Na jaře roku 1968 město Krnov začalo usilovat o zřízení hraničního přechodu. Polská strana návrhy Krnova odmítla s tím, že dosavadní hraniční přechod v Mikulovicích ke sbližování bratrských národů bohatě postačí. Přejet legálně státní hranici z Polska do Krnova tehdy bylo téměř nemožné. Závora v Petrovické ulici byla spuštěná a pohraničníci ji střežili nonstop.

Před padesáti lety Karel Luska jako patnáctiletý dorostenec pomáhal psát hesla azbukou na náměstí. Krnované totiž v rádiu poslouchali zprávy o vpádu sovětské armády do Československa a v první chvíli nikomu nedošlo, že okres Bruntál obsadila polská armáda.

Polští vojáci sice azbuku neznali, ale došlo jim, že nejsou vítáni. Krnované byli zvědaví, jak se polské vojsko dostalo na naše území. Přijala je česká pohraniční stráž jako hosty, nebo je považovala za vetřelce a bránila hranici?

„Sedli jsme na kola a jeli na celnici. Ukázalo se, že polská armáda se ani nenamáhala požádat o zdvižení závor a předstírat, že přichází na návštěvu jako host. Viděl jsem, že z té závory přejeté tanky zbyla rozdrcená placka. Bylo mi jasné, že když se jim někdo postaví do cesty, poteče krev. Když polští vojáci dorazili do Krnova, první šli za policajty. Došlo tam k incidentu, při kterém jednomu esenbákovi zlomili ruku. O dalších zraněných v Krnově nevím,“ zavzpomínal Karel Luska.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Také tehdejší krnovský kronikář Vladimír Blucha sedl na kolo a jel si prohlédnout závoru.

„Vím o tom incidentu, když Poláci odzbrojovali krnovskou policejní stanici, ale detaily neznám. Zato tu strženou závoru na hranicích jsem si prohlédl zblízka, a dokonce jsem ji nafotil. Ležela uprostřed silnice zkroucená tak, že jeden konec trčel k nebi. Jezdila se na ni dívat spousta lidí a trvalo dlouho, než někoho napadlo závoru odklidit stranou,“ zavzpomínal Vladimír Blucha, který se s Poláky pokoušel diskutovat.

„Rychle vystřízlivěli, když viděli, jaký je vztah místních obyvatel k jejich příjezdu. Všichni se jim snažili vysvětlit, že u nás žádná kontrarevoluce není, a že zde nejsou vítáni. Zvlášť záložáci z Prudniku byli nešťastní, protože žně byly v plném proudu. Dostali povolávací rozkaz a museli nechat na poli nedokončenou práci. Byl jsem dokonce i u toho, když na krnovskou radnici přišel polský plukovník a představil se jako velitel města. Přijala ho soudružka Dundálková za OV KSČ, ale já jsem musel odejít. Jako civil jsem u toho jednání neměl co dělat,“ doplnil Blucha.

Na závoru dnes vzpomínají také Poláci, kteří před padesáti lety vpadli do Krnova. Polští novináři zaznamenali vyprávění Bolesława Nogy, který byl pomocníkem náčelníka štábu v Opoli.

Dnes je mu 82 let.

„Co to vlastně mělo znamenat, že jdeme do Československa s bratrskou pomocí? To nikdo nevěděl. Byla to invaze. Jak jinak to nazvat, když náš velitel překoná hranice tak, že přemůže českou pohraniční stráž a tank hraniční překážky v Krnově rozseká na třísky?,“ řekl major Bolesław Noga novinářům Nové trybuny Opolska s tím, že polští důstojníci i vojáci byli stále přesvědčeni, že se tímto způsobem chystají do další války s Německem.

Při invazi zahynulo několik Čechů, ale ani jeden Polák.

„Možná proto, že Češi jsou mírumilovný národ, zvykli si na naši přítomnost a nevyhledávali příležitost ke konfrontaci. Kdyby někdo takovou invazi směřoval na nás, Poláky, asi by došlo k masakru,“ komentovali polští důstojníci svou roli s odstupem padesáti let. 

V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.