„Denně čtete stovky různých zpráv. Řada z nich je otřesných. Další část se navzájem popírá, popisuje stejnou událost ve dvou zcela odlišných verzích – ruské a ukrajinské,“ pokračuje Roman Gallo a dodává: „Je těžké tomu nepodlehnout. Novinář by se ale neměl stát nástrojem ani jedné z válčících stran.“

A jak se to daří vám v Deníku?
Ani my jsme se nevyhnuli některým jednostrannostem. Párkrát jsme publikovali články, které se později ukázaly jako falešné. Takovou byla například zpráva o ukrajinských vojácích, kteří bránili Hadí ostrov až do posledního muže. Podle prvních zpráv nikdo nepřežil. O pár dní později však vyšlo najevo, že mnoho z nich nezemřelo, ale padlo do ruského zajetí a přežilo. Je potřeba si uvědomit, že obě strany vedou válku na bojišti zbraněmi, letadly, děly, raketami, ale stejně tak bojují slovem, prostřednictvím médií, sociálních sítí, manipulací. Nevím, která z těchto dvou válek je v dnešní době vlastně nebezpečnější… Bylo by ale bláhové si myslet, že dezinformace používá jen ruský agresor a že ukrajinské zprávy z bojišť jsou vždy spolehlivé. Tak to není. Vymýšlejí si obě strany a my novináři s tím musíme počítat.

Co konkrétně děláte v redakci pro to, aby Deník nebyl při popisování konfliktu jednostranný, předpojatý?
Úplně se tomu zabránit nedá. Jsme lidé. S emocemi i antipatiemi. Tentokrát je zcela jasné, že Putinovské Rusko je nepopiratelným agresorem a Ukrajina je napadeným. Proto jsou sympatie drtivé většiny lidí, a to nejen v naší redakci, na straně obránců. Redakční jednostrannosti se pomáháme vyhnout silnější editorskou kontrolou (editoři jsou ti, kdo pracují s texty autorů pozn. redakce). Snažíme se nepublikovat děsivé příběhy postavené na jediném svědectví. Sice přitahují velkou pozornost části čtenářů, ale šance na jejich ověření je mizivá. A také od okamžiku vypuknutí konfliktu detailně monitorujeme nejen západní a ukrajinská média, ale také státní ruské sdělovací prostředky. Mít zdroje z obou stran je klíčové.

Máte zprávy přímo z míst, kde se bojuje?
Ano. Ve spolupráci s přáteli z asociace regionálních a nezávislých médií Ukrajiny se nám podařilo zajistit přímé reportáže z míst, kde ruská armáda útočila nejvíce. Vznikl z toho seriál Dopisy války pro Deník a deník.cz. Nad čtením těchto autentických zážitků si uvědomíte, jak složitá je někdy práce novináře. A to neplatí jen pro reportéry v místě bojů, ale stejně tak i pro ty ruské žurnalisty, kteří jsou perzekvovaní a zavíraní třeba jen za to, že chtějí o válce na Ukrajině napsat, že to je válka a nikoli speciální operace, jak jim nařídil Kreml.

Co říkáte na to, že mnoho médií rozsáhle šířících proruskou propagandu bylo v Česku zastaveno, zakázáno?
Nepokládám to za správné. V Česku platí zákony, které pamatují i na odpovědnost vydavatele za šíření lživých informací. I v tomto případě, bez ohledu na to, zda je či není válka, měly být využity zákonné postupy. Nikoli politické zákazy. Zmíněná média šířila lži už dávno. Pokládám za nebezpečné, aby úředním rozhodnutím, bez soudu, byla takto omezována svoboda projevu. Teď je zásah státu namířen proti ruské propagandě. Co to bude příště? O takto závažné věci by měl vždy rozhodovat soud.