Manažeři jsou stěžejními základy každé firmy. Musí umět dobře rozdělit práci a potom jí také ohodnotit, věřit schopnostem svých zaměstnanců, být připraven nejen komunikovat, rovněž naslouchat dotazům, musí umět vytvořit přátelského prostředí, musí toho umět zkrátka spoustu.

Zdeněk Čermák řídí dvě společnosti, Lakum ve Frýdlantě a Massag v Bílovci. Obě mají hodně společného, jde o strojírenské podniky zabývající se převážně výrobou kovových dílců a jejich povrchovou úpravou. Lakum se specializuje na zpracování plechů a svitků, Massag na zpracování profilů a drátů. Dohromady pak obě společnosti nabízejí desítku druhů povrchových úprav.

Po našem téměř dvouhodinovém povídání si jsem nabyl dojmu, že obě firmy jsou v dobrých rukou. Že mu velmi záleží na tom, aby to, co dělá, mělo smysl, aby jeho práce měla trvalejší hodnotu.

Čím jste chtěl být jako dítě?
Odmala jsem tíhnul ke strojům, ale samozřejmě jsem hned nevěděl, co budu dělat. Bavila mě matematika, deskriptivní geometrie, postrach mnoha mých spolužáků, byl pro mě koníček. Takže ne náhodou jsem si myslel, že by mě obor s matematikou spojený mohl živit. Stavebnice Merkur však může za to, že jsem strojní inženýr. Vyrostl jsem na ní, mám ji dodneška a když navštívím hračkářství, vždycky se musím jít podívat, co je u Merkuru nového. A měl jsem možnost setkat se i s novým majitelem firmy, který mi umožnil prohlédnout si továrnu u Náchoda.

Vraťme se ještě do dětství. Lyžoval jste? A neměl jste náhodou lyže s vázáním „kandahar“? Vázání mělo pružinu, která se natahovala kolem boty, háčky po stranách lyží buď pružinu fixovaly, nebo ji nechávaly volnou. To zaručovala dvojí užití lyží, buď fungovaly jako sjezdovky, nebo běžky. A pružina se natahovala takovým zobáčkem, na kterém bylo napsáno Massag.
Vím, kam míříte. Když jsem asi v 6. třídě jsem absolvoval školní lyžařský kurz, tak lyže s podobným vázáním měla většina z nás.

Uběhly čtyři desítky let, jste generálním ředitelem firmy Massag, založené v roce 1828 vídeňským podnikatelem Mathiasem Salcherem. Kdysi zaměstnávala až 3000 lidí, z historie ji známe i jako KOH-I-NOR Bílovec a byla to chlouba města. Privatizace ale vše změnila, Massag byl před krachem a nový majitel, který přišel před rokem a půl, si vybral vás, abyste firmu oživil a resuscitoval. Takže jste nastoupil jako krizový manažer v pravém slova smyslu…
Nebylo jednoduché najít, na co navázat, mnohé zakázky byly hrozně neekonomické, nutné bylo především minimalizovat ztráty, proškrtat to, co bylo špatně, napravit vztahy s bankami, prostě poskytnout první pomoc těžce raněnému. V této fázi vůbec nešlo o navýšení výroby. Museli jsme lidi především naučit táhnout za jeden provaz. Nejsem zastánce okamžitých čistek v podniku, nedělal jsem je ani v Bílovci. Ano, postupem času firmu muselo opustit několik vedoucích pracovníků, ale bylo to opravdu jen pár ojedinělých případů, kdy tito lidé cíleně škodili firmě.
Ani manažer samozřejmě nic nedokáže sám. Potřebuje se obklopit týmem lidí, kteří mají stejný cíl, může jim věřit, spolehnout se na ně.

Věděl jste, do čeho vlastně jdete?
Co se týče čísel, tak s těmi veřejně přístupnými jsem měl pochopitelně možnost se seznámit předem. Měl jsem už určité zkušenosti a hrubou představu jsem si udělat dokázal. Nicméně i dneska, po více než roce, se občas v tomto směru vyskytne ať už větší či menší překvapení. Seznámení s chodem závodu trvalo několik týdnů. Potkával jsem vystrašené lidi, kteří nevěděli, co se bude dít, opatrní byli i členové bývalého managementu. Nebyli zvyklí spolupracovat, byli naučeni jen plnit příkazy, diskuze se moc nevedly. Naopak já si myslím, že čím více je zaměstnanec spokojený, tím více od něj můžu očekávat.

Podařilo se to?
Po prvním roce je asi brzy na hodnocení výsledku, ale určitě jsme na dobré cestě. Snažili jsme se opřít se o zaměstnance – staré praktiky. K Masagu mají hluboký vztah, mají fabriku rádi, jsou to prostě srdcaři. Osobně jsem během posledního roku mluvil snad se všemi zaměstnanci, v Lakumu to funguje už dlouho, tady se s tím lidé setkali poprvé. Říkal jsem jim, co je čeká, co jim mohu slíbit a co ne. Slíbil jsem jim jen to, co jsem mohl splnit, a vysvětlil jsem také, proč jsem něco slíbit nemohl. Připravili jsme i společnou akci na firemní chatě, přišla asi stovka lidí, bavili jsme se, nechyběly soutěže, bylo to vlastně poprvé, kdy byla tak velká část firmy pospolu, nerozhádaní, začali komunikovat jinak, než byli zvyklí. Podařilo se nám obklopit lidmi, kteří mají zájem na tom, aby fabrika šlapala, máme mladé a výborné vedoucí výroby, vývoje a kvality, jde o lidi zevnitř, chytili se šance. A ještě musím zmínit i spolupráci s městem, navázali jsme nové vztahy. Obě strany si vycházejí vstříc, jsme jako dobří sousedé přes plot.

Majoritním akcionářem společnosti Massag je právnická osoba ze skupiny LAKUM GROUP, která má sídlo ve Frýdlantu nad Ostravicí…
Jsem rád, že se mne pořád nevyptáváte jenom na MASSAG. Tak, jako rodič má stejně rád všechny svoje děti, tak i já tíhnu stejně spravedlivě ke všem firmám z LAKUM GROUP. Společnosti LAKUM-AP a LAKUM-KTL ve Frýdlantu nad Ostravicí jsou takovými staršími sourozenci v naší rodině. Starší v rodině, ale už zdaleka ne starší věkem. Zatímco MASSAGu je letos stodevadesát, tak LAKUM v letošním roce slaví dvacet let existence. Já sice nejsem v LAKUMu od jeho založení, ale několik takových pracovníků tam opravdu máme a myslím, že nejenom oni, ale všichni i ti služebně mladší za těch dvacet let odvedli obrovský kus práce. V továrně, kde se kdysi vyráběly všude rozšířené plechové kuchyňské linky se dneska vyrábějí dílce hlavně pro automobilový průmysl, ale i pro ostatní odvětví. Nejeden majitel třeba automobilu McLaren by se asi divil, že část jeho auta pochází z Beskyd. Ostatně, přijeďte nás navštívit, je toho hodně co lidé v LAKUMu umějí.

Bydlíte v Opavě, do práce to máte hodinku cesty. „Pracujete“ i v autě?
Samozřejmě, tak jako asi mnozí z nás velkou část cestování věnuji telefonátům, tomu se prostě nevyhnu. A také - jsem typ, který musí pořád něco studovat. Začalo to tím, že po strojařině, která je moje srdeční záležitost, jsem se po dvaceti letech rozhodl vrátit do školních lavic. Pracoval jsem tehdy ve společnosti zabývající se elektrovýrobou, tak logicky šlo o elektrofakultu. A když jsem ji v roce 2007 dokončil, tak jsem si řekl: co budeš studovat teď? Baví mne cizí jazyky, a tak k angličtině a němčině, které v dnešní době ke své práci potřebuje každý, jsem si našel nového koníčka – italštinu a k ní později i další. No a právě ten jinak promarněný čas v autě se v posledních letech snažím využít posloucháním slovíček a lekcí, které si sám namlouvám. Proto hodinka do práce není v žádném případě ztracený čas. Užívám si pak, když v zahraničí můžu jazyky střídat, pobavit se s partnery v jejich rodné řeči.

Jak jste přišel zrovna k italštině?
Poprvé jsme s rodinou navštívili Itálii v roce 1992 a pak jsme tam jezdili každý rok. Zemi i jazyk jsem si zamiloval, takže když jsem se asi před deseti lety rozhodoval, kterým jazykem bych se chtěl dále domluvit, byla to jasná volba.

Vaše pracovní vytížení je určitě velké, stíháte ještě kromě práce i něco jiného? Jak vypadají třeba vaše víkendy?
Baví mne squash a badminton, s manželkou se navíc snažím pokud nám přeje počasí denně projet na kole do přírody. Rádi cestujeme po světě, viděli jsme mnoho krásných míst, ale neměnil bych, patřím tady.