stavu začal i chodit po horách.Zdroj: Lukáš Kaboň