„Celý život jsem hrála za Havířov a postupně to přešlo do role trenéra. Myslím, že to tak bylo přirozeně dané, vždycky jsem byla jakoby ten lídr v kabině, rozehrávači to tak asi mají,“ vrací se ke svým začátkům na lavičce.

Hráčskou kariéru jste strávila v jednom klubu. Změna dresu vás nelákala?

Měla jsem několik nabídek i ze Slovenska, ale nevyužila jsem je. Já jsem asi takový „vlastenec“, mám to tak dané. Říkala jsem si: Co by beze mě v Havířově dělali? Vždycky jsem se nakonec rozhodla, že zůstanu. Hrály jsme pak i nejvyšší soutěž, takže se mi podařilo hrát ji přímo za Havířov.

Trénovala jste ligové ženy Havířova. Co vás vedlo k při᠆jetí nabídky SBŠ Ostrava?

Chci pomoct našemu kraji, aby holky neodcházely pryč, takže jsme to dali dohromady. Byly tady taky takové „vlastenky“, které tady vyrostly a jsou rády, že nejvyšší soutěž mohou hrát doma.

Prozradíte, jak funguje spolupráce obou klubů?

Beru to tak, že je to všechno jeden celek. Trénujeme společně, což má výhody. Je tady jeden systém a přechod je pak hrozně jednoduchý. Myslím si, že je to dobrý krok, jednak je nás na tréninku dost a podle toho, jak se jeví, mohou holky dostat příležitost i v nejvyšší soutěži. To splňuje účel, proč jsme to udělali, je to krok správným směrem.

Je mezi nejvyšší českou soutěží a I. ligou velký rozdíl?

V ŽBL jsou reprezentantky a zahraniční hráčky, je mnohem víc silovější než první liga. Ale i ta má velmi dobrou úroveň, je neskutečně vyrovnaná. Startuje v ní spousta především mladých hráček, pro které je to výborná soutěž, přechod do té „extraligy“ je pak přirozenější. Naskočit z mládežnické kategorie přímo do nejvyšší soutěže je asi jen pro vyspělé jedince. Ideální je to přes první ligu, získat tam zkušenosti a pak hrát nejvyšší soutěž.

Trénovat dva týmy v různých městech a soutěžích musí být časově hodně náročné. Dá se to zvládnout?

Závazků mám hodně, protože v Havířově mi zůstaly kategorie holek U17 a U19 i ženské týmy. Nešlo by to bez Míši Drtilové z první ligy, která mi pomáhá s mládežnickou kategorií. Dlouhodobě to asi tak nepůjde a budu to muset nějak rozlousknout, ale v této sezoně to trošku vyřešila i situace s koronavirem.

Ve vašich stopách jde i dcera Natálie, rozehrávačka SBŠ.

Ano, ale moc jí nedoporučuji roli trenéra. Je to náročné na čas, celkem hodně tím strádá rodina. Spíš, aby se v životě pak věnovala něčemu jinému než trenérství.