Cívela v něm skončil v absolutním pořadí na druhém místě. Na ironmanové trati se prezentoval časem 8:27:43. Zvítězil domácí borec Ondrej Kubo (3nt Bratislava, 7:56:13), třetí místo obsadil Tomáš Racek (Ironstars Beroun, 8:38:14). Petr Cívela ale málem v závodu nestartoval.

Jaké byly důvody, že jste účast ve Slovakmanu zvažoval?

Mezi 21. a 25. červencem jsem měl kvůli viróze pětidenní tréninkový výpadek. Rovněž jsem zvažoval, jestli s ohledem na předchozí výsledky v letošní sezoně má smysl na Slovensko odjet. Chtěl jsem skončit dlouhotraťařskou sezónu, jet nějaký ten poloviční Ironman a v průběhu září si pouze sám tréninkově absolvovat Ironmana okolo Hyundai v Nošovicích. Tréninky po pětidenním výpadku byly velmi špatné. V prvním běhu ve vytrvalostním tempu jsem po 3 kilometrech dostal křeče do stehen.

Přesto jste do Piešťan nakonec odcestovat. Co Vás k tomu dovedlo?

V dalších dnech se to zlomilo. Postupně jsem v trénincích cyklistiky a běhu cítil, že se dostávám do pohody. Také mi začala dovolená. V týdnu před Slovakmanem jsem navíc v plaveckých trénincích ani jednou neplaval sám, protože jsem měl skvělý sparing v podobě jedné z nejlepších dorostenek v Česku, Veroniky Hrachovinové a jejího trenéra Lumíra Hlaváče.

S jakými představami jste na Slovensko odjel?

S žádným velkým očekáváním, což bylo v kontrastu s červnovým Moraviamanem v Otrokovicích, kde jsem měl až přehnané ambice. Ale vzhledem ke zranění Tomáše Řenče, jsem tušil, že boj o titul mistra Česka na nejdelší triatlonové trati bude otevřený. Bylo mi ale jasné, že největší favorit Slovakmana, domácí Ondrej Kubo si půjde za jednoznačným vítězstvím.

Neodradila Vás nepříznivá předpověď počasí?

Meteorologové předpovídali vydatný déšť, ale nemělo být chladno. Jsem zvyklý vyjíždět ve 4 hodiny ráno a jet na kole 50 kilometrů do práce. Někdy i v nepříznivém počasí.

Proč jste na Slovensko přijel až na poslední chvíli?

Byl to záměr. Na závod jsem přijel v sobotu necelou hodinu před koncem registrace. Hlavně proto, že deštivé podmínky nedovolily průzkum trati cyklistiky a běhu. Takže jsem trať cyklistiky a maratonu Slovakmana jsem vůbec neznal.

Jak se závod od začátku vyvíjel?

Startovní signál po výstřelu z děla mi málem vyrazil ušní bubínky. Ve vodě jsem se snažil udržet Ondreje Kuba. Po 200 metrech jsem ale odpadl. Že je Ondrej velmi silný cyklista a běžec jsem věděl. Že je velmi silný i plavecky, to mě překvapilo. Poté jsem tahal první balík, což mi psychicky úplně nepomohlo, protože jsem potřeboval něco na soupeře naplavat. Na rozdíl od Moraviamana jsem se ovšem snažil zůstat v klidu a plavat konstantním tempem.

Jak se Vám dařilo na kole?

Po rychlém prvním depu bylo nasednutí na kolo už horší. Postupně jsem se však rozjel. Ovšem vzhledem k naprosté neznalosti trati jsem na začátku trochu tápal. Značení nebylo úplně jasné a dobrovolníci v dešti nebyli ve formě. To jim ale nevyčítám. Minul jsem však první obrátku a kvůli tomu jsem si najel 200 metrů. Z technické části okruhu jsem se ale vymotal na rovný úsek a tam už to bylo jenom i výkonu.

Na trati cyklistiky jste se nevyhnul jedné nepříjemnosti. Co se Vám přihodilo?

Když jsem si po větru dotahoval levou tretru, přestal jsem kvůli tomu na chvíli šlapat. Tretru jsem levou rukou dotáhnul a ještě, než jsem dal loket zpět na loketní opěrky, tak jsem levou nohou šlápl do prázdna. To jsem nebyl schopný ustát a v 42kilometrové rychlosti jsem spadl na levou stranu. Hned mi bylo jasné, co se stalo. Den před závodem jsem do DT Swiss kladkového volnoběhového mechanismu zadního náboje dal příliš mnoho vazelíny. Pružinky proto nepřekonaly odpor vazelíny a ozubená kolečka se nespojila. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že v závodu jedu zbytečně. Myslel jsem, že kolo pád nepřežilo ve funkčním stavu, nebo že jsem se zranil a nebudu schopný v závodu pokračovat.

Přesto jste pokračoval. Jak se vám potom jelo?

Ovšem hned jsem se zvedl ze země, zvedl jsem i kolo, naložil jsem vysypané bidony s Iontmax ionťákem a vysypané Iontmax gely a okamžitě jsem se zase rozjel. Náraz o asfalt mi ale urazil část levého řadícího tlačítka na hrazdě. Po silném zmáčknutí ale tlačítko fungovalo, jen se to celé velmi špatně drželo. Po nárazu jsem navíc cítil bolest na levé straně křížové a pánevní kosti, kostrči a také levý gluteus maximus. Nebylo to však nic závažného. Větší bolest jsem cítil, když jsem se napřímil a když jsem šel ze sedla. Po chvíli jsem se ovšem znovu zapracoval do plánovaných wettů. Poté jsem předjel Jana Oppolzera, který se dostal při mém pádu přede mě. Tomu jsem se snažil poodjet, abych mu nedělal tempo.

V dalším průběhu cyklistiky jsem měl další problémy s kolem. Co Vám jízdu znepříjemňovalo?

Na dvou obrátkách jsem musel zastavit, protože se mi v ořechu opět nespojila ozubená kolečka. Tentokrát jsem to už čekal. Ve 4 z 6 okruhů mě dojel skvěle jedoucí Tomáš Racek a já nebyl schopný akceptovat jeho tempo. Zbytek cyklistiky až na technické problémy se zadním nábojem mi ovšem ubíhal. Dával jsem si jeden Iontmax gel za druhým a zapíjel je Iontmax ionťákem. V posledním šestém okruhu jsem záměrně snížil tempo a zvýšil kadenci, abych se připravil na závěrečný běh.

Jak se Vám dařilo v závěrečném maratonu?

Po příjezdu do druhého depa mi nikdo nebyl schopný oznámit ztrátu na Tomáše Racka. Tak jsem doufal, že to nebude nic neřešitelného. Mamka, která mi v průběhu závodu dělala skvělý support, mi podávala lahvičky s Iontmax ionťákem a gely. Na občerstvovačkách jsem si bral jenom vodu na zapití Iontmax gelů. Ovšem po výběhu z depa mě začalo všechno bolet, co po pádu z kola

bylo v kontaktu s asfaltem. Navíc mi děsivě tuhla bedra. To jsem nakonec rozběhal. Maraton byl rozložený do šesti okruhů a už po 2 kilometrech mě o jedno kolo předběhl Ondrej Kubo. Pokoušel jsem se s ním běžet, ale když jsem viděl tempo na hodinkách, tak jsem věděl, že to není dobrý nápad. Proto jsem po několika stech metrech od záměru běžet s Ondrejem upustil.

Trať maratonu ale byla pro Vás dost nepřehledná?

Ve městě jsem díky Ondrejovi Kubovi věděl, kudy mám běžet, ovšem v parku jsem nevěděl, kde vede trať. Nikde nebyl žádný rozhodčí, pořadatel, ani dobrovolník a značení tratě se dalo pochopit všelijak. Když jsem se po prvním okruhu po cyklostezce vracel do centra závodu, Ondrej Kubo mě opět předběhl. Říkal jsem si, jak je to možné? Musel jsem si nevědomky někde trať zkrátit, což by znamenalo diskvalifikaci. Proto jsem se chtěl okamžitě vrátit. Zastavil jsem a Ondreje se zeptal, jestli neví, kde jsem si trať zkrátil. Ten mi však řekl, že neví, ať to neřeším a běžím dál, že jsem stále na 3. místě. Řekl jsem si, že by to mohlo být vyřešeno 5minutovou penalizací. Takže jsem potřeboval na Tomáše Racka naběhnout 5 minut, abych byl v cíli před ním. Proto jsem se snažil držet rovnoměrné tempo, což vzhledem k střídání asfaltu s promočenou trávou s blátem bylo těžké.

Popište zlomové momenty závodu?

Ve čtvrtém okruhu jsem Tomáše Racka seběhl. Ten se naštěstí nezmohl na žádný další odpor a potom už jsem se mu jen vzdaloval. Potkala mě ale další nepříjemnost. V parku jsem si před občerstvačkou křičel o vodu, přitom jsem uklouzl v bahně a trochu si narazil pravou lýtkovou kost a způsobil si dvě tržné rány, které mi začaly slabě krvácet. Dalo se to však v pohodě vydržet. Dva kilometry před cílem už jsem věděl, že jsem mistrem Česka v dlouhém triatlonu. Pořád mě ale zneklidňovala případná diskvalifikace. V penalty boxu naštěstí moje číslo nefigurovalo.

Jaké jste měl v cíli pocity?

Výkon v Piešťanech byl dost ubojovaný. Plavání standard, na kole to bylo pádem a technickými problémy hodně rozkouskované. Nicméně jsem jel zatím nejvyšší wattový výkon v Ironmanu. Na běhu jsem konečně ukázal zlepšení, které plyne hlavně z toho, že poslední roky nejsem neustále zraněný. Z výsledku a zisku titulu jsem měl samozřejmě radost, ale v cíli mě spíš zajímalo, jakou ztrátu jsem měl na Ondreje Kuba. Nakonec to bylo hrozivých 31,5 minuty. Samozřejmě nezanedbatelná část ztráty se dá přičíst pádu na kole, řešení technických problémů s kolem a pádu v maratonu. Všechno ale byla moje chyba. Ondrej takové problémy neměl a to není náhoda. Stal jsem se mistrem republiky v dlouhém triatlonu. O tom jsem snil už před 10 lety, kdy jsem s triatlonem začínal. Momentálně z toho ovšem mám smíšené pocity, protože v samotném závodě jsem dostal od vítěze naloženo přes půl hodiny. Titul pro mě znamená hlavně to, že v každém dalším závodu musím podat výkon na hranici svých možností. Hlavně na zářijovém Mistrovství Evropy v Nizozemí v Almere, kde jsem dostal na základě výsledku ve Slovakmanovi divokou kartu. V Nizozemí budu startovat jako mistr Česka a to je pro mě obrovský závazek. Pokud tam budu v cíli schopen stát na nohou, tak to bude špatně.