Nemohl ani jinak, když řezníkem byl jeho prapraděda, praděda, děda i otec. A na jeho pohybech a grifu při porcování čuníka je vidět, že toto řemeslo má opravdu v genetické výbavě. Po předcích používá dokonce i některé řeznické nástroje.

„Ta ocílka, kterou vidíte na stole, má 117 let. Vyrobená ve Vídni a děda ji měl s sebou za první války na italské frontě,“ usmívá se Jaroslav Nitka.

Společné setkávání

Přestože se dnes jako řezník neživí, přibližuje lidem tradici zabijačky a vyrábí zabijačkové pochutiny v podhorských a horských hospodách, na náměstích při různých akcích. Vedle těchto, jak on sám říká, řeznických show, si ho ale lidé objednávají i na soukromé zabijačky.

Tradiční zabijačka ve valašské hospodě U Janíka, 29. ledna 2022 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Řezník Jaroslav Nitka.
Jako z Ladových obrázků. Při veřejné zabíjačce na Horečkách nechyběla cimbálovka

Když mluví o tradici zabijaček, připomene, že zabijačka nebyla v minulosti prvoplánově o jídle a výrobě masa a zásob potravy. „Důležité bylo i to, že se při takovéto příležitosti sešla celá i širší rodina nebo blízcí přátelé, strávili společně nějaký čas, povídali si, zpívali. A myslím, že jak to lidem chybělo za války, tak stejně i teď v době covidové,“ přemítá.

Aby děti věděly…

Při veřejných akcích se snaží Jaroslav Nitka všem ukázat nejen samotnou zabijačku, ale poutavě při práci vypráví.

„Snažím se, aby se lidé nejen podívali a najedli se, ale také se něco dozvěděli. Zejména dětem a mladší generaci se snažím poodhalit, že to, co vidí v supermarketu, maso nakrájené na plátky, na polystyrenovém tácu, zabalené ve fólii, byl živý tvor, kterého vlastně znají minimálně z obrázků. A také všem zdůrazňuji, že za těmi plátky masa v obchodě je hromada lidské práce a úsilí, zkušeností a invence,“ říká řezník Nitka, který ale svůj hlavní pracovní čas věnuje historickému šermu, vystupuje na různých historických akcích jako šermíř.

Řezničina není žádná romantika

Za léta, co dělá řezničinu, ví, co ta práce obnáší. Ročně zvládne něco přes 50 zabijaček. Kromě toho chodí podřezávat ovce, berany, kozy, ale třeba i pštrosy a klokany.

Josef Gomola má zlaté české ručičky. Říká, že je to boží dar.
Zlaté ruce od Beskyd, zedník a stolař z Třanovic jezdí opravovat české kostely

„Někdo může mít představu, že řezník je stále dobře naladěný bodrý chlapík s mastnou pusou. Ale tuto práci netřeba romantizovat. Minimálně porážka zvířete a základní porcování probíhá venku. Je zima, mnohdy mrzne nebo prší. Takže odvrácená tvář této práce jsou bolavá záda, věčně zmrzlé a mastné ruce,“ říká Jaroslav Nitka.

A zdůrazňuje, že sám jeden člověk zabijačku dělat nemůže. Potřebuje k tomu pomocníky, ideálně šikovné,“ usmívá se a dodává, že přesně takové on naštěstí má a je za ně vděčný.

Velocipedista a designér interiéru Radim Heinich.
Noc ve věži: Velocipedista ve Vratimově opravil vodojem a ubytovává v něm hosty

Netají se tím, že pokaždé, když brzy ráno vyjíždí za prací a vidí, že v oknech okolních domů je tma, lidé ještě spí, tak se sám sebe ptá: ´Stojí ti to za to?´ A stejně se mě ptá i moje paní. A já vždy odpovím: ´Vždyť jsem to slíbil´.“