Zářil v celku pražského Chodova, před sezonou se jej ale povedlo získat prvoligovému Kladnu. Elitní český hráč mu má pomoci zpátky do nejvyšší soutěže, kde Kanonýři už třikrát působili. A Tyl se zatím ohání florbalkou skvěle. V jedenácti zápasech získal 39 bodů a v bodování soutěže je na druhém místě za brněnským Ondráčkem.

Pocházíte z Havířova, kde jste s florbalem začínal. Jaké byly vaše úplné začátky?

S florbalem jsem začínal před dvaceti lety v Torpedu Havířov, kde mými spoluhráči v žákovských kategoriích byli takoví plejeři jako třeba Honza Natov (nyní Mladá Boleslav), Jirka Juhaňák (FBC Ostrava) nebo Matěj Jendrišák (Linköping IBK). Sbírali jsme tehdy na mistrovstvích republiky a různých turnajích jednu medaili za druhou, takže florbalové začátky byly velmi motivující.

Svoje největší úspěchy máte nicméně spojeny s působením v týmu Florbal Chodov…

To máte pravdu. Nejprve bych se ale krátce ještě vrátil zpět do sezony 2007/2008, kdy jsem v šestnácti letech dostal poprvé příležitost zahrát si extraligu v dresu Future Praha. Tam jsem odehrál čtyři úspěšné sezony. V letech 2011 až 2015 jsem následně v týmech Vipers InnerSchwyz a Unihockey Mittelland vyzkoušel všechny tři nejvyšší švýcarské soutěže. Na toto angažmá vzpomínám velmi rád, protože jsem měl možnost vyzkoušet si nejen tři výkonnostně rozdílné úrovně tamních soutěží, ale hlavně poznat klady i zápory mixu běžného a pracovního života v zahraničí.

Jak vám to pomohlo do osobního života?

Člověk se pak dívá na život s větším nadhledem a mnohem střízlivěji, protože je tam donucený naučit se postarat sám o sebe.

Co vás přimělo k návratu domů? A podle čeho jste si vybíral nový klub?

To bylo prostě rozhodnutí, které ve mně po letech zkušeností ve Švýcarsku dozrálo. Prakticky každý český hráč kdekoli v zahraničí sleduje se zájmem výsledky české nejvyšší soutěže. Ze všech ambiciózních týmů superligy mi svým pojetím hry byla tehdy nejbližší hra Chodova, a proto jsem v polovině roku 2015 rád kývl na angažmá v tomto klubu.

Kolik máte s Chodovem titulů a na co z této doby nejraději vzpomínáte?

Za Chodov jsem odehrál prakticky tři roky. V sezoně 2015/2016 a 2016/2017 jsme získali zlaté medaile a titul a v sezoně 2017/2018 bronz. A na co nejraději vzpomínám? Určitě na fantastické zážitky z premiérového titulu pro Chodov, když jsme před dvanácti tisíci diváky porazili v O₂ aréně Vítkovice. Obhajoba titulu o rok později proti Mladé Boleslavi byla už taková sladká třešnička na dortu.

V té době se vám podařilo také vytvořit superligový rekord play off v počtu bodů na zápas za šest gólů a čtyři asistence. Jak jste to tehdy vnímal?

Takový zápas se zřejmě každému podaří tak jednou za kariéru. Hráli jsme druhý zápas vypjatého loňského semifinále play off proti Vítkovicím. Ty patří k top týmům, které vždy bojují až do poslední vteřiny a nikdy nic nevypustí. Tehdy jsme však vyhráli 15:9. Dobře si pamatuji, jak nám až neskutečně fungovala spolupráce s Patrikem Dóžou, takže jsem si připsal v zápase deset kanadských bodů. Je to rozhodně velká výzva pro každého hráče a to nejen do zápasů play off.

Proč jste z Chodova přestoupil zrovna do Kladna?

Na samotném přestupu nebylo nic dramatického nebo snad nekorektního. V Chodově jsem byl maximálně spokojený a odehrál jsem tam prozatím nejúspěšnější sezony v kariéře. Florbal je však stále amatérský sport všude na světě a čím je člověk starší, tím víc přemýšlí o takzvaných nákladech obětovaných příležitostí. Jinými slovy – florbal mne stále neskutečně baví, každou výhru i prohru na jakékoli úrovni soutěže dost vnitřně prožívám. Do budoucna ale potřebuji vybalancovat sport a mou práci, která mne živí, do přijatelné rovnováhy. Přesně to jsem v Kladně díky jeho sportovnímu vedení našel a jsem za to rád.

Předpokládám, že na oplátku byste chtěl Kladnu pomoci dostat se zase do superligy, je to tak?

Samozřejmě, ale přání je jedna věc, a realita druhá. S momentálním umístěním Kladna v tabulce (osmé místo) nejsme spokojeni. Řešíme to vzájemně na rovinu prakticky neustále. Srážela nás naprosto zbytečná vyloučení, kdy rámci naší přemotivovanosti umožníme soupeři vrátit se do ztraceného zápasu jako například v Ostravě. A nemělo by se nám ani stávat to, že když dáme dvanáct gólů, tak stejně prohrajeme, jako se nám to „povedlo“ s pražskými Black Angels. To je třeba zlepšit.