Jen škoda, že jeho návrat do haly Baníku nemohli doprovázet diváci. „K tomu jednou určitě dojde,“ věří Jaroslav Hudeček. V rozhovoru pro Deník se rozpovídal třeba o senzačním postupu na mistrovství světa v Kataru s reprezentací, kam ale nakonec odjela jiná trenérská dvojice.

Karviná nakonec v nedělním utkání ukázala svoji sílu a zvítězila 31:20. Měly Hranice vůbec šanci na body?

Po velice dobrém výkonu s Plzní, díky němuž jsme získali bod a překvapili, doutnala i ve mně jiskřička naděje, že bychom mohli Karvinou potrápit. Ta skutečnost byla úplně jiná. Nepodali jsme tak koncentrovaný výkon, ale taky se musíme dívat na soupeře, který nám toho až tolik nedovolil. Karviná nás předčila ve všech činnostech. V obraně byla agresivní, důrazná, pohyblivá a měla dobře přečtené naše kombinace. Nám naopak obrana příliš nefungovala. Stejně tak přechod do útoku. Ten máme špatný, na tom v přestávce musíme pracovat. V tom se nevyrovnáme Karviné ani dalším celkům. V postupném útoku nám vypadly dvě spojky, které nepodaly svůj standardní výkon. Takže jsme se trápili. Hra jeden na jednoho byla u Karviné úplně o něčem jiném. Bylo to jednoznačné a zasloužené vítězství Karviné, i když ta výše porážky mě mrzí. Dokázali jsme si vytvořit šance, které jsme zahodili.

Pro vás to byl velmi speciální zápas. Ještě během angažmá v Litovli jste nechtěl Tatran proti Karviné koučovat, je to tak?

Tenkrát jsem ani nenastoupil na lavičku. Pracoval jsem pro karvinskou házenou, byl jsem ve výboru. Řekl jsem, že proto v životě nebudu sedět na lavičce proti Karviné. To jsem dodržel. Teď už nejsem vázaný ničím, v klubu nemám žádnou funkci. Jen je tam ta pupeční šňůra a historie. Těch 47 let už z hlavy a srdce nikdo nedostane.

Jak jste se v neděli v Karviné na lavičce cítil?

Byl to takový zvláštní pocit. Celou řadu hráčů jsem trénoval v dorostu, pár z nich i v áčku. Vlastně doma ve vlastní hale sedíte na druhé straně.

Nemrzelo vás, že chyběli diváci?

S vedením klubu jsme se domlouvali, že uděláme rozlučku. Mám na flešku zpracovat nějaký svůj průřez nejdůležitějších událostí ve svém sportovním a trenérském životě. Myslím, že k tomu určitě dojde, že se se mnou klub důstojně rozloučí, až budou moct být diváci. Myslím si, že i kdyby tam diváci byli, tak pískat nebudou. Odešel jsem s čistým štítem, mám výborné vztahy i s fanklubem.

A že byl ten váš trenérský život bohatý. Vrcholem bylo působení u reprezentačního áčka, jak na něj vzpomínáte?

Sázel jsem na mládí, chtěl jsem to tehdy omladit. Měli jsme v extralize spoustu mladých kluků, kteří byli vynikající, ale v reprezentaci nedostávali šanci. Třeba mladý Jurka nebo Motl, který byl v Lovosicích. Ta cesta byla správná, dostali jsme se na Evropu 2014 do Dánska. Tam jsme bohužel vyhořeli. Byla to však zkušenost.

Co vás tento neúspěch naučil?

Soustředili jsme se na tři soupeře, místo abychom se soustředili na jednoho rozhodujícího a postoupili ze skupiny. To jsme udělali špatně. Pak jsme bojovali o postup na mistrovství světa do Kataru 2015, který jsme po nádherném výsledku v Brně udělali (národní tým tehdy v baráži smazal osmibrankové manko z hřiště soupeře a doma porazil Srbsko 33:21 - pozn. aut.). To už se ale rozhodlo o tom, že my tam nepoletíme. Bylo mi oznámeno, že poletí mladí trenéři. Myslel jsem, že tam poletím jako hlavní a vezmu si pod křídla Jana Filipa a Daniela Kubeše. Bohužel, tak to rozhodl svaz a musel jsem to akceptovat. Už dříve se tam v Praze asi začala formovat klika, která tohle měla v merku.

Jaké bylo trénovat osobnosti se zkušenostmi ze zahraničí v čele s Filipem Jíchou?

Byla tam skupinka starších a zkušených borců. Filip byl samozřejmě vůdčí osobností celého týmu. Pak tam byl Péťa Štochl nebo David Juříček, kterého jsem trénoval v Karviné. Já jsem s nimi měl super vztah. Filip je úžasný člověk v tom, jak přemýšlí o házené. Hodně se mnou věci konzultoval, opravdu se se mnou hodně bavil. I ostatní. Měl jsem dobrý pocit, že mě brali jako partnera, i když jsem nebyl tak světově proslulý jako oni. Vzpomínám na ně moc rád.

Napadá vás ke spolupráci s Jíchou a dalšími něco konkrétního?

Když jsme v baráži o mistrovství světa v Srbsku prohráli o osm gólů, tak za mnou pak přišel Peťa Štochl a bavili jsme se o tom, že není nic ztraceno. Já jsem tomu věřil a on říkal, že to sám v Berlíně zažil. Že každou pětiminutovku si v hlavách postavili tak, že vyhrají o jeden gól a za šedesát minut to zvládnou. To jsme pak aplikovali i v odvetě a vyšlo to. Takže jsme se na tom postupu do Kataru podíleli všichni. A tak to mám i v Hranicích. S hráči sedím, bavíme se, diskutujeme a já dávám hodně na jejich názor. Ten hráčský pocit už teď nikdy nemůžu mít. Můžu to vidět ze svého úhlu pohledu. Naučil jsem se naslouchat.

Kariéra Jaroslava Hudečka v kostce
Do Karviné přišel coby extraligový reprezentant v roce 1973. Po ukončení hráčské kariéry trénoval B-tým, v roce 1989 se poprvé dostal k A-týmu. V roce 1997 nastoupil oficiálně jako hlavní trenér a s týmem získal dvě stříbrné medaile. Poté se od roku 2000 věnoval trénování mládeže. V reprezentaci trénoval dorost, juniory, B-tým seniorů a nakonec i A-tým České republiky. S ním postoupil v kvalifikaci na mistrovství Evropy 2014 v Dánsku, kde však tým uhrál jediný bod a skončil na čtvrtém místě základní skupiny. Následovala úspěšná kvalifikace na mistrovství světa 2015 v Kataru, po které byl i s trenérem Vladimírem Haberem odvolán. Extraligového titulu se v roce 2009 dočkal i s Karvinou. V roce 2014 se z lavičky Baníku přesunul do Litovle, kde zachraňoval extraligu. Zároveň stále pracoval pro karvinský Baník u mládeže a na funkcionářském poli, se kterým se rozloučil až letos v březnu. Před aktuální sezonou kývl na nabídku Cementu Hranice, kde se ujal role hlavního trenéra.