Kliknutím zvětšíteByť odešel do Francie ještě hodně mladý (v roce 2006), karvinští fanoušci si jej dobře pamatují, protože mladý Honza si svými výkony řekl ihned o šanci v tehdejším A-týmu Baníku a poté se prosadil i do reprezentace, takže z očí fanoušků vlastně nikdy nezmizel.
Patnáct let jste byl v zahraničí. Kde se vám nejvíc líbilo? Na jaké angažmá nejraději vzpomínáte?
Když se ohlédnu zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Můj odchod v roce 2006 do Montpellieru byl vysněný přestup do velkého klubu, beru to jako něco neuvěřitelného. Odcházel jsem, když mi bylo dvaadvacet a byla to pro mě asi až moc velké zkouška. Kdybych mohl vrátit čas, volil bych dnes jiný přestup, spíš do menšího Dijonu, abych v Montpellieru mohl končit a ne naopak (úsměv). To by bylo rozumnější. Přestup do tak velkého klubu bych přirovnal k situaci, kdy jdete po základní škole rovnou na vysokou a přeskočíte střední.
Jaké hodnotíte své angažmá v tak úspěšném klubu?
Klub fungoval perfektně po všech stránkách, vyhrál dvakrát Ligu mistrů a vše bylo dobře organizované. Navíc samotné město na jihu Francie je nádherné, leží u moře, a tak život tam byl super. Ale na druhou stranu to pro mě bylo náročné jak fyzicky, tak psychicky. Samozřejmě když jsem odcházel tak mladý a neuměl jsem jazyk, bylo to tím těžší. Ale i přesto je asi právě toto angažmá tím, které mi nejvíc utkvělo v paměti a v srdci. Potom i Dijon na konci kariéry v cizině, tam bylo také krásně. To byl takový můj sen, vrátit se ještě jednou do Francie na konec kariéry.
Mezitím jste stihl i další soutěže. Jaké byly?
Těch štací mám za sebou víc. Byl jsem v Prešově, kde to bylo hodně náročné. Sice jsem to měl blíže domů, Prešov je pěkné město a mentalita lidí je nám bližší, než cizinců, ale byl jsem tam v době, kdy klub hrál tři soutěže najednou a hrály se i tři zápasy týdně. Bylo to hodně divoké. Člověk žije skoro pořád jen v autobuse a doma není vlastně vůbec. Z tohoto pohledu to bylo fakt těžké. Další byl Vardar Skopje v Makedonii. Ten byl tehdy ve stínu Metalurgu, a když jsem tam byl, tak jsme vlastně poprvé vyhráli SEHA Ligu. To byl takový první pokus o balkánskou ligu, nebylo to ještě moc dotažené, nechodilo moc lidí a asi to nebylo zvládnuté ani marketingově. Také jsme hodně cestovali v autobuse, na zápasy se jezdilo i 18 hodin přes čtvery hranice. Tehdy se nám narodila dcerka, a tak manželka byla doma v Karviné. Dá se říct, že život tam se nám moc nelíbil.
Poté v Polsku už to zase bylo lepší, že?
V Puławach jsem byl čtyři a půl roku a bylo to finančně zajímavé angažmá. V Polsku se hraje dobrá házená, podmínky byly dobré, polsky není problém se naučit. Jen samotné město je takové malé a není tam moc co dělat, a tak osobní život byl trochu složitější. Asi i proto jsme chtěli ještě jednou do Francie, a tak jsme nakonec s rodinou zamířili zase do Francie, do Dijonu.
Neměli jste s rodinou chuť zůstat ve Francii natrvalo?
Přemýšleli jsme nad tím, že bychom v Dijonu zůstali. Manželce tam slíbili práci, kterou ale nakonec nedostala, a tak ji to začalo táhnout domů. Poslední dva roky už jsem byl ve Francii sám, bez manželky a bez dětí. To bylo náročné. I to byl důvod, že už jsem se chtěl vrátit domů.
Co si od návratu slibujete?
Líbí se mi, jak se hráči, současní i bývalí, zapojují do výchovy mládeže. To mě hodně láká, protože se mi líbí myšlenka, že na konci kariéry mohu klubu vrátit něco z toho, co kdysi dal on mě, když mě vystřelil do světa.
Návrat to pro vás ale není vyloženě po patnácti letech, že?
Je pravda, že jsem do haly chodíval vždy, když jsem byl doma. I v covidové pauze jsem po uvolnění různých opatření s kluky trénoval, takže z tohoto pohledu jsem byl s Karvinou v kontaktu neustále. Ale strašně se těším na zápasy, na karvinské fanoušky a atmosféru. To mi teď v Dijonu chybělo, protože tam je velká hala, ale lidí moc nechodilo. Pevně věřím, že v nové sezoně se už zase bude moci hrát před fanoušky.
Jaký kolektiv jste v Karviné našel?
Já už kluky poznal právě v té covidové pauze, když se ještě nehrálo, ale mohlo se už trénovat. Je fakt, že už jsem starší než oni, a tak mé zájmy nebo osobní život je jiný než u kluků, kterým je třeba 24 let. Ale to už jsem měl i ve Francii, kde jsem patřil ke starším hráčům a většinou tam byli „mlaďoši“ jako tady. Doma je to pro mě samozřejmě snazší, v šatně se mluví česky a není problém do kabiny zapadnout. Klub funguje jako jedna velká rodina, a to je super.
Když jste nakousl to trénování mládeže, dělal jste něco podobného už v cizině?
Ještě ne, proto se na to moc těším. Budu trénovat mladší žáky a začínáme v srpnu. Už si teď v hlavě vše připravuji a chystám si tréninky, jejich strukturu a tak. Doufám, že to děti bude bavit a že budou chodit na tréninky. To je nejdůležitější. Mám nějaké zkušenosti a ty se budu snažit uplatnit při trénování. Snad prckům při jejich startu do sportovního života něco předám (úsměv). Jen doufám, že se všechny děti ke sportování po té koronavirové odmlce vrátí.
Pamatujete si ještě, jaké to bylo, když jste býval mladší žák vy sám?
Jasně, že ano. Na úplném nás začátku nás trénoval pan Schober – doufám, že si to jméno dobře pamatuji. A potom jsme šli k panu Laclavikovi, který nás trénoval od mladších žáků až do mladšího dorostu. Počítám, že to bylo nějakých sedm let. Vyrůstal jsem tak s kluky, se kterými jsme pořád v kontaktu. Například včera večer jsem byl s Kubou Szymanským, který se tu ukázal ze Švýcarska, kde teď působí. Máme spoustu hezkých vzpomínek, a to období bylo super. Pan Laclavik se nám věnoval před tréninkem i po něm, hodně jsme se toho od něj naučili.
Jaké máte očekávání od nové sezóny?
Když do sezony nejdete na sto procent, nepřijde samo nikdy nic. A i tak je sezona těžká. Já bych byl strašně rád, kdybych byl zdravý ve stoprocentní kondici, abych mohl týmu opravdu pomoct. A kolektivně – no určitě bych rád na konec kariéry vyhrál titul. Odcházel jsem do ciziny se ziskem titulu a bylo by super jej vybojovat i při návratu.
Ivo Dudek
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
