VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Trenér Jaroslav Hudeček: Ten čarovný proutek jsem asi měl

Karviná /FOTOGALERIE/ - Na letošní sezonu, která se právě chýlí ke konci, bude trenér Jaroslav Hudeček vzpomínat jako na nejlepší, kterou kdy zažil. A upřímně řečeno – překonat karvinského odborníka v počtu dosažených úspěchů během jediné sezony, to bude v dalších letech takřka nemožný úkol.

19.5.2009
SDÍLEJ:

Trenér Jaroslav Hudeček získal první titul v kariéře. Náležitě si jej také užil.Foto: Tomáš Januszek

Kouč karvinských mistrů Jaroslav Hudeček věnoval titul své ženě, jako spasitel se necítí a má náběh na titul Trenér roku.

Trenér pětinásobných obhájců házenkářského mistrovského titulu Jaroslav Hudeček má za sebou životní sezonu. Jen si to vezměte: s áčkem Karviné vybojoval téměř v nemyslitelné situaci titul mistrů republiky. S národním týmem juniorů postoupil na srpnový světový šampionát do Egypta, který házenkářská lvíčata vybojovala na horké balkánské půdě v Černé hoře. Se svým trenérským kolegou Ludvíkem Mkrvou triumfoval v kategorii starších dorostenců, když se ještě před pár týdny zdálo, že šanci na titul mladí baníkovci propásli. A konečně se svou klubovou juniorkou obsadil v konečné tabulce první ligy mužů famózní druhé místo o bod za vítězným Dvorem Králové. Coby nováček soutěže.


„Jááárda Hudeček,“ burácely prostory bufetu v karvinské hale házené ve čtvrtečním večeru, kam se věrní fanoušci klubu s eskadrou novopečených mistrů přesunuli ze Zubří, aby si společně užili mistrovský titul. Považte, už jedenáctý v historii Baníku. Po víkendu, kdy mistrovské házenkářské soutěže již skončily a trenér Hudeček slavil další úspěch s dorostenci, jsme budoucího Trenéra roku vyzpovídali.


Pane Hudečku, vraťme se ještě k vašim bezprostředním pocitům po čtvrtečním třetím utkání v Zubří. Jak jste si je užíval?
Podělit se o radost se svými blízkými, to je prostě nádherné. I slovy se mi to popisuje obtížně. Musím poděkovat všem lidem okolo, kteří mě v mém úsilí podporovali a fandili mi. Snad ten házenkářský Bůh opravdu existuje, když i já jsem se konečně dočkal prvního mistrovského titulu v kariéře. Vždyť se mi přes třicet let vyhýbal.


Mohl byste popsat průběh oslav? Asi to bylo bouřlivé…
Bezprostřední oslavy proběhly samozřejmě přímo na zuberské palubovce. S našimi fanoušky jsme se radovali z titulu, fotili. Pak jsme přijeli do karvinské haly, kde bylo asi 150 lidí, včetně příznivců a sponzorů klubu, kteří se kolem nás mačkali, my jim ukazovali pohár a radovali se znovu. Stál jsem pomalu na schodech, nebylo tam k hnutí. Pavel (předseda klubu Halada – pozn. aut.) pak narazil piva a vydrželi jsme především u nich. Tedy aspoň já. Nabízeli mi tvrdý alkohol, ale to jsem odmítl. To už bych asi vůbec nedošel domů (smích). Pak jsme se přesunuli do Mizerova na bowling, kde to bylo dlouhé. Titul je potřeba zapít. To už jsem byl, přiznávám, zlomený jako šíp. Ale manželka to čekala, po příchodu domů mě ohodnotila slovy, že vypadám ještě dost dobře. To mnohdy po nějakém vypjatém zápase jsem vyčerpaný daleko víc (smích).


Finálová série byla také vypjatá, soupeř ze Zubří ale nakonec uznal kvality vašeho týmu. To potěší ne?
Bavil jsem se pak přímo na místě, když už odezněly prvotní emoce, s lidmi okolo zuberského klubu a cením si, že mi sami říkali: Jardo, ten titul jste si zasloužili. Třeba takový Jirka Mičola a jiní, to jsou rozumní lidé, kteří dokáží ocenit, když je někdo lepší. Na druhou stranu někteří lidé porážku neskouskli a možná ani ještě dlouho neskousnou. Je to ale svým způsobem pochopitelné. Celý rok dřete, směřujete svůj tým k jedinému cílu a ono to pak nevyjde. Radovat se nakonec může jen jeden.


Věřil jste, že byste se ještě mohl takového úspěchu v seniorské kategorii dočkat?
Přiznám se, že na stará kolena už to bylo čím dál tím těžší. Ne, že bych nechtěl muže trénovat, ale zastávám názor, že kvalitní trenéři, ba přímo ti nejkvalitnější, by měli být především u mládeže. Můžeme si jen blahopřát k tomu, že v Karviné máme u dětí takové trenéry jako je Petr Laclavik, Soňa Ortová, Jana Hajžmanová a další. Celý ten stupňovaný domeček by pak měl být zastřešen dozorem nad celou mládeží, a ten jsem si pokaždé bral na starost já coby šéftrenér Sportovního centra. Prostě jsem cítil, že to tak bude pro klub i pro mě nejlepší. Jenže pak už mi jednoduše nezbyl čas věnovat se naší vlajkové lodi - prvnímu týmu mužů.


Letos jste si ale ten čas najít musel. Týmu jste pomohl z nouze. Vedení klubu vás na konci února oslovilo pro závěr sezony a vy jste nabídku vést muže vzal. Bylo to těžké rozhodování a jak jste se vlastně domluvili?
Ano, nakonec jsme si plácli, ale jedním dechem dodávám, že tak hektické období jsem během kariéry ještě nezažil. Figurovat současně v několika funkcích a věnovat se všemu naplno se snahou nikoho neošidit, to je opravdu zápřah. Podruhé bych do toho možná už ani nešel. Však mi to taky manželka pořádně rozmlouvala. Už tak jsem byl doma jen zřídka. Společně s dcerami jsme ji ale přemluvili. Bylo to ale hodně složité (úsměv). Když si to vezmete kolem a kolem, profesionálních trenérů v této republice už moc není. Napadá mě Pavel Pauza v Dukle, Jirka Kekrt v Zubří a Vláďa Srba v Lovosicích. A tím ten výčet zřejmě končí. Karviná měla štěstí, že jsem ještě stále smluvně vázán coby reprezentační kouč, takže jsme mohli podepsat krátkou tříměsíční smlouvu a nebyla to pro klub taková finanční zátěž.


Vaše úsilí však bylo korunováno ziskem dvojnásobných titulů mistrů republiky a dalšími úspěchy. To je asi velké zadostiučinění?
Je to zkrátka nejnádhernější sezona, jakou jsem mohl zažít. Ještě teď mi chodí na mejly a na mobil blahopřejné zprávy. A to nejen od známých a bývalých spoluhráčů. Třeba tuhle mi psal Michal Barda, že když viděl naši finálovou sérii se Zubřím, připomnělo mu to staré zlaté časy v Dukle. Gratuloval mi, jakým způsobem jsme v klubu dokázali najít cestu k úspěchu. Od takového odborníka to potěší dvojnásob. Ozývají se mi ale i někdejší hráči Baníku, třeba Franta Brůna, Nemo Marjanovič a spousta dalších. Moc příjemně se to všechno čte.


No vidíte, to jsou krásné okamžiky. Nenecháte se tedy přemluvit k trénování mužů i pro další sezonu?
To je otázka, chtěl bych. Ale nevím, jak by se na to tvářila manželka. Vždyť když jsem před pár měsíci vzal práci ještě u karvinského áčka, dva týdny se mnou nemluvila. Má o mě strach. Také proto bych ten titul věnoval právě mé ženě. Zaslouží si ho.


Ale celoroční práce u mužů by vás jistě lákala, nebo ne?
Určitě by mě to lákalo. Přeci jen, už jsem delší dobu zaškatulkovaný hlavně jako mládežnický trenér. Tam jsme s mými kolegy sbírali mistrovské vavříny především. Pořádný úspěch mezi muži nepřicházel i z toho důvodu, že mi nabídka k trénování dospělých prostě nepřicházela. Lákali mě hlavně k týmům mládeže.


Možná se to teď změní. Spusta lidí z Karviné poukazuje na to, že jste spasitelem karvinské házené. Že nebýt vás, titul Karvinou mine velkým obloukem.
Opravdu? Tak spasitelem se být moc necítím. Slyšel jsem ohlasy, že sezona nápadně připomíná tu loňskou, kdy k týmu přišel Rasťa Trtík, ale že by to bylo až tak horké, to ne. Výsledek je obrazem práce všech lidí v klubu. Jestli nás opravdu může něco těšit, pak to, že jsme dokázali mužstvo na rozhodující fázi sezony připravit v tak šibeničním termínu. To ano. Tady jsme skutečně odvedli práci, která se někomu jen tak nepovede. I tady jsme ale měli štěstí. Pořád tvrdím, že Dukla měla letos v extralize nejkvalitnější kádr. Ano, beru v potaz sílu Zubří, jeho neutuchající bojovnost a vůli po vítězství, ale co se týče kvality, měla podle mě nejsilnější tým v soutěži Dukla. Právě skutečnost, že jsme přes ni dokázali přejít, vlila klukům do žil obrovský elán a euforii. Ale zase – i tady bylo štěstí, že vše, co jsme hráčům kladi na srdce, si opravdu vzali. Hráčům můžeme jen poděkovat za odvedenou práci. Byli skvělí.


Po vašem úspěchu jste se objevil snad už ve všech větších periodikách, dokonce v televizi. Jak si zvykáte na mediální pozornost?
Musím přiznat, že jsem z toho malinko vykulený. V televizi jsem byl nervózní, vždycky jsem byl zvyklý stát spíše v pozadí. Raději přenechávám mediální pozornost jiným. Ale nevadí mi, i když jsem v tomto směru vytížený i po sezoně. Teď už se to snad trochu uklidní, dokonce jsem si předevčírem mohl po opravdu dlouhé době dát doma se ženou v klidu kafe. To byla změna, mít volné odpoledne!


Jste také znám velkým zapálením pro věc a neutuchající iniciativou. Jak to zvládáte?
Víte, já už jsem takový divočák. Už za mlada jsem dělal vše naplno a s vervou, neumím nic dělat polovičatě. Klid mi není vlastní.


Vaše dcery také hrají házenou. Nerozmlouval jste jim to, abyste necítil tendenci vést i je?
Ale vždyť já je vedl! Dcery ve školním věku hrály pravidelně, ale mladší musela ze zdravotních důvodů skončit, takže teď už hraje pouze rekreačně. Starší Lucka však u házené zůstala. Hraje za Sokol Karviná.


A vy jste družstvu Sokola pomáhal…
Jistě, chtěl jsem holky něco naučit. Musím říci, že ony jsou strašně vděčné a učí se rychle. Vítězství mnohdy obrečí, ale je to zajímavá práce vést dívčí kolektiv. Když jsem vzal nabídku vést áčko, musel jsem tým opustit. Už to nešlo všechno utáhnout. Pomáhat jim však budu dál. Holky jsou fajn a umí povzbudit. Po sezoně mi gratulovaly k titulu, posílaly pozdravné esemesky.


Takže když si to shrneme: vy jste letos vedl muže, juniory, dorost, ženy i národní tým. Poslyšte, relaxujete vy vůbec někdy? A neříkejte, že u házené.
Víte, já mám jednu strašnou výhodu. Já jsem totiž schopen usnout kdekoliv a kdykoliv. Když třeba cestujeme letadlem, vlakem nebo autobusem, tak si řeknu, výborně, teď se prospím a okamžitě usnu. Manželka to nemůže pochopit, tuhle vlastnost mi závidí. Takhle jsem během sezony relaxoval. Spánkem. Někam jsme jeli a já okamžitě usnul. Však mi taky říkají Děda Lebeda. Vezmu si noviny, něco si přečtu a pak spím. Stačí mi i dvacet minut.


Když jste zmínil ženský kolektiv. Je asi velký rozdíl trénovat muže, juniory, dorostence a třeba právě ženy. Jak jste se s tím srovnával?
Když jsem před pár lety na rok skončil u Baníku, tak jsem vedl právě ženský Sokol. A byl jsem příjemně překvapen, že holky zvládají taktické věci daleko lépe než chlapci. Učil jsem je třeba vysunutou obranu 2-4 a ony to pochopily za pár dní. Pak jsem se vrátil do Baníku k mládeži a to samé učil dorostence a juniory. A mořil jsem se s nimi dva týdny a furt nic. Tak jsem jim říkal: hernajs chlapi, to přece není možné. Holky to zvládly za týden a my se nemůžeme pohnout z místa. To mě překvapilo. Stejně jako to, když jsem s ženami třeba vyhrál v Ostravě. Sokol tam roky prohrával, tak jsem jim říkal: děvčata, zkusíme vysunutou obranu 2-4, jak jsme se učili na tréninku. Holky to provedly a vyhrály. Pak mě objímaly a brečely. A já s nimi. Jsem asi blázen.


Ženský tým zřejmě prožívá zápasy daleko více, že?
Ano, ony jsou holky více citlivé. Takže je jasné, že je nemůžete během zápasového koučinku seřvat jako kluky. Na to jsem si během toho roku, kdy jsem nebyl v Baníku, obtížně zvykal. Byl jsem navyklý na něco úplně jiného. Ke každému týmu musíte mít odlišný přístup. Ale u chlapců ten rozdíl není tak velký.


Do Karviné jste přišel v roce 1973. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Já jsem přišel do Karviné z Klimkovic, ale taky jsem tady vůbec nemusel skončit. Už dříve jsem měl coby juniorský reprezentant zájem v Karviné hrát, protože jsem chtěl pokračovat v reprezentaci i u seniorů a za komunistů platilo takové pravidlo, že v národním týmu musí být jen hráči z první ligy. To jsem sice nechápal, ale budiž. Proto jsem si hledal prvoligové angažmá a hlásil se do Karviné. Jenže tady byl tenkrát velmi slušný kádr a na mě nezbylo místo. Hledal jsem si proto něco v Čechách, nejblíže dohody jsem byl ve Slavii Praha a Písku. Tam jsem znal prostředí, jelikož jsem byl v Písku na vojně…


Promiňtě, ale nechodilo se na vojnu do Prahy na Duklu?
Chodilo, ale Dukla mě tenkrát vyšplouchla, takže jsem musel vzít zavděk Pískem. Ale táta mi říkal: neblázni, proč bys chodil do Čech? Teď postoupila do první ligy Kopřivnice, uvidíš, že se ti brzy ozvou. A skutečně se mi ozvala Kopřivnice, já podepsal, to bylo tuším ve středu, ovšem hned ve čtvrtek za mnou osobně přijeli členové karvinského výboru a zase mě tahali do Karviné. Že prý se jim zranili hráči a potřebují mě. Já jsem jim říkal: pánové, teď jsem podepsal přestupní lístky do Kopřivnice. Nakonec se to ale vyřešilo, dostal jsem od svazu podmínku, protože dvakrát podepsat různým klubům se samozřejmě nemohlo, ale hrát jsem mohl. Pak jsem jako hráč s Karvinou skončil druhý v lize. To ještě play off vůbec neexistovalo.


Měl jste k titulu někdy nakročeno i jako trenér?
Myslím, že nejblíže jsem k němu byl v sezoně 1996/97. To bylo téměř třicet let od našeho prvního titulu v historii a my si na celkové vítězství hodně věřili. Měli jsme slušný tým. Jenže jsme narazili na Zubří, které vedl právě Jirka Kekrt a které mělo v kádru takové borce jako Hrachovec, Mičola, Titkov, Jiránek nebo Baďura. Prohráli jsme 2:3 na zápasy, poslední zápas v Zubří pouze o gól, a bylo po nadějích. Hned další sezonu jsme dostali naloženo od Plzně 0:3 na zápasy. Měli jsme smůlu, že tenkrát se do Plzně vrátili všichni reprezentanti a soupeř byl jasným králem soutěže.

A pak uplynulo dalších deset let, než jste dostal novou šanci.
Však jsem před sérií se Zubřím hráčům v kabině říkal: Podívejte se na mě, je mi 57 let a žádný titul ještě nemám. Musíte být trpěliví. Když se to ale povede, hned vím, že práce, která mě baví a kterou pro házenou dělám, je smysluplná.


A nejen práce u A týmu, ale také u mládežnických výběrů. Vy snad musíte mít nějakou dohodu s časem, že jste všechno tak stíhal?
Cha cha, no co vám mám povídat, bylo to opravdu časově náročné. Doma mě poslední dobou už ani neznali. Občas jsem tam dokonce ani nespal. Když jsme třeba jeli s juniorkou na zápas ven a s áčkem druhý den do Hustopečí, tak jsem prostě přenocoval na noc u známého v hotelu v Kostelci a hráči mě pak další den přibrali cestou na dálnici. Někteří kluci, kteří nastupovali zároveň za juniorku a muže, nebo za dorost a juniorku, na tom občas byli podobně.


Takových případů bylo v letošní hektické sezoně asi více ne?
Určitě. Termíny byly často tak našlapané, že když jsem odkoučoval jeden zápas, nestačil jsem se ani pořádně doradovat z vítězství a spěchal jsem k dalšímu utkání úplně jiné soutěže. Hráli jsme třeba s dorostem proti Přerovu, pak s juniorkou a po tom bloku jsem šel na noc domů, pořádně se ani nevyspal a už mazal do Jičína na akci s národním týmem. Nebo první finálové utkání proti Zubří. Odehráli jsme ho, já se na noc vrátil domů a ráno už jsme jeli s dorostem ke klíčovému zápasu do Prahy na Duklu.


To jste se dost nacestoval a zůstává mi záhadou, jak se to všechno dalo stihnout, aniž byste s nějakým týmem výsledkově propadl. Prozraďte to kouzlo.
Žádné není (úsměv). Ale s tím kouzlem jste mi připomněl, že když jsem po svém nástupu k mužstvu Baníku tvrdil, že nemám čarovný proutek, tak jsem ho asi opravdu odněkud vyštrachal, když mi to všechno tak pěkne vyšlo.

Autor: Martin Ruščin

19.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Házenkáři MHK (v modrém) vyřadili Zlín a těší se na los osmifinále.
17

Házenkáři MHK vyřadili Zlín

83

Komentář šéfredaktora Deníku: Kdo zastaví ANO?

Bohumínská nemocnice sází na jednodenní chirurgii

Šéfové Bohumínské městské nemocnice (BMN) chtějí více využít kapacitu zdejších operačních sálů, následných i akutních lůžek. Také proto se chtějí zaměřit na moderní způsoby léčby, například na jednodenní chirurgii. Ta se specializuje na plánované operace prováděné laparoskopicky či klasicky.

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

Příchod Bláhy? Trefa do černého

Havířov – Českobudějovický gólman Ondřej Bláha se v hokejovém Havířově objevil 9. října. Od té doby splácí důvěru trenérů plnými hrstmi.

Zachráněný strom má na zámku diplom v rámečku

Protože přežil svou jistou smrt, dostal diplom jako Strom hrdina, který teď visí u vstupu do havířovského zámku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT