Můžeme si sice namlouvat, že neandertálci žili vedle nejstarších lidí moderního druhu pokojně a mírumilovně, pravidlům biologie ani paleontologie takový obrázek příliš neodpovídá. Draví suchozemští savci žijící ve smečkách, k nimž se obě tyto linie prehistorického lidského rodu řadily, jsou teritoriální, hájí si své území a nacházejí se v něm na vrcholu potravního řetězce - takže ve chvíli, kdy jim kvůli jejich "přemnožení" dojdou v jejich oblasti potravinové zdroje, mezi nimi propuká konflikt.

"Tato teritorialita má u lidí hluboké kořeny. Intenzivní územní konflikty můžeme pozorovat také u našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, jejichž samci se běžně shromažďují, aby napadli a pobili samce z konkurenčních šimpanzích tlup. Toto chování nápadně připomíná lidskou válku," uvádí ve svém článku Nicholas R. Longrich, docent evoluční biologie a paleontologie z Bathské univerzity v Británii. Jeho text zveřejnil server Science Alert.

Takzvaná kooperativní agrese se vyvinula u společného předka lidského i šimpanzího rodu již před sedmi miliony let a sklony k ní zdědili také neandertálci. 

Válka provází lidstvo od jeho úsvitu

"Válka je nedílnou součástí celé lidské existence. Není to moderní vynález, je to pradávný základní atribut lidstva. Všechny národy ve své historii bojovaly. Nejstarší písemné prameny lidstva jsou plné válečných příběhů. Archeologie neustále objevuje nová místa dávných prehistorických masakrů sahajících až do dob před několika tisíci let," píše Longrich.

Válka je zkrátka lidská - a neandertálci byli lidem velmi podobní. Blížili se jim stavbou lebky i kostry, sdílíme společně 99,7 procenta DNA. Podobně jako lidé uměli neandertálci rozdělat oheň, pochovávat obřadně své mrtvé, vyrábět šperky z mušlí a zvířecích zubů, vytvářet první umělecká díla a budovat kamenné svatyně, sloužící slavnostním účelům.

"Jestliže s námi sdíleli tolik instinktů tvůrčích, je pravděpodobné, že jim byly stejně vlastní také naše instinkty destruktivní," uvedl Longrich.

Jeho teorii potvrzují také archeologické nálezy. Díky nim víme, že neandertálci byli zkušenými lovci vysoké zvěře a uměli svými oštěpy skolit i taková zvířata, jako byli jeleni, kozorožci, losi, zubři nebo dokonce srstnatí nosorožci a mamuti. A nálezy také naznačují, že pokud se na svém území ocitli v ohrožení, nebo měli pocit, že je v nebezpečí jejich kmen, byli schopni své zbraně rychle obrátit také proti příslušníkům konkurenčního rodu.

"Úder silným klackem do hlavy je velmi účinným způsobem zabíjení - taková hůl je rychlá, silná a přesná zbraň. Není tedy divu, že u prehistorických lidí druhu Homo sapiens i u neandertálců najdeme na jejich kostěných ostatcích častá traumatická poranění lebky," konstatuje Longrich.

Další známkou dávného válčení jsou podle něj nálezy zlomenin dolních částí paží, svědčících o snaze vykrýt nebo odvrátit údery mířící na hlavu. Také ty jsou u neandertálců poměrně běžné. A nejméně jeden neandertálec pocházející ze známého naleziště v irácké jeskyni Šánidar zahynul na následky bodnutím kopí do hrudi.

Traumatická poranění jsou navíc podle Longricha častější u ostatků mladých mužů a odpovídají vzorcům pro mezikmenovou válku - malý, ale intenzivní a dlouhotrvající konflkt, který se vede zejména formou náhlých přepadů v partyzánském stylu a tu a tam v něm dochází i ke vzácnějším bitvám.

Neandertálci se bránili dlouho

Určitou stopu po dávném válčení můžeme podle evolučního biologa rozpoznat také v tom, jaká území neandertálci a lidé obývali. Důkazem, že neandertálci byli schopni nejen bojovat, ale také v boji vynikat, je podle něj fakt, že je nejstarší člověk dnešního typu okamžitě nepřeválcoval - namísto toho 100 tisíc let odolávali jeho expanzi.

"Proč by jinak lidem trvalo tak dlouho opustit Afriku?" ptá se řečnicky Longrich. "Zřejmě proto, že v Evropě a v Asii se již dařilo neandertálcům. Je mimořádně nepravděpodobné, že by se neandertálci setkali s moderními lidmi a vzájemně se dohodli, že budou dodržovat pravidlo žít a nechat žít. Když nic jiného, tak minimálně populační růst musel nutit lidi, aby získali více půdy, a tím i dostatečné území pro lov a pro shánění potravy pro své děti."

Na Blízkém východě byli neandertálci v taktické i strategické výhodě. Žili tam déle, znali lépe terén, měli lepší přehled o živočišných i rostlinných zdrojích potravy a lépe se také orientovali ve změnách počasí kvůli střídání ročních období. Při boji zblízka jim jejich mohutná muskulatura zaručovala dostatečnou fyzickou převahu a díky velkým očím zřejmě viděli lépe v šeru a ve tmě, což se jim mohlo hodit při nočních přepadech.

Homo sapiens přesto zvítězil

V evolučním zápase však nakonec přesto slavil vítězství Homo sapiens. Proč, to dodnes vlastně nevíme. "Je možné, že mu pomohl vynález zbraní schopných zabíjet na dálku, například luku a šípů, jimiž mohl útočit na podsadité neandertálce zdálky. Nebo byl zdatnější v lovu a ve sběru, což mu umožnilo uživit větší kmen, čímž získal v bitvách početní převahu," uvažuje Longrich.

Jedna ze starších hypotéz, kterou zmiňuje například kniha Teorie masové komunikace autorů Melvina L. Defleura a Sandry J. Ballové-Rokeachové, hovoří také o tom, že u moderních lidí se možná dříve než o neandertálců rozvinula schopnost mluvení, díky čemuž mohli mnohem koordinovaněji lovit a také si sofistikovaněji předávat zkušenosti. Neandertálci oproti tomu zůstali "uvězněni" v epoše dorozumívacích posunků a signálů, což je v konkurenčním boji stále více znevýhodňovalo.

Přesto však primitivnímu Homo sapiens, jenž před 200 tisíci let opustil Afriku, trvalo dalších více než 150 tisíc let, než si neandertálské území plně podmanil. "V Izraeli a v Řecku se prastaří příslušníci rodu Homo sapiens uchytili jen díky tomu, že tam ustoupili před neandertálskými protiútoky. Ty ustaly teprve poté, co neandertálce vyřadil konečný útok moderního člověka, který začal před 125 tisíci let," uvedl Longrich.

"Nakonec jsme vyhráli. Ale nebylo to proto, že by neandertálci měli menší sklony k válčení. Nebyla to blesková válka, jak by se dalo čekat, kdyby neandertálci byli pacifisty nebo podřadnými bojovníky, byla to spíš dlouhá vyhlazovací válka. Zvítězili jsme, protože jsme se v ní nakonec stali pravděpodobně lepšími válečníky než oni," uzavírá vědec.