„Nikdy bych neřekl, že to děti bude tolik bavit, ale jejich zájem je opravdu veliký. Vždycky jim výheň nahřeju, dám jim brýle, rukavice, zástěru a mohou si vyzkoušet udělat svou podkovičku. Pokaždé za ně ale zodpovídají rodiče, protože pořád je to horké,“ upozornil Václav Kaniok s tím, že v některých případech nejsou rodiče zprvu moc pro, ale děti si vyzkoušení tohoto řemesla doslova vykřičí.
„Dětem se líbí, že mohou do něčeho třískat. Vidí železo, do kterého mohou klepat kladívkem. Větší děti už pak i štenkruju. Říkám jim, ať tomu dají pořádnou ránu a ničeho se nebojí. To se jim moc líbí,“ pokračoval vášnivý kovář, který se s tradičním řemeslem seznámil už jako malý kluk.
„Narodil jsem se na Krásné, kde jsem chodil ke kováři a podkováři. Takto jsem se dostal k tomuto řemeslu. Následně jsem se vyučil strojním kovářem a začal dělat trošku kroucené věci. Označil bych to jako zámečnickou kovařinu. Sám od sebe jsem začal zkoušet něco ohýbat, točit. Když jsem viděl na hradu či zámku něco, co mě zaujalo, vyfotil jsem si to a doma jsem si to pak zkoušel udělat,“ popsal Kaniok.
„Později jsem fungoval společně s jedním kovářem, který měl kovárnu v Čeladné, kde je nyní kavárna Kovárna. Dneska mám malou dílničku v plechové garáži, kde mám výheň a kovadlinu, a to mi stačí,“ poznamenal.
Nejčastěji pak Václav Kaniok tvoří svícny či krbové nářadí. Nyní stojí před novou výzvou. „Budu se snažit dělat zábradlí ke schodišti, což bude má premiéra. Chci to zkusit. Vždycky je to taková výzva, když dělám něco poprvé. Jednou kupříkladu chtěla jedna paní na vchodové dveře mříž na prosklení. Šlo o rozměr 70 na 80 centimetrů a aby to nebylo tak jednoduché, bylo to navíc v oblouku. Člověk s tím pak stráví dost času, ale vždycky je to výzva,“ podotkl Kaniok, který v poslední době dělal hodně svícny na stoly, ale také šneky i s kamenem navenek.
„To se lidem líbilo jako dekorace na zahradu. Na stěnu jsem pak dělal zavěšení na kvítka. Dvě zavěšení s kvítky jsou k vidění v restauraci Na Harcovně u Fucimanů ve Frýdlantu nad Ostravicí. Několik šneků je tady po vesnici, ovšem nejsou na první pohled vidět, pokud je dotyční mají vevnitř,“ řekl nadšený kovář, kterému se líbí, že se železo dá libovolně tvarovat. „Kdykoliv se mi to nelíbí, můžu materiál nahřát a vrátit ho zpátky. S materiálem můžu libovolně pracovat. Líbí se mi i práce se dřevem, ale když jej jednou uřežete, nemůžete jej už dát zpět.“
Podle Václava Kanioka je dneska studium uměleckého kovářství daleko dostupnější, než tomu bývalo dříve. „Vyučil jsem se normálním kovářem. Umělecká kovařina nebyla tak rozšířená jako je tomu dnes. Nyní existuje hodně škol, kde se dá naučit. Nedávno jsem byl u uměleckého kováře Jindřicha Veselého v Rožnově pod Radhoštěm. Poradil mi hodně věcí. Vede i kurzy uměleckých kovářů. Má hodně pěkné věci. I toto je cesta, jak se tomuto řemeslu naučit,“ uzavřel Kaniok.