Jak se v Moravskoslezském kraji hospodaří?
Hospodařilo se tady podle aktuálních trendů, pěstovalo se tady to samé, co jinde. Třeba za komunismu se tady pěstovala kukuřice, a to i na horách, což už se dneska nedělá. Náš kraj je přitom unikátní území, zajímavé z pohledu geologie i historie. Ze západu ho tvoří Český masiv, pohoří mnohem starší než Karpaty na východě, a Nízký Jeseník, náhorní plošina, kde se dřív běžně hospodařilo. Na východě je Valašsko, pastviny pro ovce a hovězí dobytek. A osu mezi tím tvoří Odra, jež tvoří nivu a obklopují ji nejúrodnější půdy, které se obdělávaly už ve středověku.

Jak se půdě v Moravskoslezském kraji daří dnes?
Pro mě je největší problém zastavování úrodné půdy. To je opravdu masakr. Například se hodně staví u mošnovského letiště. Je to rovina, tudíž tím přicházíme o ty nejkvalitnější půdy. Já si pamatuji, že tam byla pole a na ně navazovaly louky. Dnes je to jedna velká průmyslová zóna. Lidé si neuvědomují, že tu půdu potřebujeme, že na ní závisíme. Půdu vám v laboratoři nikdo nevyrobí.

Co se proti tomu dá dělat?
Shodou okolností se na mě teď obrátili z Kopřivnice z městského úřadu. Týká se to zmiňovaného Mošnova, kde je rozšíření průmyslové zóny bohužel již zahrnuto v územním plánu. Takže tam se s tím už nedá udělat nic. Je kolem nás mnoho informací a jsme zrychlení. Potřebujeme stihnout to a to a málokdo z nás registruje nějakou vývěsku, která může úplně změnit naší krajinu. Takže tou cestou je být bdělý, dávat si pozor. Přesto mám pocit, že se ještě pořád máme dobře. Zatím stále nemusíme řešit každodenní chleba a teče nám voda z vodovodu.

Naznačujete tedy, že se zastavenou půdou o tyto jistoty můžeme přijít?
Uvedu příklad. Spolupracuji s místními zemědělci. Na konci května, kdy byli zvyklí sklízet saláty a ředkvičky, mi všichni pěstitelé řekli, že nevzešlo nic. Že je hrozné sucho. Nechci být prorok, ale nevidím to dobře. Že je tady klimatická změna víme 30 let, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Teď už její důsledky vidíme naplno. V Indii jsou obrovská sucha, v Pákistánu hladomory. Něco se děje a jsme burcování k tomu, abychom se zamysleli. Každý může něco udělat, je ale potřeba, aby byl vnímavý, pozorný. Také to souvisí s hodnotovým žebříčkem. Potřebuju další auto? Určitě se do práce nedostanu i bez něj?

V jednom článku jste napsala “my jsme půda.” Jak tomu mám rozumět?
Vezměte si, že půda je taková tenounká slupička na Zemi. Je to dvaatřicetina povrchu Země, která ale musí uživit svět. A to vyjádření „my jsme půda“ vyjadřuje komplexní pohledem na věc. My nejsme žádní vytrhnutí jedinci, které zde někdo postavil. Jsme součástí tohoto světa, se všemi jeho záhadami. V jídle jsou prvky z tohoto vesmíru, je tam déšť a energie ze Slunce, je tam stopa sedláka, který jídlo vypěstoval. A všechno je to propojené, takže my tou půdou vlastně skutečně jsme. Doufám, že to nezní esotericky, ale přijde mi, že ta propojenost je úplně očividná. Už tím, že jíme potraviny, jíme nějakým způsobem zformovanou půdu.

A co pro tu půdu může každý z nás udělat?
Když to vztáhneme k těm potravinám, tak důležité není jen mít zdravé jídlo, ale také zdravou půdu.
Pokud jsem vlastník půdy, tak můžu řešit, komu ji pronajímám. Stará se o ni ekologický zemědělec, nebo ani nevím, kde to pole vlastně je? Pokud jsem zemědělec, tak můžu řešit jaké způsoby hospodaření používám.

Co vnímáte jako problém současného potravinového systému?
Velkým tématem dneška je, že ani nevíme, kolik doopravdy stojí rohlík. Máme zemědělské dotace a valí se sem levné dotované potraviny různé kvality. Do ceny těchto potravin nejsou zahrnuté škody na životním prostředí, tedy používání pesticidů a průmyslových hnojiv, které dělají půdu mrtvou. Kdyby se to zohlednilo, tak by biopotraviny byly levnější než ty průmyslově vyrobené. Průměrný zemědělec může použít třeba 170 kg dusíkatého hnojiva na hektar. Přitom výroba jednoho kila toho hnojiva spotřebuje 2 litry nafty. Přijde mi proto krátkozraké převážet potraviny po celém světě na úkor lokální produkce. Navíc v souvislosti s válkou na Ukrajině je téma soběstačnosti více než aktuální.

Takže budoucnost potravinové produkce vidíte ve větší lokálnosti?
Vidím to jako cestu. Neměli bychom se uzavírat, příroda totiž hranice nezná. Můžeme se ovšem snažit být do určité míry soběstační, a přitom být propojení se sousedními regiony. Uvažujme nad tím, co si můžeme vypěstovat sami, jestli můžeme podpořit místního zemědělce a jak směřovat ke spolupráci. Má to i ekonomický význam. Existuje pojem lokální multiplikátor, což je ukazatel toho, kolik peněz zůstává v regionu. Tam právě rozhoduje, jestli jedu do supermarketu nebo jestli nakoupím tady u nás, u pekaře. Je k zamyšlení, kam naše peníze tečou a jestli kvůli tomu bohatne region, nebo úplně cizí firmy někde v zahraničí. Já věřím na lokálnost. Je to udržitelné z hlediska půdy i z hlediska vyrovnávání se se změnou klimatu.

Co doporučujete našim zemědělcům pěstovat?
Na jednom lánu je vhodné pěstovat více plodin, obilí i brambory. Jakmile nastane sucho nebo bude hodně pršet, tak jedna plodina třeba nepřežije, ale ta druhá to počasí může využít. Biodiverzita je důležitá pro vytváření jakési rovnováhy. Tím nemyslím stabilitu, ale spíš neustálé balancování a vyrovnávání se se změnami, protože všechno se neustále mění. Dále nedoporučuji přešlechtěné odrůdy. U pšenice jsme třeba obsah lepku vyhnali na maximum kvůli jeho pekárenským vlastnostem. Důsledkem však byla vlna alergií na lepek. U krátkostébelných odrůd se zase nepočítalo s tím, že se zmenší i jejich kořenový systém a pšenice pak ztratí schopnosti brát i z půdy živiny. Člověku chybí schopnost vnímání míry toho, co mu příroda může dát.

Biopotraviny jsou zpravidla dražší. Máme tedy chápat jejich koupi jako investici?
Vztáhnu to k půdě. Ekologickým zemědělcům zákon ukládá obejít se bez průmyslově vyráběných hnojiv a pesticidů. To znamená, že musí půdu udržovat opravdu živou. Jakmile se totiž použije průmyslové hnojivo, půda přestane být motivovaná udržovat kontakt mezi jednotlivými organismy, živinami a rostlinami a v podstatě „zmrtví“. Mikroorganismy v půdě jsou připravené pomoci, ale nejsou vybízeny tou rostlinou, aby pracovaly. Půda tak ztrácí strukturu, buď eroduje a drolí se, nebo utuhne na neprostupnou masu. Takže přínosem ekologického hospodaření je pomoc krajině. Nekupujete si jenom zdravou potravinu, ale pomáháte zajistit zdravou půdu. Ekologické zemědělství není jediná možná cesta. Jsou i konvenční zemědělci, kteří si velmi rozmýšlí použití každého pesticidu nebo hnojiva. Na průmyslovou výrobu je ale obrovský tlak. Přesto se téměř polovina průmyslově vyrobených potravin vyhodí.