V roce 2020 změnil po úspěšných šesti letech strávených v Komorní scéně Aréna angažmá, když se vydal do pražského Národního divadla. Nyní se Šimon vrátil do Ostravy v rámci Letních shakespearovských slavností, takže si jeji diváci mohou užít ve Zkrocení zlé ženy na Slezskoostravském hradě už od 5. srpna až do úterý 10. srpna.

Tvůj přechod z Komorní scény Aréna do Národního divadla v Praze probíhal v nejtěžší kovidové době. Stihl jsi vůbec poznat nové prostředí?
Samozřejmě plnohodnotný provoz to nebyl a zasaženi jsme byli všichni napříč obory. Naštěstí jsem stihl na podzim udělat alespoň nějakou divadelní práci. Záskoky, odehrát pár představení a hlavně poznat soubor. Jako v případě většiny divadel se pak naše tvorba přesunula do online prostoru. Na základě rozhodnutí šéfa činohry Daniela Špinara jsme nezkoušeli inscenace tzv. do šuplíku, ale inscenace, které byly původně v plánu, vznikaly s novou koncepcí do online prostoru.

Jak velkou změnou pro tebe byl skok z Komorní scény Aréna do Zlaté kapličky? Přeci jen začít fungovat v takto odlišném prostoru může být pro herce dost náročné. Měl jsi z toho obavu?
O jiný prostor se jedná, to je bez debat. I jiný styl hraní. Ale vlastně to byla z určitého pohledu i pointa mého přesunu do Prahy, protože jsem šest let hrál v komorním prostoru a chtěl jsem zkusit něco jiného. Komorní scénu Aréna mám velmi rád, o to hůř se mi odcházelo. Ale po šesti letech jsem měl pocit, že je třeba vyměnit objektiv. Na velkém jevišti jsou kolegové samozřejmě dále, všechno déle trvá, herec musí být přesnější, používat míň detailů, ale šel jsem do toho mimo jiné proto, abych si tohle všechno osahal. Jinými slovy změnit styl práce.

Které představení z těch, jež byla v době tvého příchodu na repertoáru, tě v novém působišti nejvíce oslovila?
Myslím, že jedno z nejzajímavějších představení, které dnes činohra Národního divadla hraje, je Kytice režisérského dua SKURT. Inscenace je velmi výrazně obrazová a samotná předloha samozřejmě patří mezi klenoty české poezie a patří do historické budovy ND . Faust Jana Friče jako opulentní očistec nebo Proslov k národu Petry Tejnorové jako sonad do společnosti.. To jsou naprosto odlišné postupy a hraje je ten samý soubor s naprostou samozřejmostí a plasticitou. Mám pocit, že soubor činohry ND je sebevědomý, silný a velmi zdravý.

Když se člověk podívá na soubor činohry Národního divadla blíže, tak zpozoruje, že se v něm tvoří dost početná ostravská parta. Přišla na to někdy řeč?
No jasně. Bob Mikluš je z Ostravy, Veronika Lazorčáková působila v Ostravě, stejně jako Igor Orozovič, Radúz Mácha studoval na ostravské konzervatoři, nyní jsem přišel já, pan Javorský je z Ostravy… Takže na to řeč přišla, dokonce zlí jazykové tvrdí, že každý, kdo v Praze něco znamená, je z Ostravy.

Vždy ses kromě klasického činoherního divadla věnoval menším, alternativním projektům. Plánuješ se těmto aktivitám věnovat nadále?
Nejen že plánuju já to i potřebuju se takto občerstvovat, jak to hezky pojmenovala Magda Borová (herečka činohry Národního divadla – pozn. redakce). Střídání různých divadelních estetik mě osobně dost obohacuje, učí a udržuje ve střehu. Účinkování na malých studiových scénách je pro mě zásadní setkávání s těmi nejvíce autorskými postupy a lidmi.

Když se nyní vracíš v rámci Letních shakespearovských slavností do Ostravy, zpět k partě herců účinkujících ve Zkrocení zlé ženy, jaké to pro tebe je? Vnímáš třeba určitou nostalgii?
Vnímám to nostalgicky, ale moje pouto k Ostravě neberu jako něco, co skončilo a přetrhlo se. Třeba i proto, že ve čtyřech inscenacích Komorní scény Aréna budu nadále účinkovat až do jejich derniéry. Navíc jsem si nechal v Ostravě nadále byt, protože prostě jsem Ostravák a protože je to pro mě osobně důležité. Můj odchod rozhodně nebyl útěkem. Ostrava je jedinečná tím, že divadelní parta napříč všemi scénami se dokáže vzájemně respeketovat, mít ráda a sednout si po různých představeních v jeden večer společně ke stolu, i když má třeba každý na nějakou věc odlišný názor. Taková divadelní smečka, která nezůstane nikomu nic dlužna. Mnohdy ani sama sobě

Naše pojetí Zkrocení zlé ženy je velmi barevné, někdy až dellartovské a klaunské. Přivedla tebe osobně tato práce k nějakému určitému pohledu na Shakespeara? Dostal jsi chuť dělat nějakou jeho další komedii?
Já mám k Shakespearovi a obecně ke klasickým textům vztah velmi dobrý až vřelý. Naše pojetí Zkrocení zlé ženy, jak jsi ho popsal, mě baví právě protože vyžaduje osvojení takového až kumštýřského principu a zvládnutí všech špílců a chtěně šmíry, protože je to hra o kumštu, divadlo na divadle. A když už jsme u komedií - mě vždycky fascinovali shakespearovští šašci. Třeba šašek Feste ve Večeru tříkrálovém je – podobně jako ostaní Shakespearovi šašci – brilantně napsaná postava, využívající slovní ping pong k možné dvojaké interpretaci – může být bláznem, stejně jako hlupákem.

Někteří herci mají své vysněné role, jiní ne. Máš nějakou svoji vysněnou shakespearovskou tragickou roli?
Takhle zpatra asi nejsem schopen říci nějakou moji jednoznačnou sympatii. Líbí se mi téma Macbetha, samozřejmě Hamlet. Pak mám rád i Shakespearovy historické hry. Opravdu to nedokážu říct jednoznačně. Možná Merkucio? Protože myslím, že on má v sobě jakousi temnou komiku a je v něm podle mě určitým způsobem cítit hamletovské téma.

Napadlo tě někdy při četbě Shakespearových her sáhnout po starším překladu?
Třeba Romea a Julii nebo Hamleta jsem přečetl asi ve čtyřech nebo pěti překladech. Právě pro jazykové srovnání, do něhož je velmi zajímavé vstupovat. K tomuto si dovolím uvést jednu zajímavou vzpomínku. V Činoherním studiu Ústí nad Labem nazkoušeli před lety v období Vánoc takovou odlehčenou verzi Romea a Julie, kdy všechny role hráli muži. Tedy tak, jak se hra uváděla v době Shakespeara. Původně to vzniklo jako představení k pobavení diváků a samotných herců, ale já, když jsem tu inscenaci viděl, jsem vlastně poprvé v životě skrz ono odosobnění začal mnohem více vnímat strukturu textu. Na základě tohoto zážitku se snažím všechny Shakespearovy hry číst s drobným zaměřením nad strukturou textu. Protože Shakespeare je bohužel – nebo spíše bohudík – jeden z těch autorů, kde jednu z hlavních rolí vždy bude hrát je jazyk.

Já o tobě vím, že jsi nesmírně sečtělý, četbou se zabýváš intenzivně. Myslíš si obecně, že herec, který je sečtělý, má při své práci náskok?
To snad ne. Mám děsný mezery! Myslím ale, že když je to náš obor, který jsme si jako divadelníci vybrali, tak bychom ho měli znát i z teoretické strany. Včetně znalosti hereckých technik, což neznamená, že je máme všechny ctít a všechny milovat, ale v hereckém portfoliu každého by o nich minimálně mělo být povědomí. Dám jednoduchý příklad. Když vedle sebe postavím absolventa herecké konzervatoře a absolventa úplně jiné střední školy, tak přece ten první musí nutně vědět například o Diderotovi nebo Mejercholdovi (V. E. Mejerchold – ruský avantgardní režisér, herec a divadelní a filmový teoretik – pozn. redakce) více než ten druhý. To je přece základ.

Existuje nějaká rada, kterou jsi dostal během svého studia na konzervatoři a dodnes ji považuješ za zásadní?
Těch je jistě víc. Uvedu dva. Je to citát naší hlavní pedagožky herectví na konzervatoři Alexandry Gasnárkové: „Tady máš text, tady máš jeviště. A můžeš všechno.“ a druhý z DAMU prof. Miloslava Klímy: Víte co je talent? Schopnost umělce intuitivně vybrat vždy tu nejlepší z možností..

Vladimír Polák