Z Tygra v ostravském Míru Židem ve Zlaté labuti. Užívám si to, říká Robin Ferro

Po matce je Robin Ferro z jedné poloviny Čech, po otci z druhé poloviny Ital. V Itálii také, jak sám níže uvádí, když se ocitne, najde vždy zázemí. Narodil se v roce 1996 ve Valašském Meziříčí, dětství prožil v Zubří. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a po angažmá v Divadle loutek se stal prvním stálým hercem Divadla Mír. Společně se svým spolužákem Štěpánem Kozubem, bývalým učitelem Albertem Čubou a Vladimírem Polákem se stal v čase koronavirové pandemie hvězdou jejich vlastních skečových improvizačních show.

Ve Zlaté labuti nyní hrajete Kamila Pulkrába, syna židovského klenotníka v podání Tomáše Töpfera, který nese následky protižidovských opatření protektorátu. Je to úplně jiná role, než na jakou mohli být u vás lidé dosud zvyklí.
Já jsem vděčný za to, že jsem tu nabídku dostal. Pomalu jsem se začínal bát, že zůstanu ve škatulce tzv. šaška a jsem rád, že se to nestalo. Konkrétně i při zkoušení České kletby - role kněze není typická role, kterou bych normálně dostal. Moc si té práce vážím.

O hraní a respektu

Jak vnímáte například pana Töpfera, co by svého otce? Jak se vám s ním hraje?
Velmi nervózně, tedy alespoň z mé strany. Ale je to skvělý člověk, který mi předal spoustu zkušeností a spoustu vtipných historek.

play_fill

Česká kletba Divadla Mír zasáhla Ostravu a uspěla. V kostele se totiž nelže

Volný čas

On znal vaše dílo, které vzniklo předtím, než jste začal natáčet Zlatou labuť?
Já jsem neměl odvahu se na to zeptat. Možná jsem se trochu obával, že to není úplně pro něj a jeho reakce by tedy nemusela být úplně pozitivní. Protože když se potkáte s takovým člověkem, tak máte sebevědomí na bodu mrazu. Ale během natáčení jsme si docela porozuměli a jsem rád za tuto příležitost, interakci.

Lidé si vás často spojují s prací loutkoherce, jak to padlo i v seriálu Skoro na mizině. Vy jste skutečně začínal jako loutkoherec v Divadle loutek, nabízí se tedy otázka, jaký vztah máte k hraní pro děti? Viděl byste se rád například v pořadu jako je Kouzelná školka a s ní spojená Dáda Patrasová?
To vůbec ne. Co se týče Divadla loutek, tak jsem si chtěl práci loutkoherce vyzkoušet, protože se mi odjakživa líbila.

Robin Ferro ve Zlaté labuti a se Třemi Tygry:

Chtěl byste být loutkoherec?
No to úplně ne. Líbila se mi spíše ta atmosféra mezi herci, že soubor funguje tak kompaktně a neexistuje malých a velkých rolí. Všichni musí spolupracovat a stává se běžně, že když zrovna nehrajete svůj part, tak je potřeba zároveň pomáhat nějakému jinému kolegovi - herci. Třeba v přidržování rekvizity nebo nějaké jiné loutky. Po čase jsem ale zjistil, že to úplně není pro mě a že mi činohra hrozně chybí. Práce loutkoherce je za mě velmi složitá a proto vzhledem k tomu všemu o sobě neříkám, že jsem loutkoherec.

Jaké role vás lákaly více? Podivínské, typu Karlík a továrna na čokoládu, nebo role hrdinů…?
Já to mám vlastně do teď, že nemám žádnou vysněnou roli. Tedy v tom smyslu, že se těším na jakoukoliv práci, která mi přijde. Mám radost ze všeho, ale pokud bych měl říct jednu roli a jednu povahu, která mě baví hrát, tak je to kretén. Velmi mě baví, hrát hloupé lidi.

Tak trochu o videohrách

Na zkoušce se vás režisér ptal, zdali ještě plánujete, že byste k něčemu měl připomínku. Stává se vám často, že zasahujete do scénáře?
To asi ne, nedovedu si představit, že bych byl tak drzý, že bych něco měnil ve scénáři. Ale pokud v něm je něco, co si myslím, že by mohlo být lepší, nebo mohlo být nějakým způsobem jinak, tak se vždy zeptám režiséra, jestli tu repliku nemůžeme nějak přeformulovat.

Takže podobné plány s psaním, jako Albert Čuba třeba, nemáte?
Ne, nic takového. Já jsem hrozně dlouho řešil v sobě, že jsem jen herec, protože všichni kolem mě buď něco napsali a z toho se pak natočil skeč, nebo nějaký krátkometrážní film. Nebo se věnovali ještě něčemu jinému, režii, psaní knížek a tak podobně. Já jsem z toho měl hrozně dlouho takové minitrauma, že já dělám jako kdyby jen to herectví, ale pak jsem si řekl, že to je blbost přece. Že ta moje profese je natolik obsáhlá a musím se v ní ještě tolik naučit, že by byl přece nesmysl, abych si vzal ještě složitější profesi jako je třeba režie. Takže já si tak pěkně hraju, učím se a baví mě to.

Ani v souvislosti s vašim dalším koníčkem, kterým je hraní her, neuvažujete o nějakém propojení námětu hry a scénáře. Například ve stylu Lara Croft? Nebo naopak, teď se různé ságy prolínají do her…
To si úplně nedovedu představit. Ty videohry jsou fascinující právě tím, že to jsou videohry. A kdyby se dostaly na divadelní prkna a filmové plátno, tak už by to nemělo své kouzlo. Na hrách je super, že vy jste ta postava, které se to děje. A prožíváte nějaký ten hororový, emoční příběh. Vy tím, že ji hrajete, se posunujete dopředu. Prozkoumáváte třeba tajnou kobku, protože potřebujete najít sarkofág. Je to úplně o něčem jiném, než když to pak vidíte na plátně. V době, kdy vyšla hra Tomb Raider z toho byli lidé úplně paf. Najednou oni byli ti archeologové, kteří se mohli vydat do jeskyně, kde našli starého sibiřského tygra, kterého museli rozstřílet. Měli z toho reálně strach a zážitek. Zatímco když se podíváte na film, tak zjistíte, že je třeba lepší Indiana Jones. A to je pravda, protože ta Lara, Tomb Raider jako videohra, nemá žádný oscarový scénář. Ten zážitek byl v něčem úplně jiném.

O dětech a víře

Zmínil jste Českou kletbu, kterou aktuálně zkoušíte v Divadle Mír a hrajete v ní kněze, jak to máte s vírou?
To je strašně obsáhlá otázka. Já jsem byl pokřtěný, když jsem byl malý. Vyrůstal jsem v katolické rodině a musel podstoupit i různé obřady jako biřmování a podobně. Ale když jsem vyrostl a začal se rozhodovat sám za sebe, nenašel jsem uspokojivou odpověď, proč to vlastně dělám, tyto svátosti. Takže když jsem byl větší a dostal jsem se sem do Ostravy, našel jsem jednou evangelickou církev, která mi vyhovovala v tom, že byla více otevřenější a mluvila o těchto věcech více lidštěji. Ne jen prostřednictvím ceremonií, které katolismus v sobě skýtá. Pokřtil jsem se vlastně podruhé. Ale tentokrát to byla moje volba. Ale potom jsem zjistil, že mi to nevyhovuje vlastně vůbec. A teď jsem ve stavu, kdy věřím v něco, co je nad námi, co nás přesahuje, čemu asi nikdy neporozumíme, ale možná ani nemáme, ale asi tomu nedokážu říct Bůh. A nehledám to v knihách.

Jak se herci Divadla Mír těší na premiéru komedie Česká kletba?

Oženil jste se, dokážete si sebe představit do budoucna i v roli otce na mateřské dovolené?
Naše práce je velmi specifická i mé ženy, která je architektka a dělá například i často výpravu do seriálů. Když budu mluvit o sobě, tak třeba já dva měsíce, když zkoušíme, chodím do divadla od rána do večera. Musím tady být, ale potom je třeba měsíc, kdy mám volněji a hraji pouze večerní představení. Takže si úplně nedokáži představit, že bych šel na rodičovskou. Myslím, že i finančně by to bylo těžší. Ale zároveň mám v jistém směru luxus, že pak budu moct s dětmi trávit více času, protože nemám klasickou pracovní dobu.

O Itálii

Váš otec je Ital, pochází z jihu, nebo ze severu? A máte k Itálii blízko? Vy jste v některém z předchozích rozhovorů zmínil, že na rozdíl od bratra máte raději život v Česku.
Že bych Itálii považoval za druhý domov? Vím, že bych se tam kdykoliv mohl ocitnout a budu tam mít zázemí, kde mě přijmou a bude to super, ale lépe se cítím tady. My máme s bráchou takovou teorii, že je to tím, že já jsem se narodil tady a on v Itálii. Můj tatínek je ze severu, konkrétně z městečka Loreo, asi 60 km od Benátek. Je to kraj Emilia Romagna, kde se dělá třeba parmazán, takže my jsme měli vždy doma výborný parmazán za levno.

Inspiruje vás? Je něco, co byste aplikoval z Itálie do Česka?
Jestli bych něco aplikovat z Itálie do Česka, tak by to byl asi společenský život, který mě tam baví velmi. Italové jsou zvyklí později vstávat, ale o to více si to pak užívat, a to mi tady někdy chybí. Konkrétně v Ostravě. A možná potraviny. Já jsem labužník a mám rád jídlo. Mám pocit, že v Itálii si těch potravin víc váží a jsou i kvalitnější v jistém ohledu.

play_fill

VIDEOANKETA: Herci Divadla Mír řeší pánský problém. Premiéra už tuto sobotu

Ostravsko

Nelákalo vás někdy divadlo v Itálii? Umíte italsky?
Musím se přiznat, že jsem v italském divadle ještě nebyl. Tam to funguje trochu jinak než v Česku. Ale lákalo mě minimálně třeba natáčení, takže teď s mou agentkou chceme oslovit agentury, které se starají například o obsazení herců do zahraničních seriálů, kde bych si to mohl zkusit. Já sice italsky umím, ale nejsem rodilým mluvčím, mám jisté rezervy. Ale umím zároveň dobře anglicky.

Na závěr ještě můžete prozradit některé vaše plány do budoucna, chystáte nějaké překvapení? Co vás i diváky čeká?
Teď nás čeká v Divadle Mír premiéra České kletby (rozhovor vznikal před generální zkouškou – pozn. red.). Poté ještě plánujeme v Divadle Mír dvě další premiéry tuto sezonu. Já se svými kamarády a kolegy nejen z divadla chystám i menší projekt, o kterém ale ještě nechci moc mluvit. Vše se dozví milí diváci a posluchači, zejména posluchači, v pravý čas. A ještě mě čeká natáčení jednoho projektu, o kterém ale také asi moc ještě nemohu moc mluvit, ale mohu říct, že by mě to mělo čekat o příštích prázdninách.