Logicky měl vždy nejblíže k házené, ale zajímal se i o další sporty v Karviné a okolí. Vystudovaný inženýr se po přestěhování do Karviné věnoval regionálnímu sportu, psal i o ekonomice. Ke studiu technickému navíc přidal i studium humanitních oborů, absolvoval postgraduálně i Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze.

Působil jako redaktor Nové Svobody, někdejšího předchůdce Deníku, byl vedoucím redaktorem ČTK, mnoho let byl i šéfredaktorem časopisu Horník, který pod jeho vedením získal Evropskou cenu. Stal se i mluvčím OKD v dobách, kdy si ještě revír vedl hospodářsky zdatně. V minulých dnech oslavil pan Horák významné životní jubileum - 80 let.

Jak jste se vlastně dostal k házené?

Když už jsem bydlel v Karviné, nechtěl jsem si nechat ujít házenkářský zápas. Házená se tehdy hrávala ještě na venkovním hřišti v místech, kde dnes stojí Všeobecná zdravotní pojišťovna. Tam hrávali mimochodem také fotbalisté. Házená se mi zalíbila a já se nabídl, že jim budu dělat propagaci. To už jsem hlásil výsledky zápasů do novin.

Byl jste také u toho, když se v roce 1968 v Karviné uskutečnila exhibice československých mistrů světa z roku 1967 proti výběru světa. Kdo dostal ten nápad?

To napadlo tehdejšího předsedu házené Ulricha. Spojili jsme se s panem Bočkem ze Zlína, který tehdy šéfoval házenkářskému svazu a měl kontakty. Já zařizoval vše možné od ubytování až po komunikaci s hráči. Spal jsem na hotelu, doma jsem vůbec nebyl, ačkoliv jsem zrovna měl zkouškové období, protože jsem studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl zvládnout (úsměv).

Ale událost to byla veliká…

To ano, zápas sledovalo sedm a půl tisíce diváků, dostali jsme se i do televize. Hrálo se to 11. srpna a za deset dní nás přišli zachránit soudruzi ze Sovětského svazu.

V Karviné žijete dlouho, ale místním rodákem nejste, je to tak?

Já se narodil v Moravských Budějovicích. Pak jsme se přestěhovali do Jemnice, kde táta pracoval jako strojvedoucí a pak jsme šli do Znojma, kde jsem chodil na gymnázium. Teprve poté jsem se dostal do našeho regionu. Studoval jsem hornickou průmyslovku a dálkově pak i báňskou v Ostravě.

A do Karviné jste se dostal jak?

Seznámil jsem se tady s mou budoucí manželkou Editou, která dělala zubní laborantku. Dostali jsme byt v Karviné, a proto žiji tady.

Údajně jste měl možnost emigrovat, co je na tom pravdy?

Ano, mohl jsem zůstat venku. V roce 1970 jsem musel absolvovat povinnou praxi z vysoké školy a kupodivu mě poslali do Západního Německa. Však si také všichni blízcí mysleli, že už se nevrátím. Spletli se.

V Německu jste pak byl ještě jednou na olympiádě. Jaký to byl zážitek?

Vyjel jsem na letní olympiádu v roce 1972 do Mnichova. Chtěl jsem vidět naše házenkáře v akci. Bylo to skvělé, dostali jsme se až do finále, kde jsme bohužel nestačili na Jugoslávii, ale byla radost vidět v akci naše nejlepší hráče, z čehož čtyři byli Karviňáci - Ciner, Brůna, Klimčík a J. Konečný. Házenkářská reprezentace se na olympiádě od té doby objevila už jen třikrát. Sportovní zážitek to byl vynikající, bohužel se v Mnichově udála i ta nešťastná záležitost, která mi to znechutila (teroristický čin Palestinců, kteří zavraždili jedenáct izraelských sportovců - pozn. aut.).

Oldřich Horák navštěvuje karvinský handbal od jeho vzniku.

Jak jste se dostal k novinařině?

Ještě na průmyslovce jsem spolupracoval s Mladou frontou, která měla redakci v Ostravě na Holarce (Hollarova ulice), postupně jsem se do toho dostal. Vystudoval jsem sice průmyslovku a báňskou, ale práce u novin mě bavila víc. Ještě když jsem byl na učilišti na Doubravě, pracoval jsem zároveň jako redaktor sportu v Nové svobodě. Pak jsem přešel do ČTK, kde jsem vydržel sedmnáct let. Referoval jsem o všem možném, ale sport mě bavil nejvíc. Deset let jsem byl předsedou Klubu sportovních novinářů v Ostravě.

Jaké vzpomínky na úspěšné karvinské sporty jste si uchoval?

Ty zásadní samozřejmě na házenou, kde jsem různě vypomáhal. Zažil jsem vlastně všechny tituly Baníku od roku 1968. Nezapomenutelný byl hned ten první, který jsme získali až v posledním kole soutěže. Částečně i proto, že Prešov se na to u nás vykváknul (úsměv). Ten náš venkovní stadion získal přezdívku Maracaná podle slavného brazilského fotbalového stadionu, a všechny vzpomínky s ním spojené jsou výborné. Hodně jsme prožívali i druhý titul, protože vyhrát soutěž v zemi házené zaslíbené, to bylo něco. Tenkrát patřil československý handbal ke světové špičce. Vždyť jsme v roce 1967 získali titul mistrů světa. Ale i náš druhý karvinský titul v roce 1972 byl stejně intenzivní. To už za nás hrál i Jarda Konečný, jehož přestup do Karviné pomáhal v roce 1968 realizovat tehdejší starosta Karviné Eda Kovář. To byl tenkrát velký přestup. Ale vybavuji si i úspěšné roky hokeje.

Tam jste také vypomáhal?

Dělal jsem hlasatele, pomáhal s bulletiny. V roce 1976 jsem se podílel na organizaci srandamače herci – novináři. Komentovali to tehdy Josef Kobr a Oldo Hlaváček. V Karviné byl hokej svého času hodně populární, v jeden čas to byl sport číslo jedna. Hodně na mě zapůsobil Vláďa Vůjtek, který tady dva roky hrával a poté tři sezony trénoval. Hokej měl tehdy lepší období než fotbal, zápasy sledovalo šest tisíc lidí, to se ještě hrálo na venkovním hřišti. V roce 1970 měla Karviná našlápnuto do nejvyšší soutěže, tedy první ligy. V kvalifikaci remizovala na ledě Českých Budějovic 4:4, ale doma pak podala až překvapivě slabý výkon, hlavně někteří hráči a postup byl v trapu.

Proč byl fotbal ve městě roztříštěný a nikdy nehrál vyšší soutěže než třetí ligu? Hokeji a házené se to podařilo.

Protože hlavní dva kluby, Armáda a Máj (Baník ČSA Karviná a Baník 1. máj Karviná - pozn. aut.) se mezi sebou nikdy nedomluvily. Každá šachta prosazovala to svoje a nebyla vůle vytvořit jeden silný subjekt. Je to škoda, i ve fotbale se mohla Karviná dostat výš mnohem dřív než teď.

Mimokarvinské sporty vás také zaujaly?

Díky tomu, že jsem pořizoval i fotografie ze sportovních utkání, jsem se nachomýtl ke vzpírání. Jezdíval jsem na první ligu do Havířova a Bohumína. Už tehdy to byla československá špička. Fotil jsem a pomáhal s organizací mistrovství Evropy v roce 1978, které se konalo v Československu, a to v Havířově. Fotil jsem i šachy, ale to už zase jen ty karvinské. Tady bych vyzdvihl titul karvinských šachistů v roce 1991, kteří si díky tomu zahráli i PMEZ. Vzpomínek je dost.