Není nutné ukazovat všechno

Vím, že postavení žen se v Saúdské Arábii poslední dva roky zlepšuje, když si ale zadám do vyhledávače „Saúdská Arábie“ a „ženy“, objevují se pořád jen fotky postav zahalených od hlavy po paty v černé. Kdo tam tedy vaše modely nosí? Jsou to expatky, anebo ty zahalené dámy mají pod burkou či abájou vaši Talabayu?
Vlastně nevím, jestli mezi nakupujícími převažují lokální ženy, anebo expatky… Ale vím, že ačkoli se v Saúdské Arábii situace uvolňuje, pořád na veřejných místech převládá klasický černý oděv. Pro tamní ženy je to samozřejmost, byly tak vychovány a je to jejich kultura.

Jaká jsou vlastně pravidla oblékání v arabském světě? Stačí, že nejsou vidět ruce, nohy a výstřih?
Ženy mají nejčastěji šátek a abáju, což je volný, dlouhý kabátek, který se nosí přes běžné oblečení, jako jsou trička, džíny, legíny… Já, když jsem byla v Rijádu, měla jsem pod abájou často plavky, protože mi bylo horko. Abáji mohou být barevné, s výšivkami, perličkami, viděla jsem abáju s kožešinou… Je to vlastně takový oversize styl, jen s tím rozdílem, že je modest, to znamená, že nejste odhalená, nejsou vidět nohy, paže a dekolt a často jsou zakryté vlasy. Z mého pohledu, je to hezká elegantní a neuvěřitelně ženská móda.
Modest styl začal zhruba před dvěma roky, kdy probíhala kampaň MeToo, zajímat i Západ.

Osvojte si lekci zklidnění: antistresové styly jógy

Myslíte si, že to mělo souvislost i s liberalizací arabské společnosti?
Když se podívám na fotky z červených koberců, kde jsou občas celebrity pomalu nahé, sama se v tu chvíli ptám: Co víc ještě chceme ukázat? Otočíme se na ruby? Přijde mi, že v tomhle ženy v naší kultuře došly na konec možností, že nám nezbývá než se zase vrátit k podstatě ženy, eleganci, čistotě, jednoduchosti, přirozené kráse. Jinak, co se týče liberalizace arabské společnosti, v roce 2018 v Saúdské Arábii započaly změny, které jsou nakloněny hlavně ženám: Začaly samy řídit auta, mohou bez doprovodu cestovat i pracovat – například ve Washingtonu je nyní saúdskou velvyslankyní princezna Reema bint Bandar Al Saud, úžasná osobnost. Moje teorie je, že internet a propojení světa vůbec, kdy můžeme okamžitě vidět, co se děje v Americe, stejně jako třeba v Grónsku, tamním ženám pomáhá utvářet si obraz toho, jak se žije jinde, jak ony samy mohou žít nebo na jaká práva mají jako lidské bytosti nárok. A hnutí MeToo samozřejmě jejich emancipaci také podpořilo.

Liší se v něčem nabídka Talabayi pro evropský a arabský trh?
Ne, to jsem nikdy nechtěla. Talabaya je prostě elegantní! Tvoří ji převážně volné šaty, které si může pořídit žena z Orientu, protože odpovídají tamním pravidlům odívání, ale i Evropanka, která má ráda takový typ šatů. Vždy jsem chtěla, aby má práce hlavně nikoho nelimitovala, a je jedno, jestli milujete sportovní, nebo elegantní styl, jestli žijete v Evropě, nebo na Blízkém Východě. Talabaya je pro všechny.

Přiznávám, že když jsem o vás slyšela poprvé, tak mi hlavou proběhly zdobné šaty pro princezny, kterými se v Zálivu proslavila Blanka Matragi. Měla jsem pocit, že tam jsou buď zahalené ženy na ulicích, anebo načančané princezny v palácích…
Talabaya ale vznikla z potřeby ženy, která tam odjela pracovat a potkávat se s pracujícími arabskými ženami. Ony do práce, i když jsou ve vysoké funkci, nepůjdou v róbě. Na práci potřebují jednodušší, ale přitom elegantní oděv.

Pro vás jsou obecně cizí kultury velkou inspirací…
To je pravda. K maturitě jsem se nechala inspirovat Indií, na UMPRUM jsem diplomovala s kolekcí Yunnan, která vychází z oděvů ve stejnojmenné provincii v jihovýchodní Číně. Pak jsem objevila Gruzii a tradiční kostýmy jejich národního baletu, jindy jsem zpracovala téma moravského kroje… Když vidím něco nádherného, co tahle planeta nabízí, mám chuť si to přepracovat po svém a šířit to dál – ve smyslu: podívejte, co mají i jinde krásného!

Ze všech těch inspirací různými kulturami je každopádně vidět váš rukopis. Jak byste ho sama charakterizovala?
Já jsem duší minimalistka. Vrcholem estetiky je pro mě elegance a ladnost, kouzlo ženskosti pak vidím ve smyslnosti, kterou můžete podpořit právě oděvem. A když zpracovávám zdobnou módu jiných kultur, tak ji „osekávám“, až dojdu do stadia, kdy už nemám potřebu něco přidat nebo ubrat – tak, jak to je, je to prostě dokonalé.

Když to s matkou neklape: univerzální návod na tento problém není

Z jakých šijete materiálů? V naší kultuře se poslední roky vyzdvihují přírodní materiály, zatímco polyester je pomalu neslušné slovo… Vnímají to v arabském světě stejně?
Původně jsem si taky myslela, že udělám modely z hedvábí, bavlny, lnu nebo lehké vlny… Ale čím víc směrem na východ jsem se posouvala, tím častěji jsem slyšela, že klienti si žádají polyester a nemačkavost. Proto se v mých kolekcích polyester hodně objevuje. Každopádně alfou a omegou recyklace látek je jejich stoprocentní složení. Když máte látku ze směsi, tak už ji nemůžete správně rozložit, kdežto s jednodruhovou textilií můžete pracovat dál. Stoprocentní polyester je tím pádem možná menší zátěží pro přírodu než materiál, v němž je přírodní i umělé vlákno. Nejsem ale odborník na tuto problematiku.

Jak se vy sama stavíte k udržitelnosti?
Mám za to, že nejde ani tak o materiály, ale že největší neplechu dělá ohromné množství oblečení, které se masově vyrábí, a že lidi přestali nakupovat s rozvahou. Dříve jsme si pořídili vkusné základní a nadčasové kousky do šatníku, pečovali jsme o ně a garderóbu doplňovali podle potřeby. Navíc, ten, kdo si uvědomoval, co rád nosí, si tím vytvořil i svůj styl. Udržitelnost je pro mě tedy snaha neplýtvat, být ohleduplný, a hlavně neztratit zdravý rozum.

V jednom rozhovoru jste řekla, že nechat si ušít šaty na míru může být forma terapie…
Je to tak. Klientka se v ateliéru chtě nechtě odhalí, poznávám její potřeby a charakter, navíc se obnaží fyzicky, což nutně  sbližuje. Vytváří se jakási intimní důvěra, která občas pokračuje i ve sdílení osobních věcí. Je to naprosto přirozené a my ženy k tomu inklinujeme. Moje klientky vědí, že mi mohou maximálně důvěřovat. Díky mé empatii s nimi často prožívám radosti a strasti… A pak je tu ještě jedna rovina, kdy rozebrat s někým cizím svou vizáž může pomoci k poznání svého skutečného sebeobrazu. Nedávno jsem například odevzdávala šaty klientce, která byla přesvědčená, že musí mít jen určitou barvu a konkrétní střih. A já na ni dala úplně jiný střih a jinou barvu. Byla nadšená, protože ty změny ji podpořily, úplně „vylítla“. Protože barva vás buď doplní, takže jste celá v harmonii, nebo vás právě „vystřelí“ jako hvězdu – podpoří váš obličej, postavu a najednou jste jenom vy a pomalu nejsou vidět ani ty šaty.

Jak moc je náročné skloubit práci na značce Talabaya a tvorbu pro klientky na zakázku?
Už to jde snadno, jen v počátku Talabayi jsem dělala dvanáct čtrnáct hodin denně včetně víkendů a při takovém nasazení jsem klientky trochu omezila. Naštěstí se ke mně zase vracejí a přicházejí nové. Baví mě to, je to práce snů a práce s klientkami mě naplňuje nejen v ateliéru.

Igor Bukovský: Jídlo a morálka jsou propojené

Co bylo v začátcích nejtěžší?
Že jsem dělala skoro všechno sama – musela jsem vymyslet koncept a naplánovat ho. Vymyslet design a styl Talabayi, sociální sítě, kolekci, připravit makety, naplánovat focení, videa, komunikovat s buyery… Třeba moje angličtina tehdy byla na takové úrovni, že e-mail s obchoďákem jsem místo deseti minut psala hodinu. A než jsem pochopila, jak mám fungovat, musela jsem se také hodně přenastavit. Za pochodu jsem se učila a stále učím několik oborů najednou. Skvělá škola života a díky Bohu za to!

Stejně mi přijde úspěch Talabayi neuvěřitelný – za necelé tři roky jste toho dokázala strašně moc!
Já mám štěstí na příležitosti a na dobré lidi, a proto se snažím být vždy připravena. V sedmadvaceti jsem navíc měla takový mystický zážitek z autobusu, když jsem směřovala na Kennedyho letiště v New Yorku. Měla jsem vizi, že sedím v bílo-zlaté kavárně, dívám se z okna na vodní hladinu, kde se odrážejí světla mrakodrapů, a jsem až nadpozemsky šťastná a naplněná. Když to zmizelo, řekla jsem si, že udělám vše pro to, abych jednou do té kavárny došla. Věděla jsem, že to nějak souvisí s mojí prací, tak jsem dělala vše pro to, abych jednou v té kavárně byla. Nevěděla jsem, jak se tam dostanu ani kdy, ale věděla jsem, že tam jednou budu sedět a budu šťastná. V okamžiku, kdy mě napadla Talabaya, jsem si byla jistá, že to je ono! Můj lístek do kavárny.

A už jste do té kavárny došla?
Víte co, já tehdy v tom obraze koukala z okna – a pocitově jsem vnímala, že jsem starší žena, že mi není třicet, ale ani padesát. A co se týče těch mrakodrapů odrážejících se na vodní hladině, v Dubaji jsem podobný obraz z jedné restaurace viděla taky… Takže nevím, kde ta kavárna může být, možná je úplně někde jinde, ale možná je to teď a tady. A možná mě vize naplnění měla celou tu dobu jen držet, abych se nevzdala, protože dělat tohle povolání je náročný. A když ho chcete dělat, musíte ho opravdu milovat.