Kliknutím zvětšíteCo by se mělo učit na školách o době socialismu? Odpovídají herec Jan Hrušínský a europoslankyně Kateřina Konečná:
Mezinárodní den žen, první máj, oslavy pražského povstání – to všechno jsou svátky, které stále existují v českém povědomí, ale v dnešní době jsou pojímány výrazně jinak než za časů před více než třiceti lety. Totéž se týká mládežnických organizací, zejména pak dětské organizace Pionýr, která stále existuje, ale od svého původního vzoru se v lecčems liší.
MDŽ coby bujará pitka
Mezinárodní den žen (MDŽ) dnes slaví v Česku spíš jen málokdo. Za minulého režimu však patřily oslavy tohoto svátku, původně připomínajícího stávku newyorských švadlen a velké shromáždění za volební právo žen z 8. března 1908, k ikonickým oslavným okamžikům roku, byť se při nich původní smysl svátku nijak nepřipomínal. Namísto toho zval prezident Gustav Husák v tento den na Pražský hrad "delegace pracujících žen", aby jim oficiálně poblahopřál, děti vyráběly v rámci výtvarné výchovy svým maminkám nejrůznější přáníčka a v obchodech se v tento den objevovaly bonboniéry a karafiáty.
Především se ale tento svátek pojil s pořádáním podnikových večírků a popíjením. Dost příznačné přitom bylo, že to si víc užili muži než ženy. „Kdybych to brala podle našeho ústavu, tak řeknu, že oslava MDŽ byla především ožíračka pro chlapy. A myslím, že tohle řeknou všichni,“ řekla Deníku v souvislosti s tímto svátkem Ludmila Sladká, někdejší pracovnice Ústavu makromolekulární chemie v Praze.
"Na druhé straně jsme Mezinárodní den žen nebrali jako bolševický svátek, byla to pro nás příležitost k příjemnému popovídání, při němž se sešlo víc lidí z ústavu, i z různých oddělení. To na něm bylo příjemné. Pro nás ženy bylo navíc úsměvné, že jsme většinou dostali od mužů bonboniéru, přičemž sami sebe obsloužili pitím samozřejmě daleko lépe. Myslím ale, že jen málo lidí znalo skutečnou historii tohoto svátku," dodala Sladká.
Právě fakt, že svátek byl spíš vnímán jako režimem protežovaná oficialita, mohl vést k tomu, že Češi po roce 1989 na Mezinárodní den žen spíš zanevřeli. Ani dnes není tento svátek v Česku příliš populární, byť se třeba v některých seniorských domech nadále hromadně slaví.
První máj aneb Dejte mi do ruky mávátko…
Něco podobného platí i o dalším původně americkém svátku První máj. Byl to vůbec nejoficiálnější svátek socialistického režimu, do prvomájových průvodů vyrážely podniky, školy, pionýrské organizace i případná zájmová sdružení, zejména, pokud se věnovala tanci a hudbě.
Také v tomto případě byl ale původní smysl svátku dokonale vyprázdněn - skutečnost, že svátek vznikl v roce 1889 na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr, se nijak zvlášť nepřipomínala. Pokud už tehdejší sdělovací prostředky spojovaly První máj s historií, připomínaly často buď Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, v níž jedna z kapitol mluví o tom, jak za protektorátu oslavili První máj pankráčtí vězni, nebo zdůrazňovaly, že za Rakouska-Uherska ani za První republiky nebyl tento svátek populární a účastnit se ho znamenalo riskovat.
"Pamatujte si, že u mě se na Prvního máje dělá, kdo nepřijde do práce, nemusí chodit vůbec," zuřil Jiří Štěpnička v roli zlotřilého továrníka v angažovaném filmu Hodina života (o sociálním demokratovi Josefu Hybešovi) z roku 1981. Podobná scéna se objevuje i v „dělnickém“ pokračování seriálu Sňatky z rozumu nazvaném Zlá krev, které pro Československou televizi (stejně jako původní seriál z roku 1968) natočil v roce 1986 František Filip – tam se takto hněvá Jiří Vala v záporné roli podnikatele Martina Nedobyla.
Paradoxem bylo, že v době, kdy byla tato díla uváděna, bylo s určitou dávkou občanské statečnosti spojeno spíš rozhodnutí se oslav Prvního máje neúčastnit a zůstat doma.
Symbolem Prvního máje byla za socialismu především papírová mávátka, která dostávali všichni účastníci prvomájového průvodu. Nadšené mávání lidí, kteří si jinak mysleli své, kritizoval v písni Mávátka z roku 1981 Jaromír Nohavica: "Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva. Já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat…" psal v posmutněle ironickém protestsongu.
"Vzpomínám, co mne někdy v lednu 1981 tak dohřálo, že jsem si ji musel napsat… Vzpomínám na ten zásadní spouštěč, který mne přivedl k té skeptické prachsmutné písni. Ale on se nevybavuje. Zdá se mi dnes po letech, že toho tehdy bylo tolik, že pak už stačila jen jedna jediná kapka. Uprostřed Evropy, v malém státě obklíčeném ostnatými dráty, přes které jsem se neuměl dostat ani do bratrského Polska, veden komunistickou stranou, která byla exkluzivním spolkem dvou miliónů vyvolených, rozlezlých po všech úřadech a institucích, jsem žil jako občan druhé třídy, pět let čekající se svými půjčenými penězi na družstevní byt, jako vojín, co neměl ani frčku natož automobil, jako student, kterého nevzali z kádrových důvodů na dvě vysoké školy, jako knihovník, stojící každý čtvrtek ve frontě na ulici Odboje na těch pár knih, které právě vyšly…“ uvedl Jaromír Nohavica na svých webových stránkách.
Byť se později nuceně upsal ke spolupráci se Státní bezpečností, v době vzniku této písničky to ještě neplatilo a z jejích slov je dodnes cítit frustrace z komunistického bezčasí: "Už třicet roků chodím po světě a ten svět furt a furt se stejně točí, já budu klidně smát se, budu veselý, jenom mi vydloubněte oči."
Po listopadu 1989 se staly oslavy Prvního máje v socialistickém duchu s mávátky relikvií, kterou každoročně oprašují členové komunistické strany. Svátek práce zůstal nadále svátkem, ale lidé jej tráví po svém a neorganizovaně.
Socialistický květen s ustáleným rytmem
Měsíc květen měl vůbec za socialismu zaběhaný rytmus určující, co kdy se bude dělat. Prvního května byl svátek, ovšem většina dětí zamířila do prvomájového průvodu, školní nástěnky i okna byla vyzdobena velkými obrázky květin (zejména slunečnic) a televize vysílala přenosy průvodů.
Zatímco motiv květin vydržel na školních oknech často celý měsíc, školní nástěnky určení nástěnkáři po prvním květnu předělávali, výstřižky připomínající svátek práce na nich totiž střídalo pražské povstání. Pátého května si pak pionýři oblékali slavnostní pionýrské kroje a namísto dopoledního vyučování nastupovali po dvojicích jako "čestná stráž" k pomníčkům obětí povstání (na jednu dvojici připadala jedna dvouhodinovka u pomníčku).
Devátého května pak bylo volno, protože tuto datum se za socialismu slavilo jako "Den osvobození Československa Sovětskou armádou" a tedy státní svátek. Organizované průvody "pracujících" ten den většinou vystřídala vojenská přehlídka československé armády, která se konala v Praze na Letné a televize nasadila Vávrův velkofilm Osvobození Prahy z roku 1975 a dost často také povídkový film režiséra Stanislava Rostockého Májové hvězdy z roku 1959 (v němž budila pozornost zejména mladičká Jana Brejchová v roli začínající učitelky).
V úterý 8. května roku 1990 změnil tento zavedený cyklus tehdejší poslanec Sněmovny národů Miloš Zeman, když pronesl ve Federálním shromáždění projev k právě projednávanému o státním svátku a dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, v němž mimo jiné řekl: "Domnívám se, že je naší povinností odstranit fikci stalinské historiografie".
V projevu navrhl nahradit datum 9. května datem 8. května, protože "Den osvobození Československa Sovětskou armádou" vystřídal coby státní svátek "Den osvobození Československa od fašismu", a k tomu se lépe hodilo datum německé kapitulace než příjezd sovětských tanků do Prahy, z níž se už Němci stahovali. Zemanův návrh opravdu prošel a Česká republika dnes slaví tento státní svátek 8. května. Český prezident Miloš Zeman však pravidelně rok co rok oslavuje 9. květen ve společnosti ruských (a letos i čínských) politiků.
Pionýr v letu času
Jedním ze symbolů oslav oficiálních státních svátků v 70. a 80. letech byly také děti v už zmíněných pionýrských krojích, které nesměly při žádné významnější státní oslavě chybět.
Jednotná dětská organizace pod názvem Pionýrská orgnizace ČSM vznikla na ustavující konferenci v pražském Radiopaláci ve dnech 23. a 24. 4. 1949. Její předchůdce, skautská organizace Junák, skončil 1. ledna 1950, kdy byla oficiálně uzavřena jeho činnost (komunistická strana nepotřebovala po svém uchopení moci organizaci, jež navazovala na demokratické tradice, a usilovala o vznik centralizované organizace sdružující děti podle sovětského vzoru).
Význam Pionýru coby organizace pro děti od šesti do 15 let stoupl po roce 1955, kdy dostal za úkol rozvíjet zájmovou činnost ve skupinách i oddílech, přičemž měl klást důraz zejména na mladé techniky a přírodovědce. V 60. letech se začal víc zaměřovat na kulturní a turistické akce i sport. Na konci března 1968 pak byla krátce obnovena i činnost Junáka - Skautu.
Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a následné "normalizaci" života byl však skauting 15. září 1970 opět zakázán a jednotnou dětskou organizací byla ustavena pouze Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže (PO SSM) - samotný Socialistický svaz mládeže vznikl ve dnech 9. až 11. listopadu 1970 na celostátní ustavující konferenci ve sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze coby obnovená jednotná organizace mládeže, opět podřízená KSČ.
Následovalo nejmasovější období pionýrské organizace. Zvláště v 80. letech „byla v Pionýru“ zejména naprostá většina „Husákových dětí“, narozených při populačním boomu přelomu 60. a 70. let. V roce 1981 měl "Pionýr" 1,5 milionu pionýrů a jisker (členů oddílů určených pro děti od 1. do 3. třídy základní školy, kteří se v nich měli připravovat na vstup do Pionýra - číselný údaj pochází z publikace Kronika 35 let budování jednotné dětské a mládežnické organizace v Československu autora Vítězslava Pokorného).
Především díky iniciativě řady vedoucích, schopných vzbudit dětský zájem, však hodně oddílů fungovalo po ideologické stránce spíš jen formálně a jinak přispívalo k rozvíjení přirozených schopností dětí, částečně i tradic skautingu. Někdejší pionýři většinou nevzpomínají na tuto organizaci negativně a vybavují si spíš oddílové hry, výlety, tábory a společně trávený čas. Možná díky tomu přežil Pionýr společenskou změnu v roce 1989, po níž se v lednu 1990 rozešel formálně na celostátní konferenci v Brně "s bývalými strukturami SSM" a začal působit jako společenská organizace. Ta se postupně změnila v nezávislé sdružení Pionýr, které existuje dodnes.
31
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
