O problémech české vědy a výzkumu se v posledních letech v novinách zdaleka nepíše tolik jako někdy před 20 lety. To je asi známkou toho, že situace v této oblasti není tak tristní jako tehdy. V posledních dnech se ale přece jen toto téma oživilo v souvislosti s problémy kolem publikací některých politiků v tzv. predátorských časopisech.

K čemu jsou věda a výzkum

Připomeňme si nejprve, proč je vlastně důležité, aby naše společnost vydávala ročně na „výzkum, vývoj a inovace“, jak se tato oblast oficiálně nazývá, něco kolem 130 miliard korun, tedy kolem dvou procent HDP (z toho více než 60 procent vydává soukromý sektor).

Jakým způsobem se vrací investice do ní vložené?

Václav Hořejší
je imunolog, mikrobiolog, biochemik

Lidé si většinou myslí, že věda je zde hlavně od toho, aby produkovala objevy, které rychle přebírá aplikovaný výzkum a průmyslový vývoj a přeměňuje je v komerčně zužitkovatelné výrobky. Není tomu tak. Občas se sice někomu povede to co slavnému týmu Antonína Holého s virostatiky, ale velká většina základního výzkumu je „ne-užitečná“ a týká se nejčastěji nějakých doposud neobjasněných jevů bez přímé souvislosti s praktickým problémem.

Hlavním produktem takového teoretického bádání je „pouze“ publikace v odborném časopise. Vypadá to sice paradoxně, ale právě tento zdánlivě odtažitý základní výzkum, poháněný zvídavostí a ctižádostí vědce, se osvědčil jako nejplodnější přístup k odhalování fundamentálních zákonitostí v přírodě, jejichž znalost se pak zprostředkovaně bohatě vyplatí i prakticky. Takto došlo téměř ke všem nejdůležitějším vědeckým objevům, které v našem století zcela změnily náš svět.

Ten „světoborný“ základní výzkum se ale dělá skoro výhradně jen na nejpřednějších světových pracovištích. K čemu je tedy ten ostatní, ještě více „neužitečný“ základní výzkum, probíhající na většině sice kvalitních, ale ne vynikajících výzkumných pracovištích?

Je nepostradatelnou součástí vysokoškolského a postgraduálního studia, a tedy zásadním způsobem přispívá k výchově nejkvalifikovanějších odborníků. Ve zdravě fungujícím systému někteří z nich sice zůstanou po celý život badateli, ale většina odejde do aplikovaného výzkumu nebo se z nich stanou manažeři a řídící pracovníci, kterým už zůstanou vlastní principy tvůrčího řešení problémů a kritického prověřování skutečností, které tvoří podstatu vědy.

Nedostane-li se vysokoškolským studentům důkladného kontaktu s kvalitní vědou, nebudou později schopni přejímat a tvořivě aplikovat výsledky rychlého světového technologického pokroku.

Regulovat základní výzkum, nebo ne?

Pokračuje „věčná“ diskuse o tom, má-li se stát snažit o nějakou tematickou regulaci základního výzkumu, nebo se spolehnout na samoregulační mechanismy zcela svobodného výzkumu.

Ačkoli jsem byl vždy spíše zastáncem druhé alternativy, stále více se mi zdá, že by se naši badatelé přece jen měli více věnovat tématům, která alespoň teoreticky mohou směřovat k něčemu v budoucnosti prakticky využitelnému. Jako vzorný se v tomto směru již dlouho jeví Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, který navazuje na své mimořádné úspěchy na poli vývoje virostatik a velkou část své výzkumné kapacity nadále věnuje medicinální chemii.

Je škoda, že se neprosadil záměr vybudovat za pomoci rozvojových fondů EU programu JAK nějaký velmi kvalitní meziresortní Virologický ústav a že se málo prostředků a úsilí věnuje světově mimořádně důležité problematice – systematickému vývoji nových antibiotik.

Aplikovaný výzkum, vývoj, inovace

Samozřejmě neříkám, že z veřejných prostředků máme podporovat jen základní výzkum. Ve zdravém organismu výzkumu a vývoje musí být ve správném poměru zastoupen výzkum základní a aplikovaný, který je již orientován na řešení praktických problémů a na který by měl navazovat vývoj konkrétních komerčně využitelných výrobků (např. léků, plastických hmot či přístrojů).

Můj dojem je, že s naším aplikovaným výzkumem a inovačním vývojem to není moc dobré. A to přesto, že soukromá sféra deklaruje poměrně značné prostředky vynakládané na výzkum, vývoj a inovace.

Je samozřejmě výborné, když nějaká firma investuje do vývoje nových a lepších výrobků, do větších či menších inovací, nebo dokonce do nějakého náročného aplikovaného výzkumu. Problémy ovšem často nastávají, když se ekonomicky úspěšné firmy ucházejí o granty financované z veřejných zdrojů (Technologická agentura, resortní rozvojové programy). V první řadě je problematické, že se takto chová nějaká tržně úspěšná firma, pro kterou by vlastní vývoj a inovace měly být samozřejmostí. Pochopitelné to může být u nějakých malých, mladých firem, které chtějí prorazit s něčím novým a potřebují pomoci do začátku. Bohužel je ale nemálo případů, kdy se účelově zakládají firmy zaměřené spíše právě na čerpání takovýchto dotací.

U aplikovaného výzkumu a zvláště průmyslového vývoje a inovací podporovaných z veřejných zdrojů by mělo být samozřejmostí, že výsledkem bude velmi brzy příslušný komerčně úspěšný produkt. Velmi často tomu tak ale není, a dokonce se to ani neočekává, protože je rozšířen názor, že „aplikační“ výsledek vlastně aplikován být nemusí a že úplně stačí, aby měl neurčitý „aplikační potenciál.“

Pokud jsou podmínky veřejné podpory v této oblasti nastaveny tak, že firmy vlastně jen dostávají peníze „na přilepšenou“, byly by hloupé, kdyby toho nevyužily. Osobně jsem se opakovaně setkal s názorem „My si přece ten grant zasloužíme, protože dáváme lidem zaměstnání a státu platíme daně“.

Je smutné, že téměř všichni politici žijí v iluzi, že by se daleko více měl podporovat onen aplikovaný výzkum (třeba i na úkor základního), protože se přece ekonomicky vyplatí těmi realizovatelnými výsledky.

Bohužel tomu tak není. K efektivní podpoře aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací má stát k dispozici vhodnější prostředky.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.