Volby do Evropského parlamentu přinesly mnoho komentářů a zamyšlení jak před jejich konáním, tak zejména po zveřejnění výsledků. Jedním ze zajímavých průzkumů pak byl projekt Českého rozhlasu, který se zabýval vztahem české společnosti k Evropě. Nakonec z průzkumu vzešlo šest skupin, od eurooptimistů až po odpůrce. Mezi krajními póly se pak pohybují skupiny vlažných nevyhraněných obyvatel České republiky.

Kdybychom tento průzkum hodně zjednodušili, pak cca 20 procent lze počítat za optimisty, cca 40 procent za vlažné optimisty či vlažné skeptiky uprostřed, zbylých 40 procent jsou pak odpůrci.

Michal Stehlík
působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se především českými dějinami 20. století. Je také ředitelem Památníku národního písemnictví.

Zkusme se nad tímto sociologickým obrazem zamyslet z jistého historického nadhledu ve smyslu vztahu české společnosti nejen k Evropě, ale obecně k jakýmkoli vyšším celkům, jejichž byla součástí.

Nechme nyní stranou spíše teoretickou otázku, zda patříme na Západ, či na Východ, která se nesla posledními dvěma stoletími. Je totiž poměrně zjevné, že jsme tak jako tak součástí západní kultury a ani naivní teorie o roli mostu mezi Západem a Východem na tom mnoho nezmění.

Jde mi především o výše naznačenou otázku vztahu k širším státním celkům či konceptům. V tomto ohledu je naše historická tradice dobrým vysvětlujícím argumentem pro pochopení jisté přetrvávající skepse.

Pokud Češi vstoupili do své moderní státnosti ve 20. století s konceptem Československa, to se vzápětí výrazně vymezilo vůči rakousko-uherské realitě. Pocitově přetrvával směrem ke schopnosti české politiky prosadit něco v rakouském kontextu Riegrův výrok z roku 1867 „O nás bez nás“, který se silně usadil v mentální paměti společnosti.

V novém státě se veřejným prostorem neslo heslo „odrakouštěme se“, obraz minulosti byl pak postaven na tezi o „žaláři národů“ a obecně došlo k odmítnutí někdejšího soužití v mnohonárodnostní monarchii.

Nesporně je u této skepse zajímavé, že samotné Československo bylo jistým způsobem malou monarchií, pokud jde o počet národností. Jen s tím rozdílem, že nyní byli Češi národním hegemonem nového státu. První republika sice netrvala ani celých dvacet let, ale každopádně vytvořila silnou paměťovou stopu „národní“ samostatnosti. Druhá republika rychle přešla v roce 1939 do reality okupace, protektorátu, a především se česká společnost stala součástí širšího evropského celku třetí říše.

close My a Evropané. info Zdroj: Deník zoom_in My a Evropané

S touto politickou realitou zdejší česká společnost rozhodně nesouzněla a vůči své roli uvnitř tohoto celku byla více než skeptická. Navíc tento celek v sobě obnášel teror, perzekuce a prakticky snahu o vyhlazení národa. Nádech tří let po roce 1945 již byl ovlivněn nástupem komunistické moci, která se definitivně ujala moci v únoru 1948.

Přestože se pak Československo mezinárodně tvářilo jako samostatný a suverénní státu, realitou byla politická a mocenská závislost na Moskvě a Sovětském svazu. Tuto realitu žila společnost v několika generacích v mírných obměnách po dlouhých více než čtyřicet let.

Uvnitř těchto dekád proběhla navíc okupace roku 1968, která jen potvrdila realitu závislosti a nesuverenity.

Kdybychom tedy sečetli dvacáté století z hlediska příslušnosti k vyšším celkům, ať již byl jejich charakter jakýkoliv, prvních osmnáct let žila česká společnost v mnohonárodnostní monarchii, kterou poté při ohlédnutí nebrala za svou, šest let žila pod německou okupací a následně čtyři dekády pod komunistickou kuratelou Moskvy. To vše mohlo vytvořit nejen silný pocit skepse vůči větším celkům, součástí mohou býti přetrvávající strategie pasivity a vyčkávání či jistá míra nesebevědomí, že o nás přece rozhodují jiní (potvrzené například i Mnichovem 1938).

To jsou dlouhodobější trendy, které byly ovšem v 90. letech 20. století překryty dynamikou porevolučního optimismu, že se musíme navrátit do Evropy. Ten má nyní politickou podobu Evropské unie a naší účasti na tomto projektu. Jistě, každý podobně ambiciózní a velký projekt má své chyby. V každém případě ho ale nelze v ničem srovnávat s okupačními zkušenostmi nacismu a komunismu. Stejně jako je zřejmé, že Češi v něm mají větší slovo než v realitě někdejší monarchie.

To jsou fakta, vůči kterým ale můžou hrát roli emoce i historická zkušenost. Ta může stále působit vskutku silně. Když se totiž zamýšlíme nad dnešními náladami v české společnosti, samozřejmě v nich hraje roli aktuální situace (ekonomika, migrace), ale nepodceňujme ani onu dlouhodobější mentální paměť. Ta v sobě nese jak tichou skepsi, tak odstup a nedůvěru směrem od spolupatřičnosti k vyšším celkům.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.