Adolf Brady si v domě se svou ženou Karolínou otevřel obchod s potravinami. Obchod byl v přízemí a rodina bydlela v prvním patře. A protože byli manželé bezdětní, rozhodli se adoptovat svého synovce Karla Metzla a neteř Hedviku Metzlovou. Hedvika se provdala a odstěhovala, a v domě zůstal Karel Brady–Metzl.

V roce 1927 se oženil s Markétou Dubskou. Mladí manželé pomalu převzali rodinný podnik. Jako jedni z prvních zavedli maloobchodní prodej uhlí, a také postavili před obchodem benzínovou čerpací stanici. Měli i první telefon ve městě s volacím číslem 1. Postupně si k maloobchodu zřídili i velkoobchod, prodávali v něm všechno možné. Jejich živnost vzkvétala, dokladem toho je i skutečnost, že zaměstnávali nejméně šest stálých zaměstnanců. Měli dvě děti, Jiřího a Hanu. Děti často jezdívaly po rozlehlých chodbách jejich domu na koloběžkách. Hanička na červené, Jiří na modré.

„Lidé se k nám začali chovat jinak, ale většinou proto, že neměli jinou možnost."
Jiří Brady.Jiří Brady.Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová


Rodina žila velmi šťastně. Jejich štěstí ale bylo násilně ukončeno okupací Československa v roce 1939. Na základě falešného obvinění byl Karel Brady-Metzl zatčen a dva měsíce vězněn na gestapu v Jihlavě. Poté byl sice propuštěn, ale rodina byla neustále sledována. Na jaře roku 1941 byla na gestapo povolána Karlova manželka Markéta a následně deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrűck. Odtamtud pak byla v říjnu 1942 odsunuta do Osvětimi, kde 29. 10. 1942 zemřela.

"Mám doma několik dopisů od lidí, kteří mé rodiče udávali. Listonoš k nám vždycky přišel, ukázal mamince korespondenci, a ona z nich ty dopisy vytáhla. Tak se dochovaly dodneška."
Hana a Jiří Bradyovi.Hana a Jiří Bradyovi.Zdroj: archiv Jiřího Bradyho


Karel Brady byl zatčen 23. 11. 1941, a po nějakou dobu vězněn opět v sídle gestapa v Jihlavě. Posléze byl deportován do Brna a zařazen do transportu do koncentračního tábora. 11. 6. 1942 byl převezen do Osvětimi, zde zemřel 14. 7. 1942.


Jejich dětí, desetileté Hany a třináctiletého Jiřího, se ujal Ludvík Hájek, manžel Karlovy sestry Hedviky. 14. 5. 1942 však byly obě děti předvolány do Třebíče, a odtamtud poslány transportem do Terezína. Koncentrační tábor byl tvrdou školou života. Jiří ani Hanička se ale nevzdávali. Jiří se dokonce stal instalatérským učedníkem, což mu později zachránilo život.

"Já jsem měl kamarády, sestra měla kamarádky, žili jsme moc spokojený život." Hana a Jiří Bradyovi.Hana a Jiří Bradyovi.Zdroj: archiv Jiřího Bradyho


Podmínky v Terezíně byly velmi tvrdé, ale nebylo to nic proti osvětimské hrůze, která obě děti čekala. Jiří byl zařazen do transportu do Osvětimi jako první. A 23. října 1944 se tam dostala i Hanička. Její první kroky směřovaly přímo do plynové komory, takže den jejího příjezdu se stal i dnem její smrti. Jiří přežil i další transporty, a to hlavně díky svému instalatérskému řemeslu. Hodně mu pomáhali také spoluvězni. Do Nového Města se vrátil v polovině května 1945, z celé rodiny přežil jako jediný. V roce 1949 ve svých sedmnácti letech emigroval a od roku 1951 žil v Kanadě v Torontu.

"Ve městě byla spousta lidí, kteří se snažili pomáhat, ale bylo pro ně nebezpečné vůbec se s námi stýkat."
Jiří Brady  do Nového Města na Moravě rád a často jezdil, měl tam spoustu přátel a v roce 2009 mu bylo městem uděleno i čestné občanství.Jiří Brady do Nového Města na Moravě rád a často jezdil, měl tam spoustu přátel a v roce 2009 mu bylo městem uděleno i čestné občanství.Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová


Tím ale příběh novoměstské rodiny Bradyových ještě ani zdaleka nekončí, přestože pamětníků, kteří v Novém Městě na Moravě vzpomínali na Jiřího a Haničku, stále ubývalo. Jejich osud se znovu dostal do podvědomí lidí zasluhou kanadské novinářky Karen Levin, jež vydala knihu Hanin kufřík.

Cesta ke vzniku této publikace vedla překvapivě přes Japonsko. V roce 2000 v muzeu v japonském Tokiu tamní koordinátorku Fumiko Išioka zaujal jeden z předmětů, které si budoucí vězni přivezli s sebou do koncentračního tábora. Malý hnědý kufřík s velkým nápisem Hana Brady. Fumiko Išioka se tedy rozhodla vypátrat, kdo vlastně byla Hana Brady, odkud pocházela a co všechno prožila. Její hledání bylo zdlouhavé, vytrvalost byla ale nakonec korunována úspěchem. Díky ní se podařilo zrekonstruovat příběh dívky, která se nevrátila. Příběh, který začíná ve třicátých letech minulého století v Novém Městě na Moravě a končí v roce 1942 v Osvětimi.

"Sestře doma všichni říkali Hanička, ale já jsem jí říkal Handa. Byla o tři a čtvrt roku mladší než já. V Terezíně jsme se snažili být co nejvíc spolu. Ona se starala o mě, já o ni."
Hana BradyHana BradyZdroj: Archiv Jiřího Brady

Z příběhu pak vznikla kniha, a ta už byla přeložena do více než čtyřiceti světových jazyků. O životě Hany Brady se dozvídaly prostřednictvím této publikace děti z celého světa a v Novém Městě začaly opět ožívat vzpomínky na židovskou rodinu.

Jiří Brady, který jako jediný z rodiny přežil holocaust, na své rodné město nezapomněl. Naopak. Jakmile mu to bylo umožněno, přijel se tam podívat. „Pamatuji si, když do Nového Města přijel poprvé. Tehdy slavilo místní gymnázium výročí, a já jsem byla na návštěvě u rodičů. Najednou před polednem zazvonil zvonek a u dveří stál usměvavý pán v baloňáku. U nohou měl kufr a říkal, že je Jiří Brady, a že přijel na oslavu gymnázia. Nevěděl, kam má jít, u nás zazvonil proto, že naši rodinu znal z mládí. A taky mu nás doporučila naše společná kamarádka, která žila také v Kanadě,“ popsala první návštěvu Jiřího Bradyho po mnoha letech Blanka Vystrčilová z Brna.

"Hana šla do Osvětimi. A zase jsem jen tušil, že pravděpodobně neprošla selekcí. Ale pořád jsem doufal, že nějak zázrakem přežila. Ovšem, jak se pak ukázalo, moje tušení bylo správné."
Jiří Brady, 1928Jiří Brady, 1928Zdroj: www.hanassuitcase.ca


Jíří Brady se pak vracel častěji a častěji. Znovu si našel ve městě přátele, jedním z nich byl i Jaromír Černý. „Byli jsme s Jiřím stále v kontaktu, a to i když byl v Kanadě. Psali jsme si. Jiří celý svůj život zasvětil tomu, aby všem připomínal tragický osud své rodiny a zejména své sestry Hany,“ řekl Jaromír Černý.
Při svých častých návštěvách Jiří Brady vzpomínal mimo jiné i na dobu, kdy sice ještě byla rodina pohromadě, ale kdy už se nad ní začala stahovat mračna. Na dobu, kdy měli jako Židé jen velmi omezená práva.

„Lidé se k nám začali chovat jinak, ale většinou proto, že neměli jinou možnost. Otec chtěl poslouchat anglický rozhlas, který vysílal v osm hodin. Chodil jej poslouchat k Chocholáčům, ale my Židé jsme museli být už v osm hodin doma. Tak požádal kostelníka, aby dal hodiny o patnáct minut pozadu, aby si mohl rozhlas poslechnout. A on mu vyhověl. Mám ale taky doma několik dopisů od lidí, kteří mé rodiče udávali. Listonoš k nám vždycky přišel, ukázal mamince korespondenci, a ona z nich ty dopisy vytáhla. Tak se dochovaly dodneška. Ve městě byla spousta lidí, kteří se snažili pomáhat, ale bylo pro ně nebezpečné vůbec se s námi stýkat,“ vzpomínal Jiří Brady při jedné z návštěv.

"Babička měla obchod s konfekcí, tam byla spousta nejrůznějších zákoutí a míst, kde se dalo schovávat. Byly to krásné chvíle."
Jiří Brady v Novém Městě na MoravěJiří Brady v Novém Městě na MoravěZdroj: Helena Zelená Křížová

„Židovství u nás nebylo nikdy moc důležité. Byli jsme Češi židovského náboženství, a přitom jsme nebyli nijak nábožensky založeni. Necítili jsme se nijak výjimečně. Já jsem měl kamarády, sestra měla kamarádky, žili jsme moc spokojený život. Sestře doma všichni říkali Hanička, ale já jsem jí říkal Handa. Byla o tři a čtvrt roku mladší než já. V Terezíně jsme se snažili být co nejvíc spolu. Ona se starala o mě, já o ni. Jednou za týden jsme tam dostávali buchtu. A ona ji vždy schovala pro mne. Říkala, že ji potřebuji víc než ona. Naše péče byla vzájemná, ale já jsem se za ni cítil zodpovědný. Vzpomínám si, jaké to bylo, když jednou dostala encefalitidu. Měl jsem strašnou hrůzu z toho, že ji přivedu domů a ona nebude normální. Ona se z toho nakonec dostala, ale já jsem v té době prožíval hrozný strach. A o svých rodičích jsem také nic nevěděl. Tušil jsem, že asi zemřeli, ale nevěděl. Až když jsem přijel po válce zpět do Nového Města ke strýčkovi, tak jsem se dozvěděl, že rodiče zemřeli a Hana šla do Osvětimi. A zase jsem jen tušil, že pravděpodobně neprošla selekcí. Ale pořád jsem doufal, že nějak zázrakem přežila. Ovšem, jak se pak ukázalo, moje tušení bylo správné,“ přidal tehdy další ze vzpomínek Jiří Brady.

„Židovství u nás nebylo nikdy moc důležité. Byli jsme Češi židovského náboženství, a přitom jsme nebyli nijak nábožensky založeni. Necítili jsme se nijak výjimečně."
Rodný dům Jiřího Bradyho.Rodný dům Jiřího Bradyho.Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová

Na své příbuzné dodnes vzpomíná i jejich sestřenice Nora Hermanová. „My jsme bydleli v Českých Budějovicích a o prázdninách jsme se s Jiřím a Haničkou setkávali u babičky v Třeboni. Společných setkání ale nebylo mnoho, protože po nástupu nacistů už oni nemohli opouštět Nové Město a my zase České Budějovice. Ale pamatuji si, že Hanička byla blonďatá holčička s „kohoutem“ na hlavě.

My jsme se sestrou taky nosily „kohouta“, takže jsme vypadaly všechny stejně. Jiří byl nejstarší, byl to takový náš ochránce. Po něm Hanička, pak má sestra Alena a já jsem byla nejmladší. Společně jsme se učili plavat, hráli jsme na schovku… Babička měla obchod s konfekcí, tam byla spousta nejrůznějších zákoutí a míst, kde se dalo schovávat. Byly to krásné chvíle,“ usmála se Nora Hermanová, která si také nenechala ujít příležitost a přijela se do Nového Města na Moravě podívat na slavnostní otevření ulice Bradyových. Ulice, která začíná oním pozdně gotickým domem, v němž Bradyovi bydleli.

"O svých rodičích jsem také nic nevěděl. Tušil jsem, že asi zemřeli, ale nevěděl. Až když jsem přijel po válce zpět do Nového Města ke strýčkovi, tak jsem se dozvěděl, že rodiče zemřeli a Hana šla do Osvětimi."
Jiří Brady při návštěvě výstavy Zmařené osudy, kterou inicioval tehdejší ředitel novoměstského domu dětí a kultury Lubomír Šula.Jiří Brady při návštěvě výstavy Zmařené osudy, kterou inicioval tehdejší ředitel novoměstského domu dětí a kultury Lubomír Šula.Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová

„Přemýšlel jsem nad tím, jestli pojmenování ulice po rodině, která byla vyvražděna brutálním nacistickým režimem, je správným krokem. Jestli třičtvrtě století od konce druhé světové války není již dost dlouhá doba na to, abychom přestali otevírat staré rány a připomínat si zvěrstva a zla, kterých jsou lidé schopni. Abychom se již netrápili nad tím, co si kdysi sousedé dokázali navzájem strašlivého udělat. Taky mám pochybnost, zda máme do této uspěchané doby vstupovat s připomínkami těchto hrůz a vnášet do duší lidí semínka obav, strachu a nejistoty. Ale na druhé straně si myslím, že právě připomenutí toho, čeho je člověk schopen, toho, že zlo, jež se stalo v historii, není jen pár kapitol v dějepise, je nutností. Takovéto připomenutí je důležité i proto, abychom pochopili, čemu se v životě vyhnout,“ nechal se při této příležitosti slyšet starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda.

"Připomenutí toho, čeho je člověk schopen, toho, že zlo, jež se stalo v historii, není jen pár kapitol v dějepise, je nutností."
Slavnostní otevření ulice Bradyových v Novém Městě na Moravě.Slavnostní otevření ulice Bradyových v Novém Městě na Moravě.Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot

Jiří Brady zemřel vloni v lednu ve věku nedožitých jednadevadesáti let. Nejen na něj, ale také na jeho sestru Hanu, tatínka Karla a maminku Markétu budou vzpomínat při procházení ulice Bradyovy všichni, kteří znají příběh této židovské rodiny.