Když se jej zeptáte, zda je pro něj víc sport, nebo rehabilitace, odpoví takto: „Baví mě hýbat se tak, aby sport samotný byl rehabilitací. Ono totiž nezáleží tolik, co děláte, ale jakým způsobem to děláte.“

Sport je v jeho rodině velké téma. „Bavil mě odjakživa a doma jsme k němu vždy byli se sourozenci vedeni. „Od malička jsem hrál hokej, který mi jednoznačně zabíral nejvíce času. Rodiče také rádi trávili a stále tráví volný čas aktivně, takže jsme v zimě lyžovali, v létě jezdili na vodu, na kola, občas to proložili lezením po skalách a podobně. Hlavně táta nás nikdy nenechal sedět u televize, hnal nás na zahradu pracovat, takže svým způsobem byl pro nás sport tak trochu i útěkem ´od lopaty´,“ vzpomíná nadšený sportovec a jen tak mimochodem starší bratr hokejisty AZ Havířov Romana Szturce.

… a pak objevil fyzioterapii

Po gymnáziu chtěl jít na medicínu, to mu ale nevyšlo. Objevil ale fyzioterapii. „Moc jsem o ní do té doby nevěděl, přece jen je to obor, který se v posledních letech neuvěřitelně rozvíjí a tím i popularizuje. Když jsem nastupoval na univerzitu, nebylo ještě úplně běžné, aby každý elitní sportovec měl svého „fyzio“. Já ale už během prvního semestru věděl, že to je to, co chci v budoucnu dělat,“ vybavuje si mladý muž, který absolvoval kurz dokonce u věhlasného profesora Pavla Koláře, jenž patří nejen k české, ale i světové špičce v tomto oboru.

„To jakým způsobem nás učí, jak se dívat na lidské tělo, na pohyb a co z něj lze vyčíst, mi obrovsky pomohlo,“ říká Jan Szturc.

Přes lyže a trénování k dětské fyzioterapii

Během studia i po něm absolvoval spoustu různých brigád, či řekněme sezónních prací – masíroval, strávil celou zimu na horách jako instruktor lyžování, snowboardingu, trenér malých lyžařů a organizátor závodů, jednu sezonu trénoval malé hokejisty v Orlové, až ho osud zavál do Sanatorií Klimkovice, kde se věnoval fyzioterapii dětí.

„Po sedmi letech mě to ale začalo zase táhnout blíže ke sportu. Podílel jsem se na organizaci mistrovství světa v para hokeji v Ostravě 2019 a díky této práci jsem se poznal s lidmi z reprezentace a následně dostal nabídku doplnit realizační tým,“ přibližuje svou cestu k národnímu týmu hendikepovaných hokejistů současný asistent trenéra české reprezentace.

„Mám ještě další aktivity, ale práce s našimi para hokejisty a rozvoj para hokeje je pro mě v posledním roce to hlavní, co dělám,“ dodává absolvent oboru fyzioterapie na Fakultě tělesné kultury olomoucké univerzity.

Setkání se sportem hendikepovaných

Se sportem hendikepovaných se poprvé setkal, kdy se nechal přemluvit a dělal rozhodčího v boccii, což je sport podobný francouzskému pétanque určený lidem s těžkým tělesným postižením, kteří jsou odkázáni na invalidní vozík. Nejznámější tým v regionu působí v Havířově.

„Tato zkušenost mě v tomto směru obrovsky posunula. Byl jsem poprvé konfrontován se sportem hendikepovaných a viděl, jak všichni prožívají své zápasy, radí se o taktice a podobně. Přitom kvůli hendikepu jsou odkázáni na pomoc druhého člověka v jakékoliv činnosti běžného života.

Při tom sportování jsme zkrátka všichni úplně stejní. Soutěživí, hádaví, hraví, ale šťastní. Kdybych měl říci, jakou vlastnost na těchto lidech obdivuji, je to vůle, obrovská snaha překonávat překážky, protože hendikepovaný sportovec má oproti zdravému vždy nějaké překážky navíc. Takový para hokejista nemůže vybavení koupit v běžném obchodě, ale objednává ho z Kanady, klub není v každém městě, ale často musí někam dojíždět. Když chce zhubnout, nemůže si jít zaběhat, vždy musí hledat nějaké řešení problému, na který zdravý člověk ani nenarazí,“ vysvětluje Jan Szturc.

Politika jako koníček

Vedle sportu se věnuje také politice. Na komunální, ale i krajské úrovni. „Řekněme, že politika a její sledování je mým hobby dlouhodobě a nastal okamžik, kdy jsem si řekl, že nebudu brblat doma, ale zapojím se. Začal jsem na komunální úrovni a musím říct, že v naší obci se fungování zastupitelstva snad ani nedá nazvat politikou, jak ji známe z televize. U nás se táhne za jeden provaz, vždyť tady ani nemáme žádnou opozici. Zajímavější už to ale bývá v rámci jednání krajského sněmu hnutí STAN, jehož jsem členem, no a uvidíme do budoucna, jestli budu kandidovat i někam výš,“ dodává třiačtyřicetiletý otec pětileté dcery.