Po letech se tak zase viděl se svými spoluhráči. „Občas se vídáváme při různých příležitostech. Jsme pořád dobrá parta,“ usmíval se Arnošt Raník v klubovně házenkářského klubu HC Baník Karviná, kde se to jen hemží nejrůznějšími trofejemi.

Tu první mistrovskou přidal on a jeho spoluhráči právě v roce 1968. Jak na tehdejší titul vzpomíná? „Bylo to úžasné. Dokázali jsme porazit i Duklu, která v té době byla naprosto suverénní a sbírala jeden titul za druhým,“ vybavuje si.

V nebývale dramatickém finiši tehdejší československé soutěže předčil Baník při shodě bodů svého budoucího největšího rivala o pouhé dvě branky ve skóre! O nějakém play off se tehdy vůbec nevědělo.

„V posledním kole k nám přijel Prešov, který patřil společně s Plzní do absolutní špičky. Asi nás podcenil, taky se zdržel na cestě, každopádně jsme stříleli jako o život a dali mu sedmatřicet gólů,“ smál se Raník při vzpomínce na vysoké vítězství Karviné, které jeho týmu zaručilo titul.

Arnošt Raník.

On a jeho spoluhráči tímto prvenstvím odšpuntovali průnik dalších klubů do popředí soutěže. Dukla už pak nebyla tak suverénní, vyjma své hegemonie v osmdesátých letech, kdy patřila rovnou k evropské špičce.

„Nám se tenkrát sešel opravdu výborný kolektiv. Ještě, než jsem do Karviné přišel, tak byl skvělý. Pak se přidali další výteční hráči jako Franta Brůna, Arnošt Klimčík nebo Láďa Slezák. Cítili jsme, že bychom mohli hrát o titul a celá ta sezona nám opravdu vyšla,“ přitakal Raník.

Karvinský klub se vyšvihl mezi elitu strašně rychle. V roce 1955 vzniknul, během sedmi let už byl v lize a během dalších pěti let začal hrávat pravidelně o medaile.

Byli snad tehdejší hráči něčím výjimeční? „Spíš bych řekl, že jsme házenou doslova žili. Opravdu. Byli jsme zkrátka taková parta, která bydlela v jednom baráku a ve volném čase se neustále bavila o házené. Jeden druhému pomáhal, učil, jak střílet, debatovali jsme o taktice. Házená pro nás byla vším. A když se k tomu sešli tak výjimeční hráči, tak jsme měli našlápnuto k úspěchu,“ vysvětluje Raník.

Z české házené do mezinárodní

Ale popořadě. Rodák ze Studénky se věnoval sportu odmalička. „Asi tři nebo čtyři roky jsem dělal gymnastiku. Pak mě začala bavit házená, ale ta česká, zvaná národní. Tu jsem začal hrát v Albrechtičkách u Studénky. Docela se mi tam dařilo, takže jsme se postupně dostali mezi nejlepší celky ligy,“ vzpomíná si Raník, který prakticky deset let, co se národní házené věnoval, patřil k nejlepším střelcům soutěže, anebo byl tím vůbec nejlepším.

Nebylo divu, že padl do oka karvinským funkcionářům, kteří se v šedesátých letech snažili posunout úroveň místního handbalu zase o něco dál. „Přijel za mnou nějaký pan Mikula, asi mě už sledovali delší dobu, a nabídl mi angažmá v Karviné. Rozmýšlel jsem se, protože to znamenalo přesedlat na mezinárodní handbal, tedy sedmičkovou házenou. Ale podmínky byly skvělé, to nešlo odmítnout, a tak jsem šel do Karviné,“ vybavuje si po letech.

To už byl Baník v nejvyšší soutěži. Čtyřiadvacetiletý Raník se svědomitě připravoval na karvinském učilišti, kde měli hráči tehdejšího Baníku 1. máj tréninky. „Makal jsem na sobě každý den, pomáhali mi i další kluci jako třeba Béďa Cinerů a za tři měsíce jsem udělal takové pokroky, že jsem se dostal do mančaftu trenéra Spáčila,“ přibližuje.

Variabilní střelba ho vynesla do nároďáku

Jediné, co mu zpočátku nešlo, byla střelba. „Nemohl jsem se pořádně trefit do menší branky. V národní házené je branka sice užší, ale taky o dost vyšší. Takže jsem tři nebo čtyři hodiny denně piloval střelbu, abych ji vylepšil,“ poznamenal.

Nakonec se v této činnosti zlepšil takovým způsobem, že patřil k obávaným střelcům celé soutěže. „První sezona v Karviné byla ještě taková aklimatizační. Zjistil jsem a společně se mnou i další kluci, že by nám to mohlo jít. Ve druhé už jsme do toho praštili a šli tvrdě za titulem,“ říká Raník.

Svými pestrými střelami přiváděl soupeřovy brankáře k zoufalství. „Všechny finty jsem se naučil v české házené. Uměl jsem různé druhy střelby, spodem, horem, z výskoku,“ vypravuje.

Raníkovou specialitou byly takzvané vykláněčky, které v lize nikdo jiný neuměl. „Jenom ještě Vašek Eret z Plzně. Byli jsme dva v celé soutěži, kteří tohle ovládali,“ usmívá se Raník, který tímto způsobem uměl nejen střílet, ale i uvolňovat spoluhráče - ostrostřelce Brůnu.

Kromě toho se Raník blýskl i střelbou zpoza zad. Takzvané zadovky měl také často v oblibě. „Například v Michalovcích jsem takhle dal šest gólů. Slovenský gólman byl z toho dost vykulený, protože takhle v soutěži nikdo jiný nestřílel.“

Raník na sebe logicky upoutal pozornost stavitelů národního týmu. Československá reprezentace patřila v té době mezi absolutní světovou špičku.

Tehdejší šéf reprezentace Bedřich König připravoval svůj tým na MS ve Švédsku, kde Čechoslováci ve finále slavně porazili Dánsko a získali svůj dosud jediný titul světových šampionů. „Hráli jsme s Baníkem na Dukle. Gólmanovi reprezentace Jirkovi Víchovi jsem dal devět gólů a Beďar Königů za mnou po zápase nadšeně přiběhl s tím, že mě prostě musí mít v nároďáku,“ smál se překvapený Arnošt Raník.

Unikl mu titul mistra světa i ligy

Tehdy karvinská spojka prožívala své nejlepší období v kariéře. Po příchodu do Karviné se Raník rychle propracoval do kádru, s týmem začal hrát o titul a formu měl prodat i na mistrovství světa v roce 1967. „S klukama jsme byli i na půlročním soustředění v Praze a vypadalo to, že bychom do Švédska měli jet všichni čtyři, kteří jsme tam tehdy z Baníku byli (ještě Brůna, Klimčík a Ciner),“ vzpomíná Arnošt Raník.

Jenže na sever Evropy nakonec nezamířil. „Tehdy se loučil s házenou Tonda Frolo z Košic, a tak dostal nominaci od svazu tak trochu za odměnu. Já měl z nás Karviňáků v nejvyšší soutěži odehráno nejméně zápasů, takže na mě zbyl Černý Petr,“ líčí, jak mu těsně unikl světový titul. Hořkost v hlase však nemá.

„Nemrzí mě to, Tondu Frola jsem měl rád, byl to fakt výborný házenkář a člověk, skvělý obránce. V národním týmu jsem pak vydržel ještě asi čtyři roky,“ doplňuje. Mimochodem, v roce 1972 získal československý tým stříbrné medaile na olympiádě v Mnichově. To už Raník v národním týmu nebyl.

V roce 1971 už totiž nebyl ani v Karviné. „V Baníku začal po Oldovi Spáčilovi trénovat Dušan Růža, a to byl můj strýc. Jenže ten v týmu nikoho z rodiny nechtěl, tak jsem musel odejít,“ směje se Raník.

Tím pádem přišel o mistrovský titul z roku 1972, který byl na 28 let dlouho poslední, ze kterého se mohla Karviná těšit.

„Smířil jsem se s tím a odešel do Písku, který tenkrát hrával divizi. Tam jsem vydržel hrát až do padesáti. Povedlo se nám dokonce vyhrát druhou ligu, ale to už jsem tam působil jako trenér,“ přibližuje závěrem.