Pohledem Jiřího VojáčkaPohledem Jiřího VojáčkaZdroj: DeníkDělostřelecké raketomety používala většina armád během druhé světové války. Po válce pokračoval jejich vývoj zejména v Evropě a Sovětském svazu. Ten do výzbroje v první polovině 60. let zavedl komplet BM-21, který v 70. letech doplnil výkonnější BM-27. Naproti tomu americká armáda při zavádění moderních dělostřeleckých raketových systémů dlouho nevyvíjela žádnou aktivitu, když po dlouhá léta používala výhradně válečné modely M8 a M16. Poté, co se na bojištích Blízkého východu osvědčila taktika ostřelování cílů hluboko v nepřátelském týlu pomocí salvových raketometů schopných pokrýt najednou velké území, si Američané uvědomili, že přesně tuto taktiku hodlají využívat v případné válce v Evropě. Proto urychleně zahájili vývoj vlastního mobilního dělostřeleckého raketového systému.

USA schválily rekordní podporu Ukrajině v jejím boji proti ruské invazi. Co bude zahrnovat a jak může ovlivnit situaci na frontě?

Samohybný 203mm kanón 2S7 Pion ukrajinské 43. brigády těžkého dělostřelectva.
Americké peníze zvládnou zpomalit ruský postup. F-16 mohou převzít iniciativu

V roce 1976 Pentagon vyhlásil výběrové řízení, jehož cílem bylo vyvinout a vyrobit prostředek protibateriového boje, který se měl soustředit zejména na ničení protiletadlové obrany v hloubi protivníkova operačního prostoru a návazně na přímou podporu bojujících jednotek. Během příprav byly ke spolupráci osloveny firmy z několika západoevropských členských zemí NATO, zejména Německé spolkové republiky, Itálie, Francie a Velké Británie. Vítězem výběrového řízení bylo už v následujícím roce vyhlášeno konzorcium firem Vought a Boeing a v roce 1982 byl systém oficiálně přijat do výzbroje.

Dělostřelecký raketomet MLRS, cvičení americké armády 1982Dělostřelecký raketomet MLRS, cvičení americké armády 1982Zdroj: Wikimedia Commons, Public domain

Systém M270 MLRS se skládá ze dvou základních částí. Pásového podvozku M993, který byl vyvinut na základě podvozku amerického bojového vozidla pěchoty M2 Bradley a odpalovacího modulu M269. Ten nese dva raketnicové kontejnery uložené vedle sebe. Oba nesou šest raket ráže 227 mm o obvyklé délce 394 cm v rozložení 3x2.

HIMARS

Na konci 90. let, v ovzduší všeobecného ukončování vývoje těžkých vojenských systémů a jejich nahrazování lehčími, začala vznikat ve spolupráci firem BAE Systems a Lockheed Martin odlehčená verze M270. Nese název M142 HIMARS, což je akronym sousloví High Mobility Artillery Rocket System (Dělostřelecký raketový systém vysoké mobility). Jak se ukázalo, šlo o prozíravý tah, protože v expedičních válkách první dekády 21. století byla důležitější strategická mobilita než silné pancéřování.

HIMARSHIMARSZdroj: Shutterstock/Mike Mareen

M142 HIMARS tvoří jedna šestihlavňová raketnice systému MLRS, umístěná na standardním pětitunovém nákladním automobilu M1140 rodiny FMTV. Hmotnost nového systému se podařilo stlačit až na 10 900 kg, což dává možnost transportu standardním středním dopravním letounem C-130 Hercules. Raketomet HIMARS už stačil být nasazen v Afghánistánu, Iráku i Sýrii a kromě tradičních blízkovýchodních odběratelů ho nakupují Polsko, Rumunsko nebo Estonsko.

Balistická raketa MGM-140 ATACMS

Na konci 70. let proběhl ve Spojených státech program technologického demonstrátoru Assault Breaker, který si kladl za cíl koncepčně rozvinout myšlenku taktické balistické rakety nesoucí naváděnou submunici. Na výzkum v rámci demonstrátoru v roce 1983 navázal program JTACMS (Joint Tactical Missile System, Společný taktický raketový systém), který spojil dva jiné projekty letectva a pozemních sil a z něhož měl vzejít výkonný pozemní raketový systém s kvalitním koncovým navedením. Testy verze Block I proběhly mezi lety 1986 a 1989 a po nich byl systém formálně zaveden do výzbroje jako MGM-140 ATACMS.

Zdroj: Youtube

Balistická raketa na pevné pohonné hmoty MGM-140 váží 1 670 kg a při ráži 610 mm a délce 3 962 mm je schopná napadat cíle ve vzdálenosti 160 kilometrů (verze Block I), respektive 300 kilometrů (Block IA). Původní varianta rakety má pouze inerciální navedení, ve verzi Block IA přibyl i korekční přijímač družicového signálu GPS. Raketomet je schopen nést dva kusy raket, po jednom v každé ze dvou upravených raketnic.

Do boje se typ ATACMS dostal relativně brzy po svém zavedení. Podle dokumentu Vedení války v Perském zálivu, který v dubnu 1992 vydalo americké ministerstvo obrany, bylo během operace Pouštní bouře odpáleno na irácké cíle celkem 32 jednotek. Dalšího nasazení se systém dočkal v Afghánistánu a zejména během druhé války v Iráku, kde bylo podle dokumentů výrobce Lockheed Martin odpáleno přes 450 raket MGM-140. Do roku 2015 tak bylo v boji celkově použito přes 500 kusů.

PRSM a Ukrajina

Americká armáda se mezitím soustředí na nástupce ATACMS, vyvíjeného v rámci požadavku LRPF/PRSM firmami Lockheed Martin a Raytheon. Nová raketa je menší (hlavice o váze 91 kg), takže systém MLRS bude schopen nést hned čtyři. Zároveň však bude výkonnější, dostřel 500 km má být formálně omezen pouze sovětsko-americkou smlouvou o omezení raket středního doletu, kterou obě strany nedávno vypověděly. Je však možné, že program PRSM přinese ještě mnohem výkonnější typy, spekuluje se například o vývoji nových hypersonických střel s dostřelem přes 1 000 mil (1 600 kilometrů).

Ukrajině by mohl pomoci „český Abrams“. Pokud ho Česko poskytne:

Tank T-72M4CZ. Ilustrační foto.
Český Abrams mu přezdívali nadneseně. Ale Ukrajině může T-72M4CZ pomoci

Spojené státy dlouho odmítaly rakety ATACMS ukrajinské armádě předat s tím, že jde o zbraň, se kterou by Ukrajinci mohli útočit do ruského vnitrozemí, což si americká administrativa nepřeje. Přesto si po dlouhém naléhání první rakety na Ukrajinu našly cestu v rámci šedesátimiliardového balíku pomoci, schváleného na konci dubna. Podle neoficiálních zpráv šlo o 100 až 110 kusů raket s tím, že od té doby jich už zhruba patnáct bylo použito, deset najednou při útoku na krymské letecké základny ruského letectva 30. dubna, tři o den později na výcvikový prostor ruské armády.

Jisté je, že s raketami ATACMS v ukrajinském arzenálu budou mnohem ohroženější strategické instalace jak na krymském poloostrově, tak v obou vzbouřeneckých republikách. Ukrajinské dělostřelectvo zničením řady skladů munice, paliva a velitelských stanovišť prokázalo, že výběr cílů zvládá dokonale.