Karvinští mistři republiky z roku 1968 Karel Pospěch a Bohuslav Janík na to rádi vzpomínají.

„Dneska je ta házená trochu tvrdší. Tedy trochu dost,“ pousmál se Janík. Stejně jako Pospěch hrával na postu křídla. „Pravé, levé, to bylo jedno. Střídali jsme obě pozice,“ vzpomíná si.

Dnešní házená se od té dřívější liší také v tom, na jakém povrchu se hraje. „My tenkrát hráli na antuce, to z házené dělá úplně jiný sport,“ připomíná.

Jeho spoluhráč Karel Pospěch, další rodilý Karviňan, mu dává za pravdu. „I venku jsme hrávali za každého počasí. Olizovali jsme si prsty od antuky. To se s dneškem nedá moc srovnat. Když se ale tak dívám na ty dnešní hochy, tak si občas říkám, že ztratí víc balonů než my, kteří jsme je tahali z bláta,“ usmívá se.

Pospěch sám sportoval od útlého dětství. „Vyzkoušel jsem snad všechny sporty. Hrával jsem i košíkovou za Ostravu. Hodně mě bavila atletika, mám skoro 6 000 bodů v desetiboji,“ pochlubí se. „Ale jen skoro,“ dodává.

Přes atletiku se pak dostal k házené. „Zlákala mě první liga. Sám se divím, že jsem ten přechod mezi muže tak rychle zvládl, v té době to nebylo snadné, když člověk přecházel z dorostu. A mě bylo osmnáct. Ale dal jsem proti Plzni čtyři branky a tehdejší trenér Spáčil mě šoupl do základní sestavy,“ vybavuje si.

Mohl dokonce jít i do Dukly, která měla tehdy supermančaft. „Jenže tam to byl samý reprezentant, bylo jich tam asi jedenáct, takže jsem si to vyhodnotil tak, že než nosit dresy a balony v Dukle, budu raději pravidelně hrát v Karviné. Šel jsem tedy na šachtu a začal hrát za Baník,“ přibližuje Pospěch.

Oba hráči byli rádi, že si na ně vedení současného Baníku vzpomnělo u příležitosti letošního padesátiletého výročí zisku prvního titulu pro karvinský klub.

Sami na dobu před půlstoletím vzpomínají. „Dneska už nám nic jiného, než jen vzpomínat, stejně nezbývá,“ usmívá se Bohuslav Janík. „Na titul jsme si tehdy po postupu do ligy museli počkat. Trvalo to asi sedm let,“ odhaduje přesně.

Ještě dnes se na házenou rád podívá. „Bydlím v Horní Lomné, ale když je handbal v televizi, tak si ho nenechám ujít,“ ujišťuje.

Ocenění mistři republiky z roku 1968.

Pospěch zase rád vzpomíná na zahraniční zájezdy. „Byli jsme třeba na Islandu. Dušan Růža tam totiž dělal trenéra národního mužstva, takže měl kontakty. A v roce 1966 jsme byli v Egyptě. Hráli jsme tam před nejvyšší návštěvou, jakou jsem zažil,“ vybavuje si 25 000 lidí na stadionu. „Neskutečné,“ ještě dnes se mu při této vzpomínce orosí čelo.

Nejvyšší návštěva, kterou zažil doma, bylo sedm tisíc diváků na utkání ČSSR – Svět, které proběhlo v Karviné v roce 1967. „Tam jsem ale nehrál,“ přibližuje. Pět tisíc lidí zažil i v památné mistrovské sezoně 1967/68. „Když jsme hráli s Duklou," vybavuje si.

Z Egypta má ještě jednu vzpomínku. „Vyrazili jsme na velbloudech kolem Cheopsovy pyramidy. Tam ale všichni seskákali, jako že je odpočinek. Já byl mladý, mně se odpočívat nechtělo, tak jsem s velbloudem obkroužil celou pyramidu. Jenže když jsem se vrátil ke klukům, už mi spílali, co jsem to provedl. Ta jízda totiž byla dražší než výlet celé naší výpravy k těm pyramidám. Tak jsem to pořádně schytal,“ směje se šibalsky Pospěch.