Jiří Šmeral

Když nepočítám předchozích deset let, jsem v Deníku již pátým rokem.

Za ten čas, co píšu pro Deník, jsem prošel třemi redakcemi. V roce 2016 jsem nastoupil jako šéfredaktor do Svitavského deníku. Východní cíp dnešního Pardubického kraje mám rád. Pocházím z Moravské Třebové, která, přestože jsem se v životě stěhoval už několikrát, je pro mě srdeční záležitostí. A nejen ona, tak trochu pozapomenutý region, v němž se snoubí úrodné roviny Malé Hané i zalesněný podhorský severovýchodní výběžek někdejšího svitavského okresu, mně nepřestávají uchvacovat. Města a vesnice za poslední léta vykvetly do krásy, přesto je na nich ještě pořád znát stín dávných časů, které nebyly vždycky pro zdejší rázovité obyvatele lehké. Pokaždé, když projedu silničním tunelem proraženým v masivu pětatřicet kilometrů ze severu na jih se táhnoucího Hřebečského hřbetu, vím, že jsem tak nějak doma. Další kroky mně zavedly do redakce Orlického deníku. Ani Orlickoústecko mi nebylo neznámé, město Ústí nad Orlicí bylo po několik let mým domovem. Roli sehrála i blízkost Orlických hor, které jsem prochodil takřka křížem krážem. Spolu s Jeseníky patří k mým nejoblíbenějším. Posledních pár měsíců se jako redaktor Pardubického deníku zaměřuji na celý kraj.

Psaní je pro životní „nutnost“. Na novinařině mně baví pestrost témat, která jsou každý den jiná, není den, kdy by se nedělo něco, co by nestálo za přemýšlení a zprostředkování našim čtenářům. A svým způsobem i stres z kažodenní uzávěrky. Oceňuji, že jako novinář mám výjimečnou možnost setkávat s novými lidmi, kteří v kraji žijí, a mnohdy vytvářejí obdivuhodné hodnoty, o kterých často vědí jen jejich blízcí. Zprostředkovat je díky novinám čtenářům je radost, která bohatě vyvažuje setkání méně příjemná. Ale i taková nezávislá kritická novinařina přináší. Oproti celostátním médiím má Deník velkou výhodu, kterou si dennodenně uvědomuji, díky lokálním redakcím je velmi blízko svým čtenářům. I proto bych neměnil.

Jak relaxuji po práci a jaké mám koníčky? Hory. Asi proto, že jsem se narodil v krajině, jejíž nejvyšší vrchol má sice jen necelých 700 metrů, ale strmé hrany kopců, převýšení a srázná údolí připomínají Beskydy, které mám moc rád. A pak knížky, se čtením to mám podobně jako se psaním: životní „nutnost“.