Když ženu přivážejí na sál, má na sobě jen erární košili se zavazováním na šňůrky. Nohy jí připoutají řemeny k porodnímu stolu, do očí ji řeže světlo operační lampy. "Tlačte!" křičí na ni sestra v bílém čepci. Jakmile je dítě venku, vstrčí mu hadici do krku, aby odsála dýchací cesty. Pak ho rychle položí na studenou váhu, změří a popíše fialovou barvou. K mamince ho přinese jednou za tři hodiny, tátu uvidí nejdřív za týden. Možná i za dva.

Tak nějak vypadaly české porody za socialismu. "Co lékař řekl, to se stalo. Žena musela rodit v jediné poloze, nesměla se ani hnout," vypráví Petr Velebil z Perinatologického centra v pražském Podolí. Polohu naznak prý zavedl Ludvík XIV., aby mohl pozorovat porody svých milenek a přitom se pohlavně vzrušovat. "V socialistických nemocnicích šlo ale spíš o praktičnost. Poloha je sice pro ženu nepříjemná a nepřirozená, lékařům ale vyhovovala," říká Velebil. A bílý plášť byl za socialismu vždy ten hlavní. Nikoliv pacient.

Pacient o ničem nerozhodoval

Podobné to bylo i v jiných oblastech medicíny. Pacient o ničem nerozhodoval, nikdo se ho pro jistotu ani na nic neptal. Vše měl pevně v rukou stát neboli okresní ústav národního zdraví (OÚNZ). Ten jediný určoval, kterého lékaře smí člověk navštěvovat nebo do které nemocnice si může jít lehnout. On věděl nejlépe, jaké léky má pacient užívat. Na povel měl dokonce i účast na osvětových akcích. Odmlouvat se nesmělo. "Zdravotníci přece spoluzodpovídají za zdravotní stav občanů, stejně jako za to, zda sami občané dovedou zdravě žít a pracovat," vysvětloval direktivní tón socialistického zdravotnictví tehdejší náměstek ministra zdravotnictví Zdeněk Štich. Jeho slova obsahuje ročenka Ústavu pro zdravotnickou statistiku z roku 1962.

Jak se za socialismu bydlelo? Podívejte se na názor herce Jana Hrušínského:

OÚNZy proto měly všechno na povel. Pořádaly osvětové brigády i hromadné zubní prohlídky. Organizovaly i kolektivní očkování.

"Plošné zubní prohlídky byly vážně příšerné," vzpomíná dnes na dobu svého dětství šéf České stomatologické komory Roman Šmucler. Nikdo prý dětem nic nevysvětloval, zubař jim jen prohlédl pusu a rozvrtal chrup. "Všechno se to navíc dělo v obrovské rychlosti, protože jedna doktorka měla na třicet dětí sotva dvě hodiny," pokračuje Šmucler. Neexistoval tedy žádný individuální přístup, nebyl čas ani na žádnou anestezii. "Každé dítě si z toho odneslo jen hrůzu ze zubaře. Včetně mě," uzavírá stomatolog.

Očkování probíhalo podobně: děti se postavily do dlouhé fronty před dveře ordinace a doktorka vpíchla jednomu po druhém vakcínu. Pak sestra použité jehly vyvařila a mohlo se očkovat nanovo.

Sanitky od Škody jezdí už 111 let. Která byla první? Podívejte se:

Přesto řada lékařů vzpomíná na socialistický systém se sentimentem. Alespoň pokud jde o zmíněné očkování. "Podařilo se totiž vymýtit infekce, na které se do té doby umíralo," vysvětluje náměstek ministra zdravotnictví a současně hlavní český vakcinolog Roman Prymula. Tím, že nešlo ošetření odmítnout, se podle něj proočkovanost populace dostala téměř ke sto procentům. Česko si díky tomu vypěstovalo takzvanou "kolektivní imunitu".

Stát se zbavil kontroly

Jenomže to po listopadu 1989 skončilo. Dnes se proočkovanost pohybuje hluboko pod devadesáti procenty, podle některých lékařů klesla dokonce k 75 procentům. V Česku tak znovu propukají lokální epidemie infekcí. Některé z nich končí fatálně. Světová zdravotnická organizace, která doposud dávala Česko ostatním státům příkladem, v létě odebrala tuzemsku status země bez spalniček.

"Na vině je přitom právě skutečnost, že se stát zbavil kontroly nad očkováním. Nejenom že přestal hlídat očkování jednotlivců, ale vzdal se také distribuce vakcín a kontroly nad nimi," kritizuje situaci posledních deseti let bývalý lidovecký poslanec Ludvík Hovorka. Naráží přitom na skutečnost, že stát přenechal kontrolu nad vakcínami soukromé firmě Avenier ze zdravotnického koncernu Agel miliardáře Tomáše Chrenka. Stalo se to v roce 2009. "Od té doby počty očkovaných lidí klesají," doplnil Hovorka. Situace je podle něj o to horší, že se privatizace očkování nešťastně sešla ještě i s nárůstem takzvaných "odmítačů" vakcín.

Jinak ale řešilo socialistické zdravotnictví podobné problémy jako to dnešní: zdravotnický personál nebyl vždy dostatečně empatický, ne do každého obvodu se nadšeně hrnuli zdravotníci a věková struktura některých odborníků nebyla uspokojivá. Třeba ve zmíněné ročence Ústavu pro zdravotnickou statistiku z roku 1962 se píše: "V obvodech ubylo mladých nezkušených lékařů pod 30 let, ale vzrostl absolutní počet lékařů nad 60 let." Srovnatelné jsou i počty lůžek v nemocnicích. Zatímco dnes v nich máme přibližně 73,12 postelí na deset tisíc obyvatel, začátkem šedesátých let to bylo jen o chlup víc – 76,2 na stejný počet obyvatel. Naopak lékařů, kteří by u nich sloužili, bylo výrazně míň. Místo dnešních 37 lékařů na deset tisíc obyvatel jich bylo jen 17,99.