Na české házenkářské scéně přitom není člověk, který by slovenského trenéra lépe poznal. „O to je tohle vyprávění smutnější,“ hořce se pousmál Pelech. „Prožil jsem s ním nejkrásnější sezony u házené, to je bez debat. Jeho zaujetí bylo neskutečné, nikdo jiný se nedokázal o házené bavit čtyřiadvacet hodin denně. Ivan o ničem jiném nemluvil, jenom o házené. V tom byl svým způsobem složitý. Nikdy nedokázal vypnout a myslet na něco jiného. Házené obětoval celý život, a to doslova,“ podotkl Pelech.

Se úsměvem vzpomíná na den, kdy ho do Karviné lanařil. „Vedení klubu mě tehdy pověřilo, abych sehnal pro klub trenéra, se kterým konečně získáme titul. Bylo to po sezonách, kdy jsme končili na druhých a třetích místech. Já měl o Ivanovi ty nejlepší reference a byl jsem přesvědčený, že jenom on může úkol splnit. Pamatuji si na rozhvor, když jsem mu poprvé volal. Řekl mi tehdy, že mám tři hodiny na to, abych za ním dojel do Trnavy, jinak že podepíše smlouvu v Topolčanech,“ vzpomíná. „Možná jsem tam přijel o pár desítek minut později, ale Ivan se s námi dohodl a tím začala zlatá éra karvinské házené.“

Karviná měla na přelomu tisíciletí výtečný tým, který se opíral o Galiu, Radčenka, Juříčka, Faráře a další skvělé hráče. „A on z toho týmu dokázal vymačkat maximum. Tady nejde jen o tři mistrovské tituly, ale hlavně o zápasy v Lize mistrů, které jsou do dnešního dne nedoceněny. Jen si vezměte, že my jsme tehdy doma porazili španělský León 29:27, nebo doma těsně prohráli s dalším špnalěským gigantem San Antoniem. Karviná tehdy patřila do evropské špičky, což tehdy nikomu v Česku nedošlo.“

Ivan Hargaš předběhl dobu a šokoval házenkářské odborníky z celé Evropy systémem 4 - 2. „On byl tehdy v Evropě dost zapomenutý a my s ním slavili úspěch. Pamatuji si, že jsme jednou cestovali na kvalitně obsazený turnaj do Francie, kde nás pozvali jenom proto, aby kouč tamní reprezentace mohl náš systém nastudovat. Ivana Hargaše v každém případě odborníci brali a uznávali, to je bez debat,“ pokračoval Pelech.

Hargaš byl ale známý také svou náročností na hráče, ze kterých dokázal vždy vymačkat maximum. „To byla jeho velká přednost. On byl neuvěřitelný psycholog a bylo mu hlavně úplně jedno, co si o něm hráči myslí. On neměl problém s tím, když ho celý tým nenáviděl. Já si pamatuji, že za mnou jednou přišel před důležitým zápasem, že musel mančaft vyhecovat a popudit proti sobě. Prostě se mu zdálo, že se dělají v šatně partičky. On na to reagoval po svém a vyhrotil nějaký problém. Tým reagoval přesně tak, jak čekal a semknul se proti němu. Tehdy za mnou přišel a mezi řeči mi řekl, ať jsem připravený, že buď vyhrajeme zápas o deset branek, nebo za mnou přijdou hráči, ať ho odvoláme,“ řekl Pelech a jedním dechem dodal: „Samozřejmě jsme vyhráli o deset gólů. To byl celý on. Ivan byl po zápase vysmátý a spokojený. To, že ho mančaft v té chvíli nesnášel, vůbec neřešil. Pro něj byly výhry jako droga.“

Na slovenského trenéra bude Pelech vzpomínat jenom v dobrém. „Teďka mě napadá, že jsem konečně pochopil jeho klasickou hlášku nebo výrok (‚Život je jeden z nejtěžších‘ – pozn. red.), který s oblibou říkal hráčům na lavičce. Ti nikdy nevěděli, co tím myslí. Tak už to víme. Bohužel. Ivan bude házené chybět.“