Dnes je snad nejteplejší den roku. Tak si říkám, jak asi vnímají Vietnamci, kteří v Česku žijí, naše klima a teplotní rozdíly mezi zimou a létem?
Říká se, že lidé se dělí podle toho, zda dávají přednost moři, nebo horám. Pro Vietnamce je přirozenější moře – a i mně osobně velmi chybí. V devadesátých letech, když tu mnozí Vietnamci začínali, byla v Česku často ukrutná zima. Pamatuju si, jak rodiče nosili na nohou troje ponožky, mezi nimi igelitové sáčky a navrch sněhule, aby chlad ve stánku vůbec zvládli. Jedna věc je přirozenost, druhá, co jste ochotni vydržet. V Evropě se ale postupně otepluje, a když naopak „evropští“ Vietnamci dorazí na dovolenou do Vietnamu, je pro ně vlhko stejně nesnesitelné jako pro turisty z Evropy.

Jak často do země svých předků létáte?
Byla jsem tam sice jen třikrát, zato intenzivně, vždycky jsem zemi procestovala skrznaskrz. Řekla bych, že znám Vietnam lépe než moji rodiče. V době, kdy tam žili, podobné možnosti cestování nebyly. V zemi se ale zlepšila infrastruktura a vnitrostátní turismus zažívá boom. Naši by asi nikdy jen tak nezajeli do delty Mekongu jako já. Táta mi dokonce řekl: „Proč tam jedeš, vždyť se utopíš?!“ Což je vtipné, sám plavat totiž neumí. Nebo se zeptal, proč jedu do hor, do Sapy, „když tam přece nic není!“ Přitom ve vietnamských horách žije spousta etnických menšin, etnograficky jde o ohromně bohatou kulturu. Půjčíte si motorku, jezdíte a koukáte – nic víc není potřeba, žijete jen z těch úchvatných výhledů kolem vás. I hodně Čechů už Vietnam zná, je navíc blízko Thajska, často obě návštěvy spojí. Češi poznávají naši vietnamskou kulturu i přes jídlo, nejde pro ně o skok do neznáma.

Nemají ale mladí Vietnamci vyrůstající v Čechách už v podstatě českou mentalitu?
Určitě jsou jiní, než bývali jejich rodiče, ale není to automatické. Mně by – s mojí povahou – návrat do Vietnamu asi dělal velký problém, ale na druhou stranu znám spoustu vietnamských vrstevníků, kteří i tady žijí uzavřeněji, pohybují se hlavně ve své komunitě a české přátele ani nevyhledávají. Vím, že by mi ve Vietnamu hodně vadila místní korupce, cenzura, absence demokracie… Tedy věci, které při jednorázových návštěvách tolik neřešíte.

Nebojíte se o některých věcech mluvit, ale odmítáte být tváří vietnamské komunity. Jak vaši přátelé reagovali na váš první otevřený rozhovor, který jste před časem médiím poskytla a ve kterém jste mluvila o odvrácené tváři vietnamské výchovy?
Česká společnost je otevřenější a svobodomyslnější, ale určitě jsem rozhovor nemyslela jako výčitku vůči rodičům nebo dokonce nějaké sebelitování. Spíš jsem chtěla poukázat na to, co je ve vietnamské komunitě dodnes špatně. Na rozhovor přišla spousta pozitivních reakcí, od Vietnamců i od Čechů, často na osobní bázi. Ozvali se mi lidé, kteří své dětství dodnes nedokázali úplně zpracovat. Mladí lidé z vietnamské komunity mi zase vyjadřovali podporu a děkovali za odvahu vyslovit nahlas, v čem je problém – že Vietnamci neřeší dětskou psychiku, jsou pragmatičtí, často i materiálně založení…

Také vyrůstali v určité době.
Například moje matka vyčítala své matce, že jí nedala víc peněz a nedopřála jí lepší studium. Později nám to často předhazovala a snažila se nás zabezpečit lépe, dokázat, že postoupila dál než její rodiče. My jsme jí naopak předhazovali, že nám nedala více pozornosti, láskyplné výchovy a osobní blízkosti. Jenže odkud to měla čerpat, když to sama nezažila?

Myslíte si, že nezabývání se dětskou psychikou a vnímání dítěte jako investice se týká jen Vietnamu? Vždyť pro Čechy jsou Vietnam a blízké země – i díky boomu celostní a východní medicíny – duchovně založené státy.
A v Asii zase vzhlížejí k evropské medicíně, protože mají pocit, že vše, co je z Evropy, je lepší. Ale první vlny Vietnamců přišly do Česka kvůli vzájemné vládní úmluvě, byla v tom jistě i pragmatičnost. Mnozí – jako třeba moje máma – tu chtěli získat kapitál, věřili, že si vydělají obrovské peníze a vrátí se zpět, aby si postavili dům a otevřeli byznys. Měli doma rodinu, často se jim zkomplikovaly a rozpadly vztahy.

Vaše maminka studovala farmacii a chtěla si v Česku vydělat peníze na soukromou lékárnu. Ne každý vysokoškolák by se rozhodl pracovat vlastníma rukama, ve stánku.
Když nemáte na chleba, musíte se o rodinu nějak postarat. Aby nás máma uživila, prodávala ve Vietnamu slepice, pančovala alkohol z laboratoře, vyráběla domácí sirupy. Za jejího mládí bylo sice prestižní pracovat pro stát, ale peníze za to nebyly téměř žádné. Máma byla nesmírně podnikavá, za to si jí vážím – i když mě často štvalo, když mi svou oběť předhazovala.

A povedlo se jí splnit si svůj sen? Respektive – je opravdu stánkařský prodej na tržnicích tak výhodný?
Na to je jednoduchá odpověď – v devadesátých letech se to opravdu vyplatilo. Kupovalo se levně, prodávalo dráž. Máma měla stánek s cigaretami, který měl sotva metr čtvereční. Vydělala v něm ale opravdu slušné peníze. Jenže chtěla víc – „vydržím ještě rok, ještě další rok!“ Navíc tu byla sama a nechtěla žít bez nás. Tak jsme sem s tátou za ní přijeli, zaplatila nám letenky. Tenkrát to byly šílené prachy, ne jako dneska. Jenomže pak stánkový prodej dosáhl svého stropu, mnozí se nedokázali aklimatizovat a adaptovat na novou dobu. Vidím to sama u sebe a u svého podnikání – co já vím, jestli za dvacet let budu trhu rozumět, už dnes mi některé aplikace a postupy dělají problémy.

Jaký dneska máte se svými rodiči vztah?
Táta je hodně nemocný, špatně vidí, ale do Vietnamu se teď kvůli karanténě nemůže vydat. Máma pořád občas prodává. A nevlastní táta dělá v továrně.

Vídáte se ještě s lidmi, kteří vás v dětství opatrovali a hlídali?
Bylo jich víc. Měla jsem za dětství minimálně sedm chův v různých městech. Nejsilnější vztah mám s náhradní babičkou a dědou, kteří žijí v Zábřehu na Moravě. Sestra tehdy byla ještě malinká, mně bylo osm. Téhle babičce volám občas i třikrát týdně, ségra někdy dokonce i třikrát denně. Mámě ale jen jednou za tři týdny… Těžko se to vysvětluje. Nevlastní babička byla zkrátka vřelá. Máma jí nařídila, že až přijdu ze školy, můžu jít ven tak maximálně na patnáct minut, babička jen přikývla a potají mi řekla – „přijdeš, uděláš si úkoly a dorazíš těsně předtím, než si tě vyzvednou rodiče, aby nic nezjistili“. I díky tomu jsem měla aspoň trochu normální dětství. Babička s dědou nás brali o víkendu na chalupu, na tu úplně nejtradičnější chalupu s cibulákovými dekoracemi a rukodělnými výšivkami.

Proč jste tak často migrovali?
Naši měli pocit, že jim kšefty nefungují hlavně kvůli blbému místu. Když už jsme byly se sestrou starší, snažily jsme se jim radit – ať nové zboží nacení dráž, staré naopak vyprodají. Ale oni si nedali říct. Nechápali byznysové myšlení, v krámě měli klidně i třináct let staré věci. A tak raději vždycky změnili město. To, že máme k nějakému místu jako děti vztah, máme tam kamarády a zázemí, je v tu chvíli nezajímalo. Prostě nás sebrali a přestěhovali, vyrvali z kořenů. Stálo to vždycky spoustu peněz, práce i nervů – neustálé balení a vybalování, stresy ve škole, zda mě noví spolužáci přijmou, nebo nepřijmou.

Váš vlastní otec byl na vietnamské poměry z „high society“, syn ministerského mluvčího. Předpokládám, že on touhu prodávat na tržnici neměl.
Máma byla z chudých poměrů, její rodiče se rozvedli, byla zvyklá makat, postarat se o sebe. Pocházela z šesti dcer a všechny ženy u nich v rodině uměly muže dost dobře zastat – což je, bohužel, naše rodinná diagnóza. Naopak tátu vychovávali zcela jinak. Jeho pýcha byla větší než nechuť k práci. A tak se ani po rozvodu nevrátil zpátky do Vietnamu a byl tu ochoten zůstat a dál pracovat ve stánku, aby to nevypadalo, že selhal.

Souvisel fakt, že tolik pil, s jeho nenaplněnými ambicemi?
Vietnamci si příliš neumějí vyříkávat konflikty, okamžitě pálí mosty ve smyslu: „Jednou mi něco provedl, tak s ním do smrti nepromluvím!“ Mnohem víc u nich funguje princip cti, u dívek se třeba řeší panenství. Když manželka odejde s někým jiným, jde o absolutní zradu mužského ega. U mého otce se sešlo všechno se vším.

Musíte být velmi anomální vietnamská rodina – prarodiče se rozvedli, rodiče také, vlastně i vy jste rozvedená.
Ano, to je velká anomálie. (smích) Babička s dědou se rozvedli, když už jejich děti byly větší, ale ve své době to byla obrovská kauza a společenské faux pas. S mámou a jejich sestrami se dokonce na nějaký čas přestali spolužáci ve škole bavit. Jako oficiální důvod rozvodu prarodičů se uvádělo, že měli šest dcer a děda chtěl ještě syna. Neoficiální a pravdivější zdůvodnění je, že to s babičkou bylo zkrátka dost těžké. Když se pak máma taky rozvedla, paradoxně jí to nejvíc vyčítala právě babička. Vtipné bylo, že mi pak mnozí říkali „tvoje máma se rozvedla, ty se určitě taky rozvedeš“. Takže jsem se snažila na just všem dokázat, že budu jiná. Můj vlastní rozvod jsem proto vnímala jako selhání, jako velkou lekci – navíc v přímém přenosu, v médiích.

I proto jste souhlasila, že se o vašem rozvodu budeme otevřeně bavit?
Nechci, aby se lidé rozváděli kvůli každé hlouposti. Bohužel mnozí Češi takhle fungují, a k rozpadům vztahů proto dochází z pohodlnosti, z nechuti řešit problémy. Vietnamci to mají naopak. Drží manželství za každou cenu, bojí se, co řeknou příbuzní a sousedé.

Vdávala jste se mladá. Možná je těžké udržet vztah, který začne příliš brzy.
I když už jsme byli s manželem od sebe, občas mě popadl totální záchvat – přece své manželství nemůžu opustit. Vnitřně jsem se s tím rozhodnutím odejít prala. Až jsem jednou dostala záchvat, přestala jsem skoro dýchat. Můj vnitřní konflikt mě úplně paralyzoval. Mozek bojoval s tělem a já najednou cítila, že musím přestat dělat věci, které mi nedělají dobře… Máte pravdu, byla jsem hodně mladá, krátce po začátku vztahu jsme spolu navíc začali podnikat. Byli jsme hodně zamilovaní, měli se moc rádi, ale pozornost jsme místo na vztah upřeli na náš společný byznys.

Touha otevřít si kavárnu byla společným snem? Oba dva jste přece umělci. Nebylo to podobné jak u vašich rodičů, že se zkrátka jeden z vás přizpůsobil snu toho druhého?
Nejdřív to nebyla touha ani jednoho z nás. Když se otevřela možnost provozovat kavárnu v Karlově ulici, napadlo mě, že do toho půjdu. Vedlo mě pragmatické uvažování, že rodiče na tom nejsou zdravotně dobře, že se o ně budu muset brzy postarat. A nechtěla jsem neustále jen čekat, až si na mě někdo vzpomene s nabídkou na práci. Toužila jsem být samostatná a manžel mi nabídl, že mi byznys pomůže rozjet a pak už to nechá na mně. Ale já provozování kavárny sama nezvládala a pochopila to tak, že v byznysu jedeme spolu. Z toho vznikaly často spory. Ze začátku provozoval Martin kavárnu spíš s nechutí, ale postupně převzal dokonce větší iniciativu. A tak jsme si přibrali i další kavárny. To byl konec našeho vztahu. Buď jsme řešili divadlo, nebo dodělávali resty z byznysu. Teď s novým partnerem si uvědomuju, jak je skvělé, že máme oddělené práce. Díky bohu mu nemůžu radit, ale být chápající oporou.

Váš nový partner pracuje jako záchranář ohrožených zvířat. To je to, co vás na něm na poprvé zaujalo?
Ano, rozhodně to pro mě není nic vzdáleného a jeho práce mě skutečně zajímá. Známe se s Arthurem dlouho a nikdy mě nenapadlo, že mezi námi něco vznikne. Jsme šílená dvojka – Evropanka, která vypadá jako typická Asiatka, a Evropan cítící se jako Afričan. Až přijdou děti…

A přijdou?
Ježišmarjá, je mi přece jednatřicet. Ve Vietnamu bych už možná byla deset let matkou. (smích) O dětech jsme se bavili hned ze začátku. Já bych si je moc přála a máme i společnou touhu alespoň jedno adoptovat. Chtěli bychom jít příkladem – třeba i v tom, že budeme taková multi-kulti rodina. Arthur i nadále pracuje pro Save Elephants a stále bude jezdit do Afriky na mise. Umím si představit, že až budeme mít děti a náš život se ustálí, vydáme se tam jednou celá rodina.

Poučila jste se ze vztahových karambolů svých rodičů i prarodičů?
Občas v sobě vidím svoji mámu. Snažím se nebýt chlapem, ale aby se to dařilo, je důležité najít si silného muže. Měla jsem i přítele, před kterým jsem dokázala být tou nejhodnější a nejroztomilejší holčičkou na světě. Ale když jsem na podobné hry neměla náladu, radši se klidil. Dneska už vím, že vztah neznamená předstírat, že jsem dívenka. Mám partnera, před kterým si dovolím být ženou, cítím se tak přirozeně – protože v něj mám absolutní důvěru. Neumím zametat věci pod koberec, dělat, že nejsou. Arthur je v tomhle podobný. Dokážeme na sebe zvýšit hlas, pro někoho by to už možná bylo moc, ale já vím, že si to k sobě můžeme dovolit, vytvořili jsme totiž jeden pro druhého bezpečné prostředí, kde můžeme upřímně projevovat své emoce.

Umíte si představit i druhou svatbu?
Manželství se nebráním, ale ani na něm nelpím. Akt manželství pořád uctívám, neberu ho jen jako papír. Ale taky netvrdím, že se do manželství hrnu, spíš se chci soustředit na vztah jako takový. Už si ale nedovolím nic plánovat, víc důvěřuji vesmíru a nepropočítávám každý krok dopředu. Nechci, aby se z našeho vztahu stal projekt, jako jsem to zažila ve svém prvním manželství, snažím se poučit z chyb.

Potřeba plánování občas souvisí i s nejistotou v dětství.
Přesně. Nikdy jsem nevěděla, jestli se probudím u našich nebo někde jinde, ani v jakém městě. Moje snaha řídit si život po svém a do všech detailů byla kvůli dětským zážitkům až chorobná. Teď se snažím pracovat s určitou nevědomostí, zbytečně se nebrzdit. Arthur třeba prohodí: „Přece nemusíme žít celý život v Čechách, ne? Na stáří se můžeme odstěhovat do Brazílie!“ Před pár lety bych po podobné větě propadla panice, dnes si prostě řeknu, že u něj zkrátka nikdy nevím, co bude. Donutil mě vylézt na třítisícovku, mě, která nechodí ani do kopce!

Jste typem ženy, která umí být sama?
Myslím, že ano. Po rozchodech jsem vždycky chtěla být sama a vždycky mě někdo uháněl, až mě uhnal. Samotu si ale dokážu moc dobře užít.

Ale to taky asi není typicky vietnamská vlastnost, že?
Jasně, být singl ve Vietnamu znamená, že jste úplný chudák! (smích)

Seznamují se vietnamské ženy v Česku pořád hlavně v rámci své komunity?
Dřív dokonce existovala platforma VietFlirt, kromě toho se organizovala různá společná setkání. Dnes na hromadné oslavy svátků chodí spíš starší generace, mladší dorazí, aby udělali radost rodičům. V éře Tinderu není žádné seznamování složité. Smíšené vztahy jsou čím dál častější, ale já jsem svůj vztah s Čechem musela před rodiči kdysi obhajovat, přinést neprůstřelné argumenty.

Vietnamci chtějí pro své děti i skvělé povolání – jak reagovali, když jste jim oznámila, že budete studovat scénografii?
Klasicky: „Aspoň, že jsi hezká, třeba si najdeš někoho, kdo tě bude živit!“ Což je další paradox – právě proto, že mi to neustále opakovali, jsem si na just hledala jiný typ kluků a neřešila jsem peníze. Na matiku jsem ovšem byla opravdu tupá, takže bych přijímačky na nějaký techničtější obor ani neudělala. Jsem spíš kreativní tip, vyhrávala jsem výtvarné soutěže, zdobila školy. Od malička bylo jasné, že půjdou jinou cestou. Po střední jsem hledala, co dál, zaujalo mě Pražské Quadriennale, nechtěla jsem se totiž věnovat jen módě, a tak jsem se vrhla na divadelní kostým. V té době jsem byla zvyklá přemýšlet víc povrchně, designově a DAMU mě naopak naučila uvažovat jinak, zevnitř. Zpětně jsem trochu litovala, že mě vzali hned napoprvé. Ostatní spolužáci byli starší, chytřejší, vyprofilovanější. Dlouho mi trvalo naučit se dramaturgicky přemýšlet. Nechápala jsem metafory, jak jazyk literatury převést na jeviště. Ve scénografii se totiž snoubí literatura, sochařství, malířství, architektura, design, oděvní návrhářství i psychologie.

Proč se tedy scénografii víc nevěnujete? Nenašla jste „svého režiséra“?
Rybníček u nás je malý. Ráda spolupracuji s operní režisérkou Magdou Švecovou, cítím u ní jisté napojení, ale jinak „svého“ režiséra nemám. Hodně profesních spojenectví vzniká už na škole, chodí se společně do hospody, paří se… Já v téhle době podobnou možnost neměla, chodila jsem na brigády, v létě pomáhala našim. Navíc mě dost kontrolovali, večer jsem nikam nesměla.

Takže i váš herecký vstup do seriálu Ordinace v růžové zahradě byl původně brigádou?
Nejdřív mě angažovali na tlumočení, pak mi teprve nabídli roli. Tím se mi otevřel úplně nový svět. Jako malá jsem sice chodila dva roky do dramaťáku, ale o herecké kariéře jsem neuvažovala, kroužek byl pro mě únik. Nejsem muzikální, nehrála jsem na žádné hudební nástroje, ale naučila jsem se nemít stud, fungovat před diváky. Říkala jsem si, že natočím pár dílů, vydělám nějaké peníze, ale víc jsem neočekávala. Najednou mě ale oslovili další filmaři a začala se o mě zajímat média.

Vy jste si hned na začátku vymínila, že odmítáte točit erotické a milostné scény. Možná i díky tomu se vaší postavě vyhnuly krkolomné vztahové zápletky, divákům jste nezevšedněla a v seriálu zůstala. Pořád vás ještě hraní baví?
Baví mě to hlavně finančně, víc než scénografie. (velký smích) Ne, vážně – baví mě to hlavně proto, že se můžu setkat se spoustou zajímavých hereckých osobností. Ale zároveň nejsem ze slavných jmen podělaná. Říkám si, že kdyby na mém místě stál někdo, kdo nemá s divadlem vůbec nic společného, možná by tuhle rychlou „kariéru“ ustál hůř. To je další výhoda scénografie, na škole mi vtloukali do hlavy, že herci rozbíjejí rekvizity a že je musíte obskakovat. I proto se snažím podobných moresů vyvarovat. Kostýmy po sobě uklízím, nemám přehnané nároky.

Kromě filmu Miss Hanoi přišla i nějaká dobrá filmová nabídka?
Moc ne. Teď budu točit další film o vietnamské komunitě, mám v něm v podstatě pidiroli, ale chtěli obsadit někoho známého. Měla jsem točit film s Ondřejem Vetchým, roli milenky, dobré ovšem bylo, že se v tomhle příběhu neřeší, že jsem Vietnamka. Chtěla bych postoupit o level výš, nehrát jen ve filmech s vietnamskou tematikou, v příbězích s mezikulturním konfliktem, tedy postavy večerkářek nebo dcer večerkářů. Chtěla bych dokonce zažít dobu, kdy bude do českého filmu obsazená Vietnamka, Číňanka, černoška – to je jedno – bez vysvětlování, že má jinou barvu pleti. Chápu, že jsou filmy, kde jsou jasně dané příbuzenské vztahy, ale proč v takovém filmu například nemůžu hrát kamarádku, kadeřnici, doktorku nebo zkrátka holku odvedle?

Myslím, že stereotypní uvažování mnohých českých producentů spíš vychází z mylného předpokladu, že mytický český divák chce stále dokola vidět tytéž herce a herečky.
Ani já si nemyslím, že jde o rasismus. Co mi ale zbývá jiného než o tom dokola pořád mluvit?

Rozumím. Která z vašich profesí je tedy tou hlavní?
Myslím, že se to obměňuje v čase. Často v sobě řeším, že neumím nic skutečně pořádně, že nedělám nic na špičkové úrovni, do hloubky. Že se pořád pohybuju mezi třemi obory. Scénografie mě baví, ale neuživím se jí. Strašně bych chtěla točit, jenže nabídek není tolik. A kavárna je pro mě v tuhle chvíli aktuální.

Ale koronavirová krize s podobnými podniky dost zamávala.
Musela jsem ten svůj trochu postavit na nohy a vylézt z červených čísel. Když jsem ale dokončovala výpravu k ostravské Rusalce, jezdila jsem přes půl republiky a ostatní se přirozeně upozadilo. Na mých profesích mě baví únik, pestrost, rozmělněnost si už nevyčítám. Ráno běžím do kuchyně v kavárně, někdy vystřídám kuchařku, nachystám jídlo, pak odjedu natočit jeden obraz Ordinace, odpoledne řeším pohovory se zaměstnanci nebo udělám pár scénografických náčrtů. Večer mám premiéru nebo tiskovku Novy. Takže ráno kuchařský mundúr, pak seriálový kostým, poté civil, večer róba. Totální blázinec. Samozřejmě ne všechny dny jsou takto zběsilé. Baví mě ale, že se neuzavírám do své bubliny. Vietnamská komunita, divadlo, seriál, gastroparta. Teď s Arthurem začínám poznávat i lidi z biologie, ochranáře přírody.

Mít kavárnu mimo centrum v areálu bývalé továrny ve Vysočanech je ale docela dobrodružné, ne?
S exmanželem jsme si kavárny rozdělili a mně zůstala právě Pragovka. Jasně že jsem se bála, ale věřím, že když člověk na věcech přehnaně nelpí, tak nějak fungují. S koncem karantény jsem se proto snažila hodně věcí změnit a rozjet jinak. Vlastně jsem ráda, že Pragovka není závislá na turistech, že jde o podnik komunitní, který navštěvují lidé z Vysočan a okolí. Není to jen kavárna, pořádáme svatby, koncerty, narozeninové party, filmová promítání i firemní akce, workshopy pro děti. Kolem jsou mraky ateliérů a galerie. A myslím si, že lokalita půjde dále nahoru. Máte pravdu, že je to dobrodružné, ale taky je to krásné.

Ha Thanh Špetlíková

Kostýmní výtvarnice, herečka a podnikatelka se narodila v roce 1989 v Hanoji jako Ha Thanh Nguyen. Vystudovala střední oděvní školu a scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU.

Od roku 2013 hraje v seriálu Ordinace v růžové zahradě, největší hereckou příležitost ztvárnila ve filmu Miss Hanoi. Objevila se rovněž v seriálech Rapl, Kriminálka Anděl, Specialisté, Modrý kód, vedlejší role dostala ve filmech Úsměvy smutných mužů nebo Poupata. Provozuje kavárnu Kafe Pragovka v pražských Vysočanech.