Černá vlajka? Proč je tady? Kdo ji vyvěsil? To napadá příchozího za branou částečně pustnoucího areálu u heřmanické točny trolejbusů. Bližší pohled ukáže, že z dřívějšího zdravotního střediska dolu visí odtržená střešní krytina a připomíná smuteční prapor za ostravské horníky.

Pamětníci ze šachty pojmenované nejprve Viktorie, poté Stalin (s přídomky Generalissimus i Velkodůl), dále Rudý Říjen a nakonec Heřmanice mluví v této souvislosti i o ostravské ostudě. „Tou bylo už odstřelení neobvyklé kozlíkové těžní věže! Takových tady moc nebylo,“ nechávají se slyšet.

Část zajímavé konstrukce tvořící kdysi dominantu obvodu zůstává jako památník nad výdušnou jámou Heřmanice II zasypanou před jednadvaceti lety. Přístup k ní je volný, protože z vrátnice zůstávají víceméně trosky. Chodí a jezdí tu jen zaměstnanci několika firem z oblasti „lehkého průmyslu“.

Bývalí horníci v souvislosti s útlumem Dolu Heřmanice připomínají datum 30. června: „Ve třiadevadesátém skončila tento den těžba u nás, ve čtyřiadevadesátém v celém městě a v osmadevadesátém tady na výročí těchto smutných událostí vybuchla v už likvidované jámě metanovzdušná směs.“

Jako po explozi to každopádně vypadá uvnitř (nezabezpečeného a spoustu nástrah skýtajícího!) zdravotního střediska. Vybourané dveře, vyškubané dráty, vybité skla v oknech, díry zející ve zdech i stropech. „Na prodej!“ hlásá poutač na budově zavánějící výkaly a plné flašek od levného vína.

Administrativní budova s rozpadajícím se nápisem Důl Heřmanice nevypadá zvenčí lépe, alespoň je ale zabedněná stejně jako vedle chátrající kulturní dům – svého času pýcha šachty. „Budovy jsou z padesátých let, takový ten socialistický realismus, co je dnes jinde za památku,“ dodávají místní.