Máte za sebou spoustu rolí, dostala jste dvě Ceny Thálie, dvě Ceny Alfréda Radoka a další ceny. Přemýšlíte o tom, že musíte hrát nejméně na Thálii, když zkoušíte další hru?
Vůbec ne. O to mi nikdy nešlo.

A není to pro vás taková laťka, kterou jste si sama nastavila?
Možná jsem někdy někde řekla, že když jsem tu cenu dostala, stala se měřítkem a nelze jít s kvalitou výkonu dolů. Ceny pro mne nikdy nebyly prioritou. Vždycky se snažím odvést to nejlepší, co můžu a umím. A maximálně se tomu věnovat. Těžko se mi dělá víc věcí najednou. Dělat dvě divadla zároveň bych si netroufla.

Potkala jste spoustu režisérů. Jaký režijní styl je pro vás nejlepší a proč?
Vyhovuje mi, když režisér má jasnou představu, herci mu ji během zkoušení totálně rozbijí, a nakonec se všichni společně dopracují k něčemu, čím se vzájemně obohatí. Kdyby se to nestalo, šlo by jen o prosté plnění úkolu, což není moc kreativní.

9. září budete mít v Divadle v Dlouhé premiéru hry Bez roucha. Kdybyste na ni měla pozvat kamarády, co byste jim řekla?
Že je to skvělá komedie, že se budou velmi bavit a navíc Bez roucha je docela trefný název vhledem k tomu, čím jsme si letos prošli.

Je to další hra, v níž budete mít hlavní roli. Je hlavní role lepší než vedlejší?
Jak v čem. Myslím, že každá figura se dá udělat výrazná, i vedlejší role může být jedinečná. Když se budeme bavit obecně, tak ta hlavní to má těžší v tom, že je na ni naložený nějaký úděl, vyšší poslání, dejme tomu větší hloubka, kterou s sebou nese a má ji ukázat. Nikdy jsem nehrála fotbal a mužskému světu rozumím jen ze svého ženského pohledu, ale myslím si, že to může být jako ve sportu. Vždycky tam máte nějakého lídra, který táhne mančaft. Tak to bývá i v divadle. Ale v komedii Bez roucha jsou všechny figury hlavní.

Je pro vás náročné být lídrem?
Určitě ano. Ale je taková jednoduchá premisa, že krále dělají ti ostatní. Takže je to kolektivní věc.

Nedávno jste se po delší době objevila ve filmu, konkrétně v Modelářovi režiséra Petra Zelenky. Jaký to byl zážitek?
Pro mne nádherný, protože jsem se po narození dítěte a po těžké životní zkušenosti vrátila do práce a Petr mi dal první příležitost před kamerou v nové etapě mého života, když nepočítám práci v rozhlase, kde jsem začala u mikrofonu. Skvělé bylo, že jsem tam přišla jako domů, mezi kamarády. S některými jsem se znala z dřívější práce a lidsky velmi milé pro mne bylo setkání právě s Petrem Zelenkou. Pochybovala jsem o tom, jestli to zvládnu, protože kvůli nemoci mi ochrnul obličej, a já jsem se bála, jak to bude na mém výkonu znát. Nakonec mi v té roli bylo moc dobře.

Hodně lidí vás má spojenou se seriálem Kriminálka Anděl, kde hrajete psycholožku. Zajímá vás psychologie? Mohla byste být psycholožkou?
Asi bych to nemohla dělat. V životě mě baví spíš filozofie než psychologie. Psychologie může o našem stavu vědomí ledasco rozklíčovat, ale mě zajímají spíš příběhy lidí, se kterými si povídám. Miluju synchronicitu (pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam – pozn. red.).

Zabýváte se hodně psychologií postavy, kterou hrajete v divadle nebo před kamerou?
Když zkouším novou roli, tak ano. Od jednotlivých gest, toho, jak se ta postava může pohybovat, jak mluví, jak myslí nebo jaké má démony a radosti. Ta figura se tím musí nasytit, aby byla jako z masa a kostí.

Pochybujete o sobě, o svém herectví?
Jasně. Vždycky přijde fáze, kdy se ztratím. Od toho tam jsou ti ostatní, aby mi hodili záchranné lano. Většinou to bývá režisér, ale i kolegové, se kterými si o tom v šatně povídáme. Myslím, že ten moment, kdy se to najednou po cestě poztrácí, je logický. Ono se to musí zažít. Text, který máte mít za vlastní, se s vámi najednou začne propojovat, nejen po povrchu, ale i uvnitř. A v tu chvíli nastane temnota, kdy najednou nevíte, jak to uchopit. Musí to časem vykrystalizovat. A nejlepší je, když vám všichni začnou radit, jak to máte dělat. To bych se rozbrečela a nejradši s tím práskla a odešla z divadla. Ale to je normální fáze, děje se to.

A máte i suverénní fáze?
Taky. Záleží na tom, kam až se v té figuře dá zajít, jak moc se do toho šlape.

V roce 2018 jste onemocněla, podstoupila jste operaci mozku, podle vašich slov proto, že jste tělu nedopřála odpočinek, a tak vám tělo naznačilo, že se máte zastavit. Člověk asi zjistí, že ten svět se bez něj také nezhroutí. Je to tak?
Naopak, celý svět se zhroutí, protože je to vaše realita. A když dovolíte, opravím vás, nepodstoupila jsem operaci mozku, i když pár nepříjemných zákroků, vyšetření hlavy jsem absolvovala… Naposledy jsem o tom přemýšlela v čase koronaviru. A děkovala jsem, že to zastavení bylo umožněno všem. Myslím, že je to velmi důležité. Dá se na to nahlížet z různých stran. Ať už je to jen krátké zastavení, kdy přemýšlíte, jak vůbec dál žít. Podle mne skvěle žít umějí Italové a Španělé, kteří mají to své maňana. Udělají jednu věc, oddechnou si a pak jdou teprve dělat další. Dlouhé roky mě životem provází jóga. A to jsou přesně ty fáze. Jste v jedné ásaně, zaměstnáváte tělo mentálně i fyzicky, ale potom musí přijít uvolnění. Když uvolnění nepřijde, dostáváte se do presu, stresu, začíná to nabírat obrátky, až je to zběsilé, a logicky přichází nějaké vyhoření, krize. Třeba to zní bláznivě, ale byla jsem potěšena, že ta korona přišla. Říkala jsem si: Fajn, tak jsme si asi museli připomenout, že se myjí ruce, že se musíme naučit dívat se navzájem do očí, a hlavně, že si srovnáme priority, které v životě máme. Na prvním místě je být tady pro rodinu. I když je v pořádku, že převážně otcové chodí do práce a tím rodinu finančně zajišťují, jenže se to jaksi vymklo. Takže za to zastavení jsem byla ráda. A když na tu svou nemoc nahlížím zpětně, považuji ji za obrovský dar, vůbec ne tragédii. Tragédie to byla v okamžiku, kdy jsem ji prožívala. Dneska za to děkuju.

Kdo vás držel nad vodou, když vám bylo ouvej?
Potkala jsem se teď s jedním kamarádem buddhistou a on mi povídá: „Ty máš svého vnitřního navigátora. To nemá každý.“ Když mu budu věřit, tak mi pomohl můj vnitřní navigátor. Je to něco, co přesahuje naše já. Když jsem se tomu odevzdala, tak jsem neměla strach.

Jak vás to změnilo?
Žiju v naprosto jiné dimenzi. Je to těžko popsatelné a sdělitelné. Když jsem děkovala panu primáři, který mě operoval v Českých Budějovicích, tak mi řekl, že lidem v Číně, kteří projdou takovou životní zkušeností, se ostatní klaní, právě proto, že ta zkušenost je nesdělitelná. Jak bych vám to popsala… Mám úplně jiný postoj k životu, ale nejdůležitější je asi to, že si uvědomuji, proč jsem tady, že život je nevýslovný dar a neustále je za co děkovat. Je to barevný, šťavnatý, pestrý pel-mel všeho, co se dá zažít, ochutnat, cítit, a je v tom obrovská radost. Předtím jsem byla hodně zaměstnaná sama sebou a ponořená do sebe. Po tom, čím jsem si prošla, jsem se znovu poskládala, narovnala, opřela o své zkušenosti a můžu začít fungovat ve světě jako součást toho všeho. To znamená být tady pro druhé, vzájemně si pomáhat a užívat si i práci jako součást nějaké oslavy života.

To znamená, že teď máte asi i jiný vztah k manželovi, k synovi Honzíkovi, který se na vás podle vašich slov po nemoci hodně upnul. Snažíte se s tím něco dělat, nebo tomu necháváte volný průběh?
Pozoruji to. Ono se mi totiž neosvědčilo, když jsem se o něco příliš snažila, zjistila jsem, že zbytečně vydávám svoje síly a energii. Je dobré zas tolik se nesnažit, ale naopak zůstat stabilní. Ta stabilita dává jistotu i mým blízkým. To, že jsem svému synovi zmizela ze života, když byl maličký, je v něm určitě někde vepsané a budou určitě i chvíle, kdy se mu tahle zkušenost bude vracet. A propos, dneska má čtvrté narozeniny. Tenkrát jsem mu psala, že jsem tu pro něj a vždycky tu pro něj budu. On se mě ptal: „Maminko, kam jedeš a proč tu nejsi?“ Odpověděla jsem mu: „Já tady jsem, i když mě chvilku nevidíš.“ Nejen můj syn, ale i děti mých vrstevníků, ta generace, která sem přichází, jsou našimi učiteli. Takže jsou chvíle, kdy mě potřebuje jako svého mentora, ale potom jsou okamžiky, kdy ho poslouchám, a je mi jasné, že jeho vědomí je mnohem dál než to moje… Povídala jsem si s jedním jednadvacetiletým klukem, který jasně mluvil o tom, proč žije tady na Zemi, proč se sem vrátil, a já povídám: „To je nespravedlivé! Já jsem si na to musela přijít, odšlapat si těch čtyřicet let.“

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět nebo slyšet?
Za chvíli jdu točit rozhlasovou hru Šťastný Jim v režii Víta Vencla. Český rozhlas mi udělal obrovskou radost, protože mě také znovu obsadil do čtení druhé audioknihy Eleny Ferrante Tíživá láska. Zítra jdu na voice over na Durex. Což mě obrovsky potěšilo, že propůjčím svůj hlas značce kondomů. V září nás v Divadle v Dlouhé čeká zmiňovaná premiéra hry Michaela Frayna Bez roucha.

Helena Dvořáková

* Narodila se 30. ledna 1979 v Brně. V roce 2002 absolvovala obor činoherní herectví na JAMU, poté působila v Městském divadle v Brně. V roce 2006 se stala členkou souboru pražského Divadla v Dlouhé, kde působí dodnes. V září zde bude mít premiéru hra Bez roucha, kde ztvární postavu Dotty Otleyové. Za svou divadelní kariéru získala dvě Ceny Thálie, dvě ceny Alfréda Radoka a další.

Jako představitelka psycholožky Jany Chládkové je známá ze seriálu Kriminálka Anděl (2008–2014). Zahrála si také v seriálu Život a doba soudce A. K. (2017) nebo ve filmech Stínu neutečeš (2009), Colette (2013) či Modelář (2020). Její hlas můžete slyšet v rozhlase, často pracuje i v dabingu. Žije u Berounky se svým synem Honzíkem.