Po sérii teroristických útoků na americké a izraelské občany v Evropě a na Blízkém východě zahájily USA v roce 1985 přípravy na válku s Libyí. V průběhu ledna 1986 soustředilo americké námořnictvo velkou operační skupinu v centrálním Středomoří v rámci operace Attain Document I. Zpočátku měli Američané k dispozici pouze letadlovou loď USS Saratoga (CV-60) a zdráhali se zahájit totální útok: místo toho testovali reakční dobu libyjské protivzdušné obrany. Po několikatýdenní přestávce se americké námořnictvo 12. února 1986 vrátilo do vod u Libye, aby provedlo operaci Attain Document II.

close Pohledem Jiřího Vojáčka info Zdroj: Deník zoom_in Pohledem Jiřího Vojáčka Při tomto čtyřdenním cvičení se měla americká letadla přiblížit do blízkosti vzdušného prostoru nárokovaného Libyí, ale neproniknout do něj: Velitelé amerického námořnictva chtěli vystavit své piloty „skutečným“ MiGům, reálnému „nepřátelskému vybavení“, které teoreticky studovali po celá léta, a procvičit si operace proti nim.

Stejně jako v roce 1981 byly F-14A Tomcaty z letek VF-74 a VF-102 (obě na palubě USS Saratoga) vyzbrojeny kromě 20mm kanonů také raketami s pasivním radiolokačním navedením AIM-7 Sparrow a infračervenými raketami pro blízký vzdušný boj AIM-9 Sidewinder. Kromě toho letadlová loď USS Coral Sea (CV-43) připlula k Libyi se čtyřmi letkami zbrusu nových letounů McDonnell Douglas F/A-18A Hornet. Tyto víceúčelové stíhačky byly vyzbrojeny stejně, jako F-14, byly sice menší a pomalejší než F-14A, ale ukázaly se jako mnohem obratnější.

Oba typy byly vždy podporovány letouny včasné výstrahy Grumman E-2C Hawkeye, které vynikaly tím, že zachytily stíhačky Libyjského arabského letectva (LAAF) téměř ihned, jakmile se dostaly do vzduchu, a poskytly posádkám F-14 a F/A-18A vynikající přehled o situaci, jak vzpomíná Abdul Hassan, bývalý pilot MiGu-23MF z libyjské letky č. 1060 v knize MiG-23 Flogger na Blízkém východě. „Bylo to stejné jako v roce 1981. Dostávali jsme rozkaz hledat jeden cíl, letěli jsme tam a nic jsme nenašli. Pak by se za námi objevily dvě F-14. Ačkoli nám Sověti říkali, že MiG-23 může F-14 uletět, ukázalo se to jako nemožné. Nemohli jsme je předstihnout a rozhodli jsme se vrátit na základnu.“

Jak však vzpomíná další bývalý libyjský pilot MiGu-23 Abdelmažíd Tajárí z letky č. 1023 se základnou v Mitíze, která byla vybavená novějšími MiGy-23ML, ve střetnutích s Američany nemuseli být Libyjci vždy neúspěšní: „Odpoledne 12. února 1986 se tři MiGy-23MLD z letky č. 1023 střetly s dvojicí letounů F/A-18 Hornet nad mezinárodními vodami severovýchodně od Tripolisu. Jednoznačně Američany přemanévrovaly a skončily ve výhodné pozici, na jejich šesté hodině. Hornety byly nuceny se odpoutat a utéct. Poté jsme byli všichni nadšeni z našich nových strojů a těšili se na další střetnutí,“ doplňuje Tajárí. Příležitost prokázat své schopnosti dostal Tajárí hned následujícího rána.

close Letoun Grumman F-14A Tomcat stíhací letky 114 Aardvarks letí nad ropným vrtem zapáleným iráckými jednotkami během války v Perském zálivu v roce 1991. K 30. dubnu 1993 byla tato letka zrušena info Zdroj: Wikimedia Commons, Lt. Steve Gozzo, U.S. Navy, volné dílo zoom_in Letoun Grumman F-14A Tomcat.

Libyjský pilot MiGu-23 vzpomíná na souboj Američany

„Dne 13. února 1986 jsem byl vyžádán jako velitel dvojice MiGů-23MLD, abych zachytil dvojici F-14 na cestě asi 170 kilometrů severozápadně od Beniny. Každý z našich letounů byl vyzbrojen dvěma dolouhodosahovými raketami R-24 (jednou naváděnou radiolokačně a jednou infračerveným čidlem), čtyřmi infračervenými raketami R-60MK pro vedení boje na krátkou vzdálenost a plným nákladem munice pro 23mm kanón. Před vzletem jsem byl instruován, že mám očekávat čtyři Tomcaty: dva ve střední výšce, jasně viditelné na našich radarech, a dva v malé výšce, neviditelné pro naše radary a čekající, aby na nás zaútočily, což byla tehdejší typická taktika amerických námořních pilotů.

Pozemní naváděcí stanoviště nás nasměrovalo tak, abychom zachytili dvojici letící ve střední výšce, a přiblížili jsme se k ní čelně. Já a můj wingman jsme byli na cestě ve výšce 3 000 metrů, Tomcaty byly o něco výš, ve výšce 4000 metrů. Získal jsem radarový kontakt ze vzdálenosti asi 45 kilometrů a požádal o povolení k zásahu. GCI chvíli trvalo, než zareagoval, ale pak mi vydal povolení.

Když jsem měl vizuální kontakt, na vzdálenost asi 25 kilometrů, přestal se Američané přibližovat. Udržoval jsem s nimi radarový kontakt a měl jsem připravené rakety R-24R k palbě. F-14 byly téměř na dostřel mých R-24R, ale odklonily se. Najednou naváděcí důstojník vykřikl do rádia: Dvě letadla na vašich šesti hodinách!

Video: Obdobný souboj, jako v letech 1981 a 1986, se odehrál také v roce 1989, z něj se dokonce zachoval záznam s komunikací pilotů a naváděcího důstojníka.

| Video: Youtube

Otočil jsem hlavu, abych to zkontroloval, a skutečně. Dvě F-14 se přibližovaly a byly už jen asi 1,5 - 2 kilometry za námi. Nařídil jsem svému číslu zapnout plné přídavné spalování a prudce jsem otočil doleva. Moje rychlost byla stále vysoká, když jsem zatáčel doleva, nosem dolů, 800 - 900 km/h, táhl jsem s přetížením 5 - 6 G směrem k cíli, s úmyslem střást je ze svých šesti hodin.

Můj zpětný manévr byl tak tvrdý, že překvapil i mé číslo 2, stejně jako Američany. Tak rychlý manévr nečekali a nebyli připraveni na mou reakci. Než se probrali, ztratili svou výhodu a mezitím se moje číslo 2 otočilo a dosáhlo výhodné pozice za Tomcaty i za mnou. Američtí piloti však byli velmi dobře vycvičení a hned věděli, co mají dělat.

Dogfight

Když jsem dál prudce točil směrem k oběma Tomcatům, sledoval jsem jejich zadní část, dokud jsem se nedostal za ně. Tomcaty vylétly směrem ven z kruhu, a tak jsem prudce vytáhl přitáhl až na 7 G s plynem na volnoběh. Provedl jsem sudový výkrut s vysokým G, během něhož moje rychlost velmi rychle klesla, až na 350 km/h. Pak jsem přidal plyn na plný výkon na sucho (bez přídavného spalování – pozn. red.), můj letoun prošel vertikálou a zamířil na Tomcaty, zatímco jsem byl stále kokpitem dolů. Obě posádky Tomcatů byly fantastické. Následovaly můj manévr a setkali jsme se nahoře ve vzdálenosti nějakých 20 metrů od sebe.

Ukončil jsem sudový výkrut a přešel na nůžkový manévr (neboli jojo při nízké rychlosti'): Věděl jsem, že mám výhodu, protože MiG-23MLD má v této pozici lepší výkony. Začali jsme tedy nůžkové zatáčky proti sobě, a to při velmi nízké rychlosti: ta byla pod 300 km/h, stále plný suchý výkon, maximální úhel náběhu. Cukání kniplu mě upozornilo, že začal fungovat automat, který zabraňoval přetažení letounu a nechtěné rotaci. Byl jsem mezi dvěma F-14, jen o dva metry níže, téměř v jedné linii. Naše pozice byla rovnocenná, až na to, že moje číslo 2 bylo za námi a nad námi všemi, v dobré pozici pro zásah Američanů, pokud by to bylo nutné. Jen náš řídící křičel do vysílačky a nařizoval nám, abychom se odpoutali a otočili se zpět na základnu. Odpověděl jsem: „Ještě ne… teď ještě ne!“

Piloti F-14 byli jistě překvapeni ovladatelností mého MiGu-23MLD při nízké rychlosti a vysokém úhlu náběhu, moje rychlost totiž mezitím klesla na 230 km/h a přitom podle letové příručky je minimální manévrovací rychlost pro MiG-23MLD s mou polohou křídla (45°) skoro dvojnásobná!

Během druhého nůžkového míjení jsem si všiml, že se vedoucí F-14 pokusil zapnout přídavné spalování. To byl při této rychlosti a poloze velmi nebezpečný podnik, z jedné z trysek jeho motoru vylétl velký bílý chuchvalec dýmu, což znamenalo, že ve spalovací komoře bylo více paliva než vzduchu. To bylo pro mě dobré znamení, Američan riskoval náhlé vysazení motoru jen proto, aby získal pár uzlů rychlosti navíc.

close Libyjský MiG-23. S Američany se v roce 1986 utkaly verze MLD, nejmoderjnější sériově vyráběné. info Zdroj: Wikimedia Commons, Rob Schleiffert, CC BY-SA 2.0 zoom_in Libyjský MiG-23. S Američany se v roce 1986 utkaly verze MLD, nejmoderjnější sériově vyráběné.

Teď šlo o to, aby jeden z nás donutil protivníka sklopit nos jako první. V té době jsem věděl, že MiG-23MLD má oproti F-14 dvě výhody: je lehčí, což znamená, že má menší setrvačnost, a jeho poměr tahu k hmotnosti je vyšší. Pokračoval jsem tedy přes třetí a pak čtvrté nůžky. Situace zůstávala velmi kritická, byla to opravdu riskantní výzva mezi pěti muži ve třech letadlech a díky ní dodnes chovám k těm pilotům F-14 zvláštní respekt.

Po čtvrtých nůžkách jsem dostal, co jsem chtěl. Tomcaty už nedokázaly udržet pozici a rozhodly se sklopit nosy. Byl jsem šťastný jako nikdy předtím, moje štěstí ale netrvalo dlouho. Oba předvedli neuvěřitelný manévr, který mi dodnes zůstává v paměti. Představte si, dali nos dolů, pravý náklon s plným kormidlem a při velmi nízké rychlosti se otočili téměř na místě, čelem ke mně, sotva 100 metrů daleko!

Neriskoval jsem, že poletím stejným manévrem, ale přesto jsem je následoval. Přitlačil jsem letadlo prudce dolů, nabral rychlost, pak jsem plynule naklonil doprava a poprvé od začátku tohoto střetnutí jsem zkontroloval ukazatel paliva. Měl jsem 1700 litrů paliva, což bylo v této vzdálenosti od Beniny příliš málo. Teď jsem začal mít vážné problémy. Ještě při střemhlavém letu jsem spatřil, jak se velmi vysokou rychlostí blíží další dvě F-14, aby podpořily první dvojici. Proletěly asi 50 metrů pod mým nosem.

Zavolal jsem svého wingmana, aby se ke mně opět připojil, vyrovnal jsem letoun, dal křídla do polohy vysoké šípovitosti a otočil se směrem k základně, přičemž jsem udržoval co nejlepší cestovní rychlost, abych prodloužil dolet. Tomcaty toho využily a letěly za mnou v určité vzdálenosti. Když ale piloti pochopili, že se odpoutávám, otočili zpět, ještě před hranicí libyjského vzdušného prostoru. Ten den jsem zažil nejlepší souboj svého života.“

Dogfight mezi Libyjci a piloty amerického námořnictva prokázal, že poslední varianty MiGu-23 jsou plně srovnatelné s mnohem výkonnějšími americkými letouny. Za pouhých dvanáct týdnů pak přišel do kin populární film TOP GUN, díky kterému nemá americké námořní letectvo o rekruty nouzi dodnes.