Martin Mangl

V šesti letech jsem poprvé viděl naživo fotbal. A tento sport mě uhranul natolik, že mě mamka vzala na fotbalový trénink v Lošticích na Olomoucku, kde jsem strávil dětství. Měl jsem jasno – budu fotbalista. Myslím si, že jsem byl celkem dobrý (v dorosteneckém věku jsem si zahrál i divizi), ale na to, abych si vydělal na chleba, to stejně nebylo. Fotbal jsem nakonec hrál dlouhých 15 let. Skončil jsem až díky změně priorit, stěhování a práci, která mi zabírá spoustu času. Každopádně láska k fotbalu trvá dodnes, do mých 28 let. Stejně jako láska k ostatním sportům, o které se zajímám a o kterých s entuziasmem píšu.  

Do Deníku „fušuju“ už pět let. Začínal jsem jen jako redaktor zabývající se krajským přeborem fotbalistů. A jak jsem se k tomu dostal? Vlastně úplně náhodou. V Plzeňském deníku přijal jeden ze stálých členů novou výzvu a díky známým ve sportovním průmyslu dostal tehdejší šéfredaktor sportu Václav Vacek kontakt na mě. Svět je tak velké, ale vlastně tak malé místo, řekl jsem si tenkrát. A teď jsem stál před novou výzvou já.  

Panu Vackovi jsem poslal ukázku mé práci a bylo to. Plácli jsme si jako staří dobří kamarádi na srazu třídy základní školy po třiceti letech. Plně jsem využil toho, že jsem kdysi v puberťáckém věku založil a vedl webové stránky fotbalového oddílu Sportovní školy Plzeň (dříve Prazdroje Plzeň), za kterou jsem hrál. Už tehdy jsem věděl, že psaní o sportu mě baví a naplňuje jako metrákový barel při vydatném lijáku. Koneckonců, ze slohu jsem měl vždycky samé jedničky.  

Postupem času se má působnost v Deníku rozrostla až na maximum. Jsem krajským sporťákem amatérských fotbalových soutěží a sportovním redaktorem Klatovského deníku. A sem tam (jako tarzan), zaskočím také v jiných okresech Plzeňského kraje. Všechno samozřejmě v rámci možností neboť v Deníku působím „pouze“ jako vášnivý externista. A „tvorbu textu“ beru spíš jako jeden velký koníček. Baví mě totiž psát o regionálních tématech. Miluji na tom tu exkluzivitu a jedinečnost. Na hlavní úvazek pak pracuji pro jednu nejmenovanou rakousko-neměcko-českou firmu na pozici správce logistických databank, ale hlavou jsem upřímně pořád u psaní.  

Kromě sportu mám pochopitelně také jiné koníčky. Jsem milovníkem psů, přitom ještě před osmi lety bych se za tuhle větu nejspíš střelil nabitou „devítkou“ do hlavy. Doma máme tři malé pejsky – čivavy. Dvě osmileté fenky a jednu pětiměsíční (Lilly, Cloe a Amy). Ještě nedávno nám radost dělala také desetiletá a dvacetikilové „babička“ Mája. Jenže i přes veškerou snahu nás i kvalifikovaných veterinářů, prohrála svůj boj s krátkou, ale velmi zrádnou nemocí. A jako milovník psů asi ani nemusím říkat, jak moc mě (nás) její odchod zasáhl.   

Mezi mé další hobby patří určitě kutilství, procházky, sledování seriálů a dokonce i vaření. Jsem tak trošku gastrosexuál a na jazyku mám zvláštní chutě. Byť podle některých už žádné chutě mít nemůžu. Miluji maso, ryby a hlavně pálivé pochutiny, které připravuji pro sebe i mou ženu Moniku, se kterou jsme si nedávno v obřadní síni v pražské Chodovské tvrzi řekli „ANO“.   

Na závěr – Deník mi dal opravdu hodně. Nové zkušenosti, přátelé, známé po celém (nejen) kraji. Jo, a také jsem se naučil celkem slušně fotit, což je můj další koníček, na který jsem teď úplně zapomněl. A kdybych měl zmínit dosavadní největší žurnalistické zážitky? Byla by to například pracovní cesta do Říma na zápas Ligy mistrů mezi domácími Vlky a Viktorií Plzeň nebo domácí konfrontace s královským Realem Madrid. A náladu mi nezkazil ani fakt, že oba duely nakonec Západočeši prohráli shodně 0:5…