Sledují a obdivují ho především mladší lidé kolem jeho věku, pro své názory a charakter si však získal respekt i u starší generace. Jaká byla jeho cesta k úspěchu od dětských let až do současnosti a kde se vidí za dalších deset let? Nejen to Kovy prozradil v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Když si vzpomenete na své dětství, co se vám vybaví jako první?
Já si vzpomínám hlavně na bezstarostnost. A občas na zabíjení nudy, ale to mě vždy napadalo něco kreativního, jak tu nudu zabíjet. Třeba jsem měl spoustu plyšáků a s nimi jsem dělal fiktivní zprávy nebo olympiády, které jsem moderoval a komentoval. Měl jsem diktafon na malé kazety a nahrával jsem si takové reportáže.

To už vypadá jako trénink na to, aby se pak z vás stal youtuber…
Asi už tehdy mě to bavilo. Pak jsem dostal první malou kameru, kterou jsem vzal do školy a začali jsme natáčet parodii na televizní noviny. Jeden kamarád byl Lucie Borhyová, druhý byl Rey Koranteng, já jsem byl reportér v terénu a většina našich spolužáků dělala různý komparz u dopravních nehod a podobně. Takže nějaká ta kreativita u mě byla od malička a pak se to potkalo s tím, že přišly platformy na internetu, kde jsem to mohl uplatnit.

Takže se skutečně dá říct, že jste se stal youtuberem už jako dítě.
Je to tak. V roce 2012, kdy byla česká youtubová scéna ještě v plenkách, u nás všichni hráli hry, natáčeli se u toho a komentovali je. Takže i já jsem s jedním kamarádem začal stejně. To jsem byl zrovna ve věku mezi základkou a střední školou. Velmi rychle jsem se pak ale osamostatnil a začal jsem dělat jiné formáty – parodie a satiru. To najednou bylo něco, co nikdo jiný nedělal, takže mi začali přibývat diváci.

Karel „Kovy“ Kovář se narodil 11. září 1996 v Pardubicích. Je to úspěšný český youtuber, moderátor, tvůrce podcastu a spisovatel. Aktuálně má na svém hlavním YouTube kanále (Kovy) přes 875 tisíc odběratelů. Kromě toho působí i na dalších sociálních sítích jako jsou Instagram či Twitter. S Terezou Salte dělá podcast s názvem Linka, který vychází jednou týdně. Vydal dvě knihy – svou autobiografii Ovšem a pohádku v moderním pojetí s názvem iPohádka. Televizní diváci ho znají také jako účastníka oblíbené taneční soutěže Stardance, kde spolu s tanečnicí Veronikou Liškovou skončil v roce 2019 těsně před branami velkého finále na čtvrtém místě.

V jaké chvíli jste si uvědomil, že z kluka, který natáčel a zveřejňoval videa pro zábavu, se z vás stal úspěšný youtuber, pro kterého už to není jen zahánění nudy, ale profese?
Jsem rád, že ten posun byl pomalý, že to není jako dnes, kdy někdo začne tvořit a už tam má tu vidinu zisku a peněz. Já jsme na začátku vůbec netušil, co se z toho jednou stane. Dělo se to postupně a začalo mi to docházet až ve chvíli, když mě začali poznávat první lidi na ulici a když mi začali přicházet první nabídky na spolupráce z různých firem. Média mě začala zvát do rozhovorů a mi začalo docházet, že tady je nový fenomén, který se i široká veřejnost snaží uchopit. A pak už to šlo dost ráz na ráz.

Jde to takto udělat ještě i dnes? Co byste poradil dětem a mladým lidem, kteří by se chtěli stát úspěšnými influencery jako vy?
Já si myslím, že dnes je jedno, jestli chtějí začít na youtube, instagramu, tik toku nebo dělat podcasty. Ve chvíli, když člověk dělá něco, co ho strašně moc baví, naplňuje, dokáže vzít tu energii a poslat ji divákům, tak to může fungovat. Důležité je, aby to vždycky bylo autentické, aby člověk ze sebe něco dával přirozeně, aby to nebyla jen nějaká role, kterou hraje. Nejprve je tedy třeba to zkusit, jestli to člověka baví, jestli mu to jde, jestli se zlepšuje.

Bavíme se teď o vašem dětství a vašich začátcích také proto, že jste se stal patronem ankety Dítě Česka, kterou pořádá zdejší pobočka organizace UNICEF. Jak vnímáte už jako dospělý dnešní děti?
Já vnímám dnešní děti jako malé hrdiny, kteří jsou zoceleni tím, co se všechno stalo. Když si vzpomínám, co jsem zažil já, tak mě nenapadá nic moc zajímavého. Dnešní děti ale prožily covid a teď se snaží pochopit, proč se děje na východě Evropy válka. A do toho všeho jsou schopné něco kreativního dělat, ukazovat nám dospělákům, jak se dá na ten svět koukat možná trochu zdravěji a lépe. Já v dětech spatřuji neuvěřitelnou inspiraci.

Inspiraci spatřují i děti ve vás. Sám s humorem říkáte, že nejste influencer, ale česky řečeno vlivník. Co říkáte na to, že vás sledují statisíce dětí i dospělých a že na ně skutečně máte vliv?
Já si myslím, že každý tvůrce by měl vnímat jako příležitost, že může mluvit k určitě skupině lidí. A pak si může vybrat, zda ji bude bavit nebo jí bude předávat informace. Často tím můžete někomu i pomáhat. Já jsem to po pár letech uchopil tak, že jsem si řekl, že už jsem trochu starší a už mě nebaví jen ta zábava, tak jsem k tomu přidal informace a témata, které mohou mé diváky i něco přiučit. Je třeba držet si nějakou svou vizi a přístup, ale i naslouchat tomu, co mu diváci píšou. Ta zodpovědnost je tam velká, když se z něčeho, co člověk dělal jen pro zábavu, stane věc, kterou děláte pro statisíce lidí a nechcete je zklamat.

Internet není hezké místo

Cítíte se někdy pod tlakem z takového množství fanoušků? A jak se vyrovnáváte s tím, že na vás jistě útočí i nějací hateři, kterých je na sociálních sítích hodně?
Je to tlak. Internet není jen hezké místo, dokáže být někdy i hodně krutý, protože lidé jsou schopni vám tam občas anonymně napsat cokoliv, co je napadne. Pro mě je důležité si připomínat, že já tu tvorbu dělám pro ty, kteří ji mají rádi a kteří se na ni těší. Ty negativní věci přicházejí spíš od lidí, kteří vás ani pořádně neznají, jsou frustrování a chtějí si vylít zlost. Proto je důležité si tyto věci nebrat příliš osobně. A také si od toho občas odpočinout, trávit čas i mimo on-line svět. A pak je ještě důležité o tom mluvit se svými kamarády, to také pomáhá.

Vy se od toho umíte odříznout a být třeba celý víkend off-line?
Byly časy, kdy jsem pracoval třeba čtrnáct hodin denně i o víkendech. Ale tím, že děláte něco, co vás moc baví, tak to ani nevnímáte jako práci. Teď nedávno jsem si ale vzal k ruce někoho, kdo mi pomáhá stříhat, což je super. A odstřihl jsem se i od práce o víkendech, které si nechávám volné a vyrážím na různé výlety a akce, abych právě vypnul. Potřebuji občas ten digitální detox, abych zůstával nohama na zemi.

Začínal jste hraním a komentováním her na počítači, dneska řešíte i závažnější společenská témata a politiku. Je v tom váš vnitřní posun z dětství do dospělosti?
U nás v rodině bylo vždy zcela normální, že jsme se u stolu bavili o tom, co se děje ve světě, takže mě to vždy zajímalo. A přišlo mi, že když mám kolem sebe takovou komunitu, tak proč bych jednou za čas nezkusil probrat i trochu závažnější téma. Sledoval jsem ty reakce a velmi příjemně mě překvapilo, že první video prorazilo bublinu mých běžných diváků a nejednou ho sdíleli různí novináři a mnohem starší diváci. A já jsem si uvědomil, že to je cesta, jak tu tvorbu posunout zase o kus dál.

Dělal jste i rozhovory s významnými osobnostmi, mezi nimiž byl Dalajláma nebo předseda evropské komise Jean-Claude Juncker. Co ve vás zanechalo setkání s Dalajlámou a jak jste se k němu vlastně dostal?
K Dalajlámovi jsem se dostal přes Knihovnu Václava Havla – oni mi nabídli tuhle možnost. Nejdřív jsem se toho zalekl, ale pak jsem si řekl, že to tak v životě má být, že si člověk zkouší věci mimo komfortní zónu. A byla to skvělá příležitost. Rád se v tomto posouvám – naučil jsem se chápat, že v rozhovorech to není o mně, ale o tom hostovi, a že se na to musím dobře předem připravit, abych z něj dokázal dostat zajímavé informace.

Jak se kluk z Česka připravuje na rozhovor s Dalajlámou?
Poslouchá podcasty a čte předchozí rozhovory. Viděl jsem třeba rozhovor, kde se jeden novinář snažil Dalajlámovi odvyprávět vtip a uvědomil jsem si, že to rozhodně nebudu dělat, protože to nedopadlo dobře. Dalajláma zůstal nechápavě sedět a koukat a ten novinář střídal v obličeji všechny barvy a strašně se styděl. Takže i když bývám předem nervózní, tak ne tolik, protože vím, že jsem se na to dobře připravil.

Napsal jste už také dvě knížky – autobiografii a pohádku. Baví vás být i spisovatelem?
V influencerském světě hlavně v zahraničí je poměrně běžný krok, že napíšete svou autobiografii. Je to příležitost odvyprávět svůj příběh celistvěji, než jak se objevuje v těch rozkouskovaných videích. Pro mě to zároveň byla příležitost, jak se vypořádat s mojí sexualitou. U druhé knížky už jsem ale chtěl, aby to pro mě byla výzva, takže jsem psal pohádku. Najednou píšete fikci, budujete příběh, postavy, charaktery. To bylo mnohem těžší, než jsem si myslel, ale byla to taky cenná zkušenost. Byla to dlouhá práce, ale pak mě bavilo potkávat se lidmi na autogramiádách, číst recenze – to byla příjemná odměna za to úsilí.

Proč jste se pustil zrovna do psaní pohádky?
Já jsem hrozný pohádkožrout. Vždy o Vánocích ležím na gauči, cpu se cukrovím a koukám na pohádky. Ale všechny mi přijdou hrozně podobné, takže jsem chtěl napsat pohádku, která je trochu jiná.

Chystáte nějakou další knížku?
Určitě někdy ano. Nosím v hlavě nějaký nápad, ale nic dalšího v tuto chvíli nevzniká.

Děláte také úspěšný podcast Linka spolu s Terezou Salte. Jak jste se dali dohromady a jak vás baví nahrávání podcastů?
Byla to inciativa Terezy, která dělala podcasty už déle. A mně se líbilo zkusit to s ní ve dvojici. Teď už náš podcast chystáme více než dva a půl roku a máme kolem sebe skvělou komunitu posluchačů, což je podle mě skvělé.

Lidé vás znají také jako účastníka taneční soutěže Stardance, kde jste skončil na čtvrtém místě. Věnujete se tanci i nadále?
Já tancuji hodně, ale většinou tak, že to nikdo nevidí. Takže doma v ložnici nebo v koupelně. A najednou jsem měl tancovat v televizi, takže to byla velká výzva. Bylo to půlroku života, vzpomínám na to hrozně rád, ale ty poslední týdny byl už takový lehký očistec. Měl jsem obdiv k tomu, co má tanečnice Věrča tehdy zvládala vymyslet a jak to se mnou dokázala vydržet. (smích)

Jaké jsou tedy vaše oblíbené volnočasové aktivity, u kterých se odreagujete od toho on-line prostředí?
Moc rád běhám a také se zajímám o historii a o starou Prahu. Měl jsem velmi sportovní dětství, tak když mám i teď příležitost si jít zasportovat, tak je to super. Pohyb zkrátka nutně potřebuji a když ho nemám, tak je všechno špatně. A pak mě ještě baví cestování. To je podle mě nejlepší věc, do které člověk může investovat peníze.

Co vám osobně cestování dává, když je to pro vás nejlepší investice?
Člověk cestováním získá obrovskou pokoru, protože za hraniční čárou jste obyčejný kluk. Zjistíte, jak je svět obrovský, jaké jsou rozdílné kultury. Jsme fascinovaní vesmírem, přitom je i naše planeta tak trochu vesmír sám pro sebe. Neuvěřitelně zajímavý a rozmanitý. Cestování mi dává nadhled i rozhled.

Kde se vidíte za dalších deset let? Jaké jsou vaše další plány a cíle, za kterými si jdete?
Věřím, že budu dělat něco, co bude kreativní a tvůrčí. Zároveň si myslím, že žijeme v době, kdy se nedá úplně říct, co budeme dělat za deset dvacet let, protože spousta profesí třeba ještě ani neexistuje. Takže kdo ví, jestli nebudu třeba správce avatarů v metaversu. Hlavně ale doufám, že budu mít i nadále nějaký kreativní a svobodný tvůrčí život, který mě bude naplňovat a posouvat.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
Mě třeba velmi baví objevovat talenty. Tak věřím, že třeba i v té anketě Dítě Česka objevím někoho, kdo na svět dokáže koukat jinak a dokáže nějakým způsobem inspirovat ostatní.

Hledá se Dítě Česka – nominace běží do konce června!

Jsou úspěšní ve svých aktivitách, pomáhají a inspirují druhé. Právě takové děti hledá česká pobočka společnosti UNICEF ve druhém ročníku ankety Dítě Česka. Nominace ze škol, kroužků, od rodičů nebo dětí samotných lze posílat až do 30. června přes formulář na webu www.diteceska.cz. O dvou vítězích ankety rozhodne porota, která ze všech přihlášených účastníků nejdříve vybere dvacet finalistů.

Kromě školních výsledků, nadání a talentu budou porotci u nominovaných dětí hodnotit také aktivity ve prospěch potřebných, životního prostředí, společenských hodnot, inovací pro budoucnost nebo také jejich schopnost motivovat a inspirovat vrstevníky.

Vyhlášení výsledků ankety a předání ocenění vítězům proběhne na Světový den dětí, 20. listopadu ve Vlasteneckém sále Univerzity Karlovy.