V jedné z nejjízlivějších písniček, které Karel Kryl ke konci svého nedlouhého života natočil, se praví: „Je mi z toho nanic a mám z toho srandu, zajódluju z hranic: Sláva Vaterlandu!“

Skladba vyšla tři roky po sametové revoluci na albu Monology, jež se mělo stát poslední řadovou nahrávkou kultovního písničkáře. V té době už byla jeho nedotknutelná aura dávno pryč. Sám ji vědomě zničil, přestože těch pár let, které mu na světě zbývaly, mohl pohodlně strávit v roli legendy a morální ikony.

Přinášíme vzpomínky na Karla Kryla od významných osobností a redaktorů kulturní redakce Deníku:

Karel Kryl na unikátní malbě v brněnské čtvrti Sadová
Potkali se s Karlem Krylem. Osobní vzpomínky na básníka a zpěváka

Spoustě lidí tehdy bylo silně proti mysli notovat si spolu s ním: „Jsem zas mezi svými, kdekdo kapsu mastí, zvolna dochází mi, jak je to s tou vlastí.“ Dnes lze tato a další Krylova slova považovat za dokonalý soundtrack současného dění v České republice. Jenže chvíli po převratu se tohle zkrátka slyšet nechtělo. Titíž fandové, kteří Krylovi tak pozorně naslouchali v březnu 1969, kdy bylo neohroženému hlasateli pravdy pětadvacet, nad ním nyní mávali rukou. Písně jako Smečka a Pochyby jim vázly v krku.

„Tak pardon, je to osud, že všichni láteří, proč nevyrostl dosud hrb na mé páteři,“ házel jim nevlídné verše do tváře geniální pozorovatel. Zemřel náhle, jako devětačtyřicetiletý, v březnu 1994. Leckým ignorován, umenšován, nevnímán. První verš závěrečné skladby jeho poslední řadové desky zní: „Má idyla je vylhaná jak Praha Karla Plicky.“

Výzva pro čtenáře:

Pošlete nám fotografii nebo svou vzpomínku na Karla Kryla
Znali jste Karla Kryla osobně a máte ze setkání s ním fotografie, o které byste se chtěli se čtenáři Deníku podělit? Fotili jste na jeho koncertě? Najdete ještě po letech snímky z akcí, na kterých jste písničky Karla Kryla poslouchali? Nebo byste nám jen rádi napsali výjimečnou vzpomínku na legendárního písničkáře?


Pošlete nám je do 31. března v elektronické podobě na adresu kryl@denik.cz nebo klasickou poštou na adresu: Deník, U Trezorky 921/2, 158 00, Praha 5 – Jinonice. Na obálku prosím připište Karel Kryl.

Znamení doby

Když se podíváme na ten dlouhý seznam, tvořící Krylovu diskografii, zjistíme, že po Monolozích vznikla ještě hromada jiných krylovských titulů. Konkrétně dvaadvacet. Ale už publicista Jiří Černý, který stál u zrodu písničkářova debutového elpíčka, před touto módou varoval. V roce 1995, kdy připravil k vydání výběr z rarit s názvem Děkuji (který on sám považoval za definitivní), o tom jasně napsal: „Přestože se klasikům posmrtně vydává všechno a jakákoli Krylova nová deska jde zatím líp na odbyt než většina alb žijících zpěváků, každý, kdo znal valašského bratříčka trochu zblízka, ví, jak byl až úmorně sebekritický, zejména při sestavování svých desek.“

Být vždy a za všech okolností nepohodlným kritikem své doby. Takový osud potkal malého velkého muže Karla Kryla:

Karel Kryl
Písně Karla Kryla jsou po letech stále současnější. Naneštěstí

Jiří Černý o tom skutečně věděl až až. V ponurém roce 1968 mu připadl – ne až tak záviděníhodný – úkol vybrat z dosavadních nahrávek mladého básníka s kytarou ty nejlepší kousky, jimiž by se potomek známého knihtiskařského rodu představil široké veřejnosti. Písničky byly natočeny v ostravském rozhlase, Černý jich měl k dispozici přibližně čtyřicet. Z nich nakonec vybral čtrnáct – po dlouhých diskuzích s autorem v Malostranské kavárně i jinde.

Původně jich chtěl mít na albu o čtyři více. Přičemž o humorných popěvcích, jimž se Kryl věnoval už tenkrát, ani neuvažoval. V atmosféře po srpnové invazi „spřátelených“ vojsk mu nepřipadaly vhodné. Zato věděl, že ve společnosti zarezonují písně Král a klaun, Veličenstvo kat, Pieta, Znamení doby – a samozřejmě titulní balada Bratříčku, zavírej vrátka o bubácích v „hranatých železných maringotkách“.

Terč místo piety

Z dnešního pohledu je úsměvné, že náměstek ředitele vydavatelství Panton, kde album v březnu 1969 vyšlo, navrhoval vypustit Píseň Neznámého vojína kvůli finálnímu zvolání: „Nasrat, jo, nasrat!“ Jenže tehdejším odpovědným pracovníkům do smíchu jistě nebylo. Pantonu bude navěky sloužit ke cti, že se desky ujal poté, co konkurenční společnost Supraphon spolupráci s nepohodlným moderátorem rozhlasového pořadu Čtrnáct (původně Dvanáct) na houpačce po srpnu 1968 ukončila a připravovaný titul odmítla.

Ostatně, ani předtím neměl Supraphon o nějakého Kryla velký zájem. Původní zadání znělo: sestavit album z nahrávek různých písničkářů z řad mladé generace českých folkařů. Po Krylově fenomenálním úspěchu v Houpačce, kde se skladba Bratříčku, zavírej vrátka díky četným přáním posluchačů udržela od prosince 1968 až do konce března 1969, se Černý rozhodl soustředit na tento jediný, unikátní talent.

Karel Kryl - Píseň Neznámého vojína: 

Zdroj: Youtube

V mimořádném vysílání Houpačky z 25. ledna 1969 pak v souvislosti se sebeupálením studenta Jana Palacha zazněla většina písní z chystaného alba. Písničky byly proloženy citáty z bible. Nedlouho poté tento díl odvysílalo i rádio Svobodná Evropa, do jejíž západoněmecké redakce odvezla pásek s nahraným pořadem zpěvačka Marie Rottrová.

Na výsledném obalu LP Bratříčku, zavírej vrátka se objevila – dnes už slavná – fotografie Josefa Koudelky. Ten nejdříve navrhoval snímek dvou mrtvých v průjezdu domu u pražského rozhlasu. Jedna z obětí srpnového řádění Sovětů v Praze byla přikryta malou státní vlajkou… Takovou kuráž ale vedení Pantonu nemělo. Načež padl návrh, že by desku mohla v souladu se stejnojmennou písní zdobit Pieta, tedy Panna Marie s tělem svého syna na klíně poté, co byl Kristus sňat z kříže. Zvítězila jiná Koudelkova fotka, pořízená během srpnových událostí: kluk sedící na pražské ulici s namalovaným terčem na zádech. O mnoho let později, v lednu 1990, se tento – nyní už dospělý – muž – Krylovi přihlásí na písničkářově koncertě ve Velkém sále Lucerny.

Kde je tedy protest?

Neprošla ani první verze průvodního slova. Jiří Černý musel svůj text přepracovat, čímž podle něj vznikl jeden z jeho nejúdernějších sleevenotů. I přes zásah cenzury jde o působivé čtení. Zkraje Černý poznamenává, že Karel Kryl není typickým protestním zpěvákem. Nemá dylanovskou hřívu ani černé brýle, melodie u něj převažuje nad rytmem a zpívá přirozeně, bez šansoniérských manýr. „Kde je tedy protest?“ ptá se kritik. A sám si hned odpovídá: „V myšlenkách.“

Akorát že mi zabili tátu a mapuje cestu Karla Kryla z rodné Kroměříže až do německého exilu:

Karel Kryl
Vojtěch Klimt ke knize o Karlu Krylovi: Měl plány na desetiletí dopředu

Černý byl toho názoru, že nesmlouvavost Krylových textů měla původ „v pětadvacetiletých zkušenostech dítěte své doby, které v šesti nechápalo, proč táta u rádia bledne při procesu se Slánským, a v sedmi, proč jacísi divní lidé kladivy rozbíjejí tátovy hlubotiskové stroje, jež od 20. let dávaly lidem díla Čapkova, Demlova, Zahradníčkova a Halasova… V pocitech desetiletého, skopaného před očima učitelky se schodů, protože jí kazil stoprocentní organizovanost v Pionýru.“

Závěrem Černý o Krylovi píše: „Jeho písně zvučely holou pravdou už před pěti lety. Až teď jsme si však uvědomili, jak je všichni potřebujeme. Protože všichni potřebujeme znát ošklivou pravdu. Z krásné lži nám nová naděje nevyroste.“ Slovo od slova bychom tyto řádky mohli aplikovat na situaci v první půlce devadesátých let, kdy v porevoluční euforii nechtěli mnozí poslouchat Krylovy výtky vůči stavu nově nabyté demokracie.

A také na naši žhavou přítomnost. My přece rovněž „potřebujeme znát ošklivou pravdu“. A ani nám nic nevyroste z opakování lety prověřených hloupostí.