Jde o atribut havířského cechu. Zaprášené oči neumyjete ve sprchách běžným způsobem. Zkušení havíři ukazují mladším kolegům trik, jak lze černý povlak z víček setřít tvrdým bicepsem. Už Petr Bezruč básnil, jak v šachtě svaly v železo ztuhly, aby se to rýmovalo s „ulí“. Opěvoval havíře proletáře, co hrozí uhlobaronům kladivem.

Za komunistů se šířil havířský kult. Stavěly se sochy horníků a udělovaly řády práce. Společenský statut vyjadřovalo „Já jsem havíř, kdo je víc?“ i vysoké mzdy, o kterých profese na zemském povrchu mohly jen snít. Dnešním havířům přibyl strach ze zavírání dolů. Zůstala jim dřina, rozhašený biorytmus, narušené zdraví a důchodový věk kolem 55 let, protože předčasně umírají. „Sto roků v šachtě žil,“ je Bezručova básnická licence.

Politici a jejich rádci epidemiologové horníkům upřeli jejich odvěké privilegium spláchnout uhelný prach pivem v šest ráno, zatímco v éře nejpřísnějších koronavirových opatření Mynář pořádal zabijačku, Nejedlý cestoval do Číny a u Zemana v Lánech konzumovali občerstvení s rouškami. Současné uvolnění provází hostina na Karlově mostě a podobné promořovací pikniky.

„Já bych jim ukázal, na šachtu s nima,“ zpívá Jaromír Nohavica ve slavném fotbalovém songu.

Horníci a odboráři to vidí dost podobně. Zkuste si dodržovat rozestupy v těžní kleci, v šatnách, ve sprchách a ve štolách, a pak nám můžete něco kázat o rizikovém pivu v šest ráno po šichtě.

Zdař Bůh. Čest práci.