Akademického šampionátu se účastní studenti vysokých škol či čerství absolventi, s maximálně roční lhůtou od zdárného ukončení studia. Mistrovství vysokoškolských sportovců v daném sportu se pořádá v případě, že už neproběhl na poslední Univerziádě. A to byl přesně případ házené. „Další mistrovství akademiků za dva roky bych rád stihnul, ale pak se světová univerziáda uskuteční v Koreji a tam určitě házená bude na programu. Tam bych se rád podíval," zasnil se Marek Vančo, nedávný držitel bakalářského titulu, jenž pokračuje dál ve studiu. Vzhledem k tomu, že na univerziádě mají možnost startovat sportovci do 27 let, má Vančo slušnou šanci.
Šampionát se odehrál ve městě Blumenau. Kde to je a jak to tam vypadalo?
Blumenau není žádné letovisko, na pláž to bylo dobrých padesát kilometrů. Leží asi 600 kilometrů od Sao Paula, takže cestování tam nebylo snadné. Museli jsme nejdřív z Prahy letecky do Frankfurtu, pak do Sao Paula, následně do Navegante a odtud už autobusem do Blumenau. Což je zhruba 30 hodin strávených na cestách. Blumenau je to takové menší městečko, které založili němečtí osadníci a evropský trend tam byl vidět. Kousek od haly už na vás ale dýchla místní bujná vegetace, džungle a podobně. Okolní příroda byla nádherná.
Jaká byla sportovní úroveň mistrovství?
Velmi slušná. My jsme hráli ve skupině a nejlepší dva postoupili do semifinále. Největší favorité byli Poláci, samí dvoumetroví chlapi, prakticky béčková reprezentace Polska. Prohráli jsme s nimi a v boji o postup tak museli porazit Korejce. Ke vší smůle se nám hned v úvodu turnaje zranily spojky, Štěpán Krupa si bohužel utrhl achilovku, mimo byl i Vojta Petrovský, takže jsme to odehráli s křídly a osmi hráči do pole. Ale povedlo se nám vyhrát, ačkoliv Korejci hráli celý zápas osobku, což jsem v životě nezažil. Postup mezi nejlepší čtyřku jsme považovali za výborný výsledek.
V semifinále jste narazili na vítěze druhé skupiny, domácí Brazílii. Bylo v hale pekelné prostředí?
Pekelné ani ne, domácí fandové přišli v hojném počtu až na finále. Ale snažili se, bubnovali do rytmu, nebylo to takové klasické fandění, na jaké jsme my Evropani zvyklí. Naopak jsme to naše povzbuzování domácí ještě učili (smích). Musím ještě říci, že po vítězství nad Brazílií se domácí chovali úplně senzačně, brali postup do semifinále jako obrovský úspěch a srdečně nám gratulovali, přáli hodně štěstí.
Ve finále jste se střetli s Portugalskem, které nečekaně porazilo favorizované Poláky…
To jsme absolutně nečekali. Poláci byli úplně někde jinde, ale Portugalci nad nimi v průběhu zápasu vedli až o pět branek. Ten zápas jsme sledovali živě a vůbec jsme nechápali. Říkali jsme si, že když jsme s Poláky prohráli a oni pak prohráli s Portugalskem, tak to asi od něj ve finále dostaneme o deset (smích). Ale dopadlo to opačně. Pro poslední dva zápasy se uschopnil Vojta Petrovský, který nám hodně pomohl.
Vítězstvím jste ještě vylepšili umístění z předchozích her, přitom před odletem se vám ze strany házenkářské veřejnosti příliš nevěřilo, zaznamenal jste ty reakce?
Nevěřilo se nám, ale o to sladší byl návrat se zlatem. Potvrdilo se, že nominace byla poskládána dobře. Škoda jen, že se zranili Štěpán Krupa a Ondra Mika, který si přivodil otevřenou zlomeninu ruky. Vzhledem k tomu, že jsme moc nevěřili místním doktorům, čekalo se na odlet a naše lékaře. Jenže to trvalo čtyři dny! Ondra tak pobíhal po hotelu jen s dlahou a zlomenou rukou. A Štěpán se belhal o berlích celý týden…
Celý rozhovor v dnešním vydání Deníku