Vojtěch Vlček je ostravský středoškolský učitel a také historik specializující se na problematiku pronásledování církve za komunismu. Ve své přednášce, jež proběhla na faře, začal pro některé asi i překvapivě tím, že takzvaná „zlatá šedesátá“ nebyla zdaleka tak idylická, jak se všeobecně usuzuje.

Přinejmenším co se katolické církve týká, kdy zkraje 60. let probíhaly procesy s jezuity, františkány či salvatoriány a kde nemožnost návratu kardinála Berana i během tolik vzývaného Pražského jara je více než výmluvným důkazem toho, že ne vše bylo tak růžové, jak se s odstupem času představuje.

To byl ale jen nutný úvod k jádru jeho přednášky, které sestávalo z období 70. a 80. let.

Vojtěch Vlček pohovořil o situaci obecně, jak vypadala, zdůvodnil, proč začal režim pořádně „normalizovat“ svůj postoj k církvi až ve druhé polovině 70. let, a pak zmínil několik případů vězením postižených kněží, přičemž se zaměřil především na řeholníky.

Nezapomněl dodat, že v tomto období nebyly výslechy i samotné žalářování tak drastické jako v 50. letech, což ovšem neznamenalo, že by bylo vedeno v rukavičkách. Velmi krutě byl například vyslýchán kněz Václav Malý, který podepsal Chartu 77.

PIETNÍ AKT u krnovského památníku obětem válek a násilí za oběti komunistické ideologie.  Po něm následovala mše a přednáška Vojtěcha Vlčka.

Vyjmenoval všechny důvody, které stály za pronásledováním kněží. Jedním z nejčastějších „přečinů“ proti socialistické morálce bylo takzvané Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, jež postihlo například P. Adama Ruckého nebo františkána P. Jana Baptistu Bártu, který byl vězněn již v 50. letech.

Opakované tresty čekaly jezuitu P. Františka Líznu, jenž se provinil podpisem Charty 77 či šířením samizdatu, což byly další důvody věznění katolických kněží. Za druhý jmenovaný přestupek (v očích komunistického režimu) byl na 11 let odsouzen například P. Radim Hložánka.

Vlček dále poznamenal, že nešlo kolikrát jen o individuální zatčení „problémových“ kněží, ale třeba i o hromadný zátah na františkány v roce 1983 v rámci tzv. Akce Vír. Tehdy byli po celé tehdejší ČSSR pozatýkání františkánští kněží a bratři. Až na nátlak ze zahraničí byli po několikaměsíční vazbě propuštěni. Také nynější kardinál Dominik Duka byl odsouzen k patnácti měsícům vězení.

Režim, jak řekl Vojtěch Vlček, viděl v kněžích a řeholnících stále své úhlavní nepřátele po celou dobu svého vládnutí. Brojil proti nim až do posledního dechu.

Již zmiňovaný P. František Lízna byl odsouzen ještě v roce 1988. Shodou okolností se tak stal držitelem smutného rekordu mezi vězněnými kněžími. Za komunistického režimu byl totiž poslán za mříže celkem pětkrát.

Nicméně tehdejší církev už dokázala na toto pronásledování účinně reagovat svými protesty, písemnými stížnostmi a informováním zahraničního tisku.

Což může být podnětem také pro nás, abychom neváhali své odlišné názory prezentovat i dnes.

Libor Rösner