Cestování byl můj dětský výmysl. Jednou se mě maminka zeptala, co je můj sen a já jí odpověděl, že bych chtěl navštívit Nový Zéland. Vymyslel jsem si to, protože jsem nevěděl co odpovědět, ale chytil jsem se toho a i dnes, když se mě někdo zeptá, co chci dělat, odpovídám, že cestovat. 

Nápad jít pěšky na Saharu vznikl v hospodě, kdy jsme šli na jedno pivo. U jednoho piva jsme ale neskončili. V hlavě jsme měli živé vzpomínky ze společné pěší cesty přes Itálii k moři, od které už uplynul rok. Chtělo by to něco delšího, řekli jsme si. Prvním cílem byla španělská Barcelona, po dalším vypitém půllitru jsme náš cíl přesunuli do Gibraltaru.

Nakonec Roman navrhl Saharu, a ta se stala naším cílem. A tak jsme před dvěma lety, 1. května 2018, vyrazili na naše společné dobrodružství, jehož cílem byla africká Sahara. Šli jsme celkem přes jedenáct států (Česko, Rakousko, Německo, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Itálie, Monako, Španělsko, Andorra, Gibraltar a Maroko). 

S mým parťákem Romanem jsme se kamarádili už na základní škole. Napřed jsme společně začali stanovat na různých místech v přírodě. Já napřed stanoval sám, pak jsem řekl Romanovi, jestli nechce jít se mnou. Od společného stanování, kdy jsme trávili i týden někde v přírodě, jsme se přesunuli k společnému cestování. Chodili jsme pěšky na různé výlety, třeba z Frenštátu na Macochu, potom pěšky do Polska nebo na Slovensko. První větší cesta pěšky byla do Itálie k moři a začala tak naše společná dobrodružství. 

Spaní jsme řešili všelijak, napřed jsme měli stan, ten se nám ale rozbil. Nejvíce dobrodružné bylo spaní v Portugalsku, kde hodně pršelo. Přespávali jsme tak u McDonaldu, Lidlu, nebo i v kamionu, což bylo docela riskantní a měli jsme strach, že se ráno probudíme někde jinde. Jídlo jsme si kupovali cestou v obchodech, problém byl, že jsme z Česka byli zvyklí na obchody otevřené i v neděli, takže se nám častokrát stalo, že jsme v neděli museli jíst různé kořínky, pampelišky a prosit babičky o jablka, protože v zahraničí mají obchody v neděli zavřeno. 

Zdroj: Archiv Lubomíra Svobody

Cestou jsme potkávali různé lidi, v Evropě jsou nejvíce přátelští Italové. Byl jsem tam celkem čtyřikrát a vždycky jsem potkal úžasné lidi. Rozhodli jsme se tam rozdělit a týden jsme šli každý sám, protože jsme měli ponorku. Poznali jsme strašně moc nových přátel, Romana pozvali na oběd a koupili mu ubytování. Mě zase pozvali na guláš a pak jsem s nimi šel na nějakou jejich oslavu a také mě u sebe ubytovali.

Ale kdybych si měl vybrat stát, který jsme při naší cestě navštívili, a kde jsou nejhodnější lidé, tak to bude Maroko. V Africe je mentalita trošku jiná. Většina Evropanů má vůči těmto lidem předsudky, ať už je to tím, že jsou to muslimové, nebo jen tím, že pochází z Afriky. Každopádně muslimové byli neskutečně hodní a pohostinní.

Zdroj: Archiv Lubomíra Svobody

Jeden ze zážitků, na který teď s úsměvem vzpomínám, se stal v Africe. Noci v Maroku byly ke konci roku už chladné a my potřebovali někde přespat. Roman našel na mapě kemp kousek od nás, tak jsme se tam vydali. Došli jsme ke dvěma budovám, v jedné byl strašný nepořádek, v té druhé se skrýval v podstatě luxusní čistý byt.

Byli jsme po cestě tak unavení, že jsme si dali nabíjet powerbanky a lehli si v obýváku na gauč. Najednou jsme zaslechli přijíždějící auto. Vystoupil z něj majitel se sekerou v ruce, mysleli jsme si, že je to náš konec. Nevěděli jsme co dělat, tak jsme zůstali ležet a dělali, že neexistujeme.

Tajemný člověk vešel dovnitř a telefonoval ve vedlejší místnosti, my jsme mezi tím usnuli a probudilo nás až světlo baterky v očích. Muž se nás zeptal, co tam děláme a ať mu dáme pasy, které nám zkontroloval a odešel. Už jsme ho pak nikdy neviděli. 

Zdroj: Archiv Lubomíra Svobody

Samozřejmě byly i situace, kdy nám do smíchu moc nebylo. Šli jsme tehdy z nejvyšší hory Pyrenejí Pico de Aneto a uklouzli jsme oba na ledovci. Z výšlapu jsme si odnesli několik nepěkných odřenin a museli jsme do nemocnice. Měli jsme štěstí v neštěstí, protože když nám rány hodně hnisaly, potkali jsme Nizozemce, kteří nám pomohli. Tlumočili nám u doktorů, a dokonce zaplatili celou léčbu. 

Když jsme se vrátili, byli jsme rádi, že vidíme rodinu a přátele, ale za nějaký čas mi začal chybět život cestovatele a určitá volnost, kterou při cestování člověk má. A tak jsem po třech měsících, kdy jsem si vydělával na další cesty, odjel do Alp. Podíval jsem se do Benátek a navštívil úžasnou slovinskou přírodu. Taky jsem přešel Česko ze severu na jih bez bot a při tom poznal spoustu skvělých lidí.

Na Instagramu a Facebooku nás sledovala spousta lidí, dokonce se mi stalo, že mě v Českých Budějovicích poznal klučina a přišel za mnou s tím, že mě zná, že jsem ten ze Sahary. Letos jsme měli každý své vlastní plány, ale na příští rok chystáme další společnou cestu. Tentokrát bychom se chtěli vydat na východ od Česka a taky trochu dál, než je Sahara. Já toto léto budu objevovat hlavně krásy Česka. A co se týče dalších cestovatelských snů a plánů, to nechávám osudu, protože nikdy nevím, kam mě cesty dovedou. 

Lucie Syrovatková