Kliknutím zvětšíteJak jste se vůbec dostal k tenisu?
Jsem z tenisové rodiny, taťka hrál dobře. Už jako junior byl v republikovém finále své věkové kategorie. Když se přestěhoval do Ostravy, začal hrát na Nové huti společně s paní Lendlovou, Kukalem a dalšími. Takže první tenisové kroky jsem udělal po boku taťky. Chodil jsem se na něj dívat, líbilo se mi to. A pak jsem začal hrát sám.
Lendla jste potkával?
Paní Lendlová dělala taťkovi sekretářku na vysoké škole, takže se naše rodiny znaly. Když měl patnáct let, viděl jsem jeho zápas s mým taťkou. To bylo na VOKD v Porubě. Hráli pár setů. Ale když jsem já začínal a trénoval v Ostravě, to už byl Ivan ve světě.
Co klíčový přesun do mužů?
Začátky byly fakt těžké. V mladších ani starších žácích jsem neměl potřebnou výkonnost. V dorostu se to zlepšilo, dostal jsem se do semifinále pardubické juniorky. Do reprezentace jsem se ale neprobojoval. To víte, Ostrava je od Prahy, kde se dělaly všechny nominace, daleko. Byl jsem alespoň v širším výběru a dostal se na dva turnaje do Ruska. Asi proto, že se tam nikomu jinému nechtělo. (směje se) Pro mě to byl ale zážitek.
Na turnaje do zahraničí jste jezdíval?
Nejprve ne. Neměl jsem pas a výjezdní doložku. Vše potřebné jsem získal až s pomocí kamarádova otce, který pracoval v bance. Tehdy jsme vzali spacáky a vyrazili na turnaje do Chorvatska. Pula, Poreč… To byl duben. Bylo to hodně tvrdé, nebyly peníze, museli jsme si vystačit s několika konzervami. Nakonec se mi ale podařilo prorazit.
Na velkém podniku, kde jste vlastně neměl vůbec startovat…
Ano. To byl Čedok Open v Praze. Na takové turnaje jsem neměl šanci se dostat, neměl jsem žádné body. Já to i přesto zkusil, přihlásil jsem se a dostal se do kvalifikace. Dodnes nevím, jak se mi to podařilo, jestli hrálo roli to, že šlo o první ročník. Každopádně jsem kvaldou prošel, a pak ještě udělal kolo v hlavní soutěži. Získal jsem deset bodů, dostal se do kádru reprezentace B a mohl začít jezdit po světě. Vyhrál jsem tehdy tři tisíce dolarů, ale vše musel vrátit. Hráči jako Lendl měli dohodu, že jim alespoň část peněz zůstávala, my matláci neměli nic. A tak jsme si vyřídili na hotelu účet, řekněme na padesát marek, který jsme pak vyúčtovali a v reálu jsme spali někde na ubytovně za pět. Byli jsme celý týden na houskách se šunkou, brali jsme si s sebou vařiče. Ale já byl i tak šťastný. Díky tenisu jsem se mohl podívat do světa. Navíc mělo to i druhou stránku. Doma v klubu jsem neplatit za tréninky a halu ani korunu. Přitom teď za tohle dávají rodiče triliony.
Zavzpomínejte na své nejlepší zápasy…
Hned mě napadne rok 1993 a poslední kolo kvalifikace na French Open. To jsem měl smůlu. Dostal jsem devatenáctiletého Rusa Kafelnikova, který došel do nejlepší osmičky a později se stal i světovou jedničkou. Lituju ale jiné porážky. Té s Italem Gaudenzim v San Marinu. Plný centr, pět tisíc lidí, všichni fandí domácí hvězdě, která byla ve dvacítce na světě. No a já šel za stavu 5:4 ve třetím setu podávat. Bohužel začalo pršet. Nebylo to tak strašné, normálně by se to asi dohrálo, ale kvůli němu to odložili na druhý den a já prohrál 5:7.
Ještě nějaké jiné bitvy se vám vybaví?
Jo. Největší výsledek jsem udělal v roce 1991 proti Ekvádorci Andrési Gómezovi, který v předešlé sezoně vyhrál French Open, když porazil Agassiho, čímž všechny šokoval.
U milovaného tenisu jste zůstal i po aktivní kariéře. Patnáct let už šéfujete v Ostravě challengeru Prosperita Open. Jistě máte i v souvislosti s ním mnoho příhod…
Napadne mě hned druhý ročník, tedy rok 2005, a zápas Němce Waskeho s Rakušanem Koellererem. Je to už šestnáct let, přesto si vybavuju, že se už chytali pod krkem a zavánělo to rvačkou. Nakonec na ni nedošlo, ale chvíli to vypadalo zle. Každopádně na sebe hodně řvali. Hlavně Koellerer byl dlouho nepříčetný.
Právě on je dodnes považován mezi samotnými hráči, ale i tenisovou veřejností za jednoho z největších psychopatů…
On byl vždycky provokatér. Ne nadarmo mu ATP nakonec zatrhlo činnost. Sice to bylo za jiné prohřešky, ale i za nevhodné chování dostával opakovaně pokuty. U nás v Ostravě s ním byly problémy od samého začátku. Měli jsme uzavřený areál, kde byla sponzorská auta, no a on k nám vpálil se svým vozem s tím, že jinde parkovat nebude. Byl to prostě úplný debil.
Když se bavíme o chování hráčů během zápasů, jak jste na tom byl vy?
Myslím, že jsem mohl být klidnější. I mně občas ruply nervy, zanadával jsem si. Ale jenom jednou mi to pomohlo. To jsem hrál s jedním Švédem v italském Meranu, Apell se jmenoval. Tehdy jsem prohrával 2:6, 1:3 a byl tak naštvaný, že jsem úplně rozsekal raketu. No a ještě jsem to dokázal otočit. Každopádně jako dobrý příklad bych to neuváděl.
Do jaké míry ubližují tenistovi přímo na kurtu negativní emoce?
Obecně vás to sráží dolů, ale jsou výjimky. Říkalo se třeba, že McEnroe s tím problém neměl, spíše tím ostatní deptal. On se tam zběsile hádal, rozhazoval rukama, přitom byl hned soustředěný a naopak soupeři ztráceli koncentraci. Já ale hrál vždy nejlépe tehdy, když jsem na kurtu nevnímal okolí a byl v určitém transu. Jste maximálně koncentrovaný, prostě jen hrajete, cítíte tu fyzickou sílu, čistost úderů a padá vám to tam. Je to krásný pocit. Lepším hráčům se to stává daleko častěji. Ale i já to párkrát zažil. Stejně tak i výbuchy vzteku.
Kdy a kde jste byl fakt hodně vytočený?
Rok nevím, bylo to v Egyptě. Hrál jsem proti domácímu hráči a tamní rozhodčí to nezvládal. Celou dobu mě řezal, a protože mi to v jednu chvíli už přišlo moc, tak jsem k němu vyrazil. Držel jsem oběma rukama empajr a chtěl s ním začít lomcovat, ale v tu chvíli jsem si naštěstí uvědomil, že už bych ten zápas taky nemusel dohrát, a udržel se. Ale bylo to těžké, vařilo se to ve mně.
A co šizení? To je taky kapitola sama pro sebe…
V téhle souvislosti se mi stala v úplných začátcích zajímavá věc. Byl to malý turnaj ve Švýcarsku a já hrál s nějakým Rumunem. Byla to kvalifikace a vlastně bez rozhodčích, ti stáli jen u dvou předních kurtů a dohlíželi na ostatní, tak naoko. No a on mě šidil fakt neskutečným způsobem. Naštěstí jsem ho porazil. No i tak jsem si na konci ale jedno neodpustil.
Řekl jste mu něco od plic?
Kdyby jen to. Borec zahrál míč doprostřed kurtu, já ho chytil do ruky, nahlásil mu aut a ukončil to. On sice nadával, ale sám věděl, že s tím nic neudělá. Teď už by se nic takového stát nemohlo, rozhodčí jsou už na každých turnajích. Tehdy si hlídal každý svou stranu.
Přejděme k současné světové jedničce, a tou je Srb Novak Djokovič, čerstvý vítěz Australian Open. Má 18 grandslamů, překoná Federera a Nadala, kteří jich mají dvacet?
Myslím, že jo. A to nejsem jeho fanoušek. Musím v prvé řadě zmínit jeho kondičku. Ta je prostě fantastická. Nedá se tomu ani uvěřit. Bavil jsem se o něm s kamarádem Marianem Vajdou, jeho dlouholetým trenérem, se kterým to dotáhl na současnou úroveň. Tvrdil mi, že bychom my, ta starší generace, vůbec nechápali, jak tvrdě trénuje fyzičku. Ano, i my jsme dělali kondičku, ale on je na kurtu úplná guma. Já mu říkal: Nevěřím, že to takhle může hrát bez dopingu. Přísahal mi, že je stoprocentně čistý. V tom je úplně jinde než ostatní. Nedominuje kvalitou úderů. Servis, return, forhend ani bekhend nemá top na světě, ale díky neskutečné kondici zahraje dvacátý míč stejně perfektně jako druhý… Proto je nejlepší.
Zmiňoval jste doping. Jak na něj nahlížíte a co se o něm vykládalo v době vaší aktivní kariéry?
Tehdy se třeba říkalo, že není možné, aby Španělé nedopovali, protože oni opravdu chodili se speciálními taštičkami. Teď, když je tolik kontrol, tak se mi nechce věřit, že by současní hráči brali.
Vy sám jste se na kurtu potkal s někým, který vypadal, že je „nastřelený“?
Rakušan Muster, toho určitě každý zná. Hrál jsem s ním v Casablance ve větru. To byl jeden z mých nejlepších zápasů vůbec, honil jsem ho tam, co to šlo. Hráli jsme třicet výměn, a když jsme střídali strany, tak si frajer ani nesedal na lavičku. Někdy v té době vyhrál devět antukových turnajů za sebou, bez pauzy. To si pak člověk řekne: Tak ten možná fakt zobe. Nikoho ale nechci očerňovat, třeba byl jen v tranzu.
Prý jste byl u začátků legendárního Rogera Federera. Dokonce jste s ním hrával…
Ano, to je pravda. Byl to rok 1995 nebo 1996. Hrál jsem za Basilej ligu, trvala necelý měsíc. A Roger už patřil do týmu. Byl tehdy ještě hodně mladý, kolik mohl mít? Tak patnáct, víc ne. Jeho mamka mi po zápasech prala věci. Už tehdy bylo vidět, že pokud se nic nepokazí, tak to dotáhne opravdu hodně daleko. Měl to v ruce. Říkal jsem: jestli ten se to nenaučí, tak už nevím. Krásně mu to letělo z ruky, měl neskutečný cit. Dokonce jsem si s ním zahrál.
Opravdu? Povídejte…
Hráli jsme spolu v rámci té ligy čtyřhru. Já jsem nebyl nikdy deblista, voleje jsem moc neuměl. I tak jsme ale vyhráli. Pamatuji si, že on už tehdy na síti přebíhal, což nebylo vůbec běžné. Všichni nám tehdy blahopřáli, nakonec jsme se stali mistry Švýcarska. Když mu bylo 17, hrál jsem s ním tréninkový set před jedním turnajem. A to už jsem mu nemohl vzít servis. Ale ani svůj jsem neztratil, prohrál jsem 6:7. Takže super. Kdo to dneska má, že? (směje se)
VÁCLAV ROUBÍČEK
Narodil se 13. prosince 1967 v Ostravě, kde s tenisem začínal. Na žebříčku ATP byl nejvýše na 135. místě. V kariéře vyhrál jeden turnaj, challenger v Jakartě. V roce 1991 porazil v portugalském Oportu Ekvádorce Andrése Gómeze, bývalou světovou čtyřku, který rok předtím šokoval na French Open, kde ve finále porazil favorizovaného Američana André Agassiho. S legendárním Rogerem Federerem vyhrál s Basilejí titul mistra Švýcarska. Od roku 2004 šéfuje doma v Ostravě mužskému turnaji Prosperita Open.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
