Kliknutím zvětšíteNěmecká výzkumná skupina pod vedením vědkyně Kathleen Wermkeové před několika lety zjišťovala, zda se pláč dětí z různých zemí (respektive z míst, kde se mluví různou řečí) liší. V té době už se vědělo, že děti se něco o svém rodném jazyce učí ještě před narozením. Otázkou bylo (a ještě dlouho bude), co všechno se dokážou naučit.
Němečtí badatelé si tedy nahrávali pláč právě narozených miminek a to samé dělali i jejich kolegové ve Francii. Následně učinili objev, jejž publikovali v roce 2009 – děti z různých zemí skutečně pláčou různě. „Německé děti plakaly s intonací klesavou, pláč se podobal rázovitému způsobu mluvy našich sousedů. Francouzská miminka oproti tomu plakala, dalo by se říct, po francouzsku, tedy s intonací stoupavou, jak je pro tuto řeč typické,“ popisuje Kateřina Chládková z Psychologického ústavu AV.
Hlas matky dítě pozná
Prenatální vývoj sluchu a řeči se začal více zkoumat v 70. a 80. letech 20. století. Tehdy se řešilo hlavně to, zda právě narozené dítě pozná hlas své matky. V té době nebylo nezvyklé, že miminka se hned po narození od matek oddělila, aby si ženy odpočinuly. Nebyly tedy se svými potomky v těsném kontaktu hned od jejich narození a děti je neměly šanci hned slyšet. „Po dvou dnech od porodu dětem pustili hlas jejich matek a děti ho bezpečně poznaly. Reagovaly na ně jinak než na hlasy cizích žen. To byl důkaz, že si hlas své matky pamatovaly z dělohy,“ přibližuje tehdejší objevy psycholožka Chládková.
Obdobné výzkumy se dříve prováděly tzv. dudlíkovou metodou, kdy dítě dostalo dudlík připojený na senzor tlaku. Následně se naučilo, že pokud cucá rychle, slyší hlas matky, pokud pomalu, slyší cizí ženu. „Děti to záhy pochopily a cucaly rychle, protože toužily po známém hlasu své matky,“ doplňuje psycholožka.
Rozvoj bádání následně přišel i díky tomu, jak se k lékařské diagnostice začal široce využívat ultrazvuk. Jeden ze známých výzkumů spočíval v tom, že maminky přibližně měsíc a půl před termínem porodu pravidelně říkaly jednu a tu samou básničku. Cílem bylo zjistit, zda plod v břiše dokáže rozlišit známý text od neznámého. A výsledek – dítě ho poznalo, a to jak v děloze, tak i ve chvíli, kdy bylo na světě.
„To, že dítě poznalo známou básničku v děloze, se usoudilo podle toho, že v reakci na známý verš plodům klesl srdeční tep, zatímco v reakci na nový verš se tak nestalo,“ vysvětluje Kateřina Chládková.
V současné době jsme ještě dál a ke zkoumání zpracování řeči se u novorozenců používají takzvané neurozobrazovací metody, díky kterým výzkumníci mají možnost dívat se na aktivitu mozku. Běžně to vypadá tak, že se oslovují maminky v porodnici, a pokud s účastí na výzkumu souhlasí, jejich dítě dostane během spánku na hlavičku senzory, na uši mu dají speciální sluchátka, do nichž pouštějí různé zvuky, a přitom sledují aktivitu mozku.
Pozná dítě i otce?
Víme, že známky sluchového orgánu jsou patrné už několik týdnů po početí a celé ústrojí ucha se vyvine do 20. týdne těhotenství. Už tehdy ještě nenarozené dítě slyší, a to nejlépe a nejčastěji svoji matku, jejíž hlas vnímá nejen zvenku, ale zejména zevnitř, přes kosti. „Nižší frekvence, až do zhruba 250 hertzů, jsou v břiše zesílené, jsou tedy slyšet ještě hlasitěji než venku. Od 250 hertzů se zvuky postupně zeslabují,“ vysvětluje Kateřina Chládková. Důležité na této informaci je, že přibližně do 1000 hertzů jsou pro plod zvuky dobře slyšitelné, což znamená, že alespoň některé samohlásky může bezpečně odlišit od jiných už v břiše. K tomu se ještě vrátíme.
Samozřejmě se nabízí otázka, jak dítě slyší a vnímá své okolí, například svého otce. Jisté je, že novorozenci preferují hlas matky před hlasem otce, což dává smysl, vždyť matčinu hlasu je plod vystaven prakticky neustále na rozdíl od otce či jiného člověka. „Zajímavé ovšem je, že studie z roku 2014, takže relativně nová, zkoumala vnímání hlasu matky a otce u plodů v asi 38. týdnu těhotenství, kterým otec každý den během jednoho týdne četl tříminutový úryvek pohádky,“ parafrázuje výzkum Kateřina Chládková.
Podle měření srdeční činnosti plodu se zjistilo, že nenarozená miminka poznají jak hlas matky, tak otce. Tito otcové jednak četli určené pasáže, ale taky sami od sebe pravidelně s těhotným břichem interagovali, například na něj ťukali. Zdá se tedy, že pokud je budoucí otec aktivně zapojen do komunikace s nenarozeným miminkem, ke konci těhotenství už dítě jeho hlas pozná. Po narození tyhle děti ovšem pořád preferovaly hlas matky – nejspíš proto, že matku prostě slyšely během těhotenství mnohonásobně více než otce.
Už miminka také bezpečně poznají, zda na ně mluvíte jejich rodnou řečí, tedy řečí, kterou znají ještě z dělohy, anebo jinou, cizí. Zjistilo se, že mozek miminek pozná, pokud je mateřský jazyk přehrán pozpátku, ale nepozná, pokud je pozpátku přehrán jazyk cizí. Zajímavé je také zjištění, které se týká dětí narozených v Koreji, ale brzy po narození adoptovaných do rodin v Nizozemsku. Jediná doba, kdy slyšely řeč svých biologických rodičů, byla tedy před jejich narozením a pak čtyři měsíce po něm. Když se ale pak tito lidé v dospělosti začali učit korejštinu, osvojili si korejské hlásky lépe než jejich vrstevníci, kteří se narodili v Nizozemsku. To znamená, že jejich mozek nějakým způsobem poznal a vzpomenul si na řeč, se kterou se setkal pouze na samém počátku života.
Objev českých vědců
Dřív se mělo za to, že dítě se učí v děloze takzvanou prozodii jazyka. To znamená, že dokáže zaznamenat trvání a intenzitu střídajících se slabik nebo průběh a změny v intonaci, tedy rytmus a melodii řeči. Vypadá to ale, že to není tak úplně všechno.
Nové zjištění v tomto směru přinesl výzkum vědců z Karlovy Univerzity v čele s citovanou Kateřinou Chládkovou ve spolupráci s neurovědcem Janem Kremláčkem a pediatrem Josefem Urbancem. Za cíl si dali zjistit, zda dítě dokáže rozpoznat hned po narození jednotlivé hlásky. V porodnicích proto novorozencům pouštěli do uší různé zvuky, mimo jiné slabiky jako FE FE FE FA FA FA FE FE FE. Sledovali, zda dítě pozná, když se slabika FE změní na FA. Zkoumané děti na rozdíl mezi FE na FA spolehlivě reagovaly, a dokonce mnohem silněji, než když slyšely srovnatelné, ale neřečové zvuky. Bezpečně poznaly také rozdíl mezi krátkým a dlouhým E. „Tóny často úplně ignorovaly, naopak na řeč se zaměřovaly mnohem víc, což mimo jiné krásně ukazuje, že novorozenci už moc dobře vědí, že hlásky, a ne tóny slouží jako prostředek lidské komunikace,“ říká Kateřina Chládková.
Výsledky českého výzkumu mohou mít různé dopady. Kromě toho, že můžeme lépe pochopit, jak se člověk vyvíjí a jak si osvojuje jazyk, může to mít i jeden zcela praktický rozměr: „Při vyšetření se novorozencům pouštějí tóny, kterými se zjišťuje, zda je funkční vnitřní ucho. Jelikož podle našich závěrů miminka na tóny obecně moc nereagují, je otázkou, zda nevyšetřovat sluch i řečovými zvuky, které znají z dělohy,“ vysvětluje Kateřina Chládková. Zároveň by se tím mohlo dříve přijít na různé poruchy, jako je například dyslexie. Zde totiž bývá jeden z ukazatelů budoucího problému právě odlišná reakce na to, co dítě slyší, než je zvykem u zdravé populace.
Tlukot matčina srdce
Ještě nenarozené děti se samozřejmě neučí jen řeč. Život v děloze je pro ně velmi bohatý a postupně ho začínají vnímat i jinými smysly než sluchem. Jak píše americký psycholog David Chamberlain v knize Fascinující mysl novorozeného dítěte z roku 1986, už v šestém měsíci od početí můžeme pozorovat, jak děti dokážou stahovat rty, mračit se a napínat svaly kolem očí. Tyto grimasy často přicházejí jako odpověď na rušivé zvuky, jako je pláč zvenku, a proto je lze považovat za reakci na momentální dění.
V děloze také vnímají vaši tělesnou teplotu, tedy zda trávíte den například venku na mrazu anebo v teple domova. Dítě totiž dokáže na sníženou nebo zvýšenou teplotu reagovat úpravou svého denního přijmu kalorií, konkrétně upraví poměr vody a mléka, které vypije. A v neposlední řadě v děloze také od určité doby polykají plodovou vodu. Při pokusu, kdy se do plodové vody vstříkla hořká látka, ji najednou přestali pít. Některé chutě tedy známe ještě dříve, než přijdeme na svět.
A na závěr ještě sluch. Nejhlasitější vnitřní zvuky pocházejí ze střev a žaludku matky, pak je tu také všepronikající hukot krve a samozřejmě tlukot srdce. To vše dítě slyší a není překvapivé, že zejména zvuk srdce je pro ně významný a uklidňující. Samozřejmě je také důležité, v jakém je matka během těhotenství rozpoložení, protože hormonální reakce matky nutně ovlivňují i dítě. Žádoucí je samozřejmě být co nejvíce v dobré náladě a na dítě mluvit. To si před lety uvědomila i rodina těhotné maminky, která zůstala po mozkové smrti udržovaná při životě na přístrojích v brněnské nemocnici. Díky péči lékařů mohli pak v nemocnici přivést na svět zdravou holčičku. Žena ležela v nemocnici více než sto dnů a lékaři se snažili dítě různě stimulovat, například matce zvedaly nohy, aby simulovali chůzi. A v neposlední řadě do nemocnice přicházela babička, která tu své ještě nenarozené vnučce četla pohádky.
31
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
