Vojín Sagan původem z východního Slovenska stál na strážním stanovišti u vchodu do Czajankových kasáren v Místku. Psal se 14. březen 1939, bylo sychravo. V podvečerním šeru stanuly před kasárnami první německé vozy.

Překvapená stráž vyhlásila poplach, došlo ke srážce. Odehrála se mezi v době 18. a 19. hodinou a trvala asi 30 až 40 minut. V kasárnách se v danou chvíli nacházeli z velké části nováčci, kteří narukovali teprve před dvěma týdny. Zbytek osazenstva pak tvořili aspiranti a délesloužící.

Němečtí vojáci byli nečekanou obranou zaskočeni, předpokládali, že jim nebude kladen odpor.

Němečtí vojáci před budovou Czajankových kasáren.„Boj to ale byl od samého počátku nerovný. Nezkušené a nedostatečně vyzbrojené osazenstvo kasáren nemohlo dlouho odolávat náporu německých vojáků, kterých neustále přibývalo, a kteří začali obkličovat kasárna,“ říká ředitel Státního okresního archivu Frýdek-Místek Tomáš Adamec.

V objektu navíc bylo velmi málo střeliva, neboť všechny těžší zbraně a většina munice musely být v předchozích měsících odevzdány do divizního skladiště. Přesto se obráncům podařilo vyřadit z boje jedno německé obrněné vozidlo a patrně i zneškodnit několik nepřátel.

„Jejich počet nebyl nikdy přesně zjištěn a všechna čísla, která se uvádějí, jsou jen nepodložené dohady. Jisté je naopak to, že na straně obránců ke ztrátám na životech nedošlo. Když už ale docházelo střelivo a z německé strany se přidala palba z protitankových děl, rozhodl velitel kasáren podplukovník Štěpina, který boj sledoval, že se posádka vzdá,“ popisuje Tomáš Adamec.

Vedení města i velení kasáren bylo o příjezdu německé armády na poslední chvíli informováno. K vojákům se ale rozkaz, že by neměli klást odpor, nedostal.

„Boje jsem sledoval z okna vlastní kanceláře a snažil jsem se telefonovat jednak veliteli posádky a jednak všem vlastním ostatním velitelům kasáren, abych mohl eventuálně v boji pokračovat. Palebný boj jsem ale asi po dvaceti minutách trvání ukončil, když jsem jednak nedostal spojení se sousedy a hlavně proto, že Němci vypálili na mou kancelář dva protitankové náboje z děla postaveného přímo proti mému oknu. Tímto palebným bojem byla čest československého vojáka v Místku zachráněna,“ vzpomínal později Karel Štěpina.

Když byli vojáci z kasáren po kapitulaci vyvedeni ven a museli několik hodin stát ve tmě a zimě na nedalekém Malém náměstí, zatímco Němci prohledávali kasárna, zajišťovali zbraně a obsazovali zbývající vojenské objekty v Místku a následně i ve Frýdku, netušili, že byli jedinou posádkou v celé republice, která v okamžiku německé okupace pozvedla zbraň k obraně.

Marný, ale statečný boj 12. roty 3. praporu 8. pěšího pluku Slezského zřejmě vzbudil respekt i na německé straně. Němci totiž incident dále nijak nevyšetřovali. Nepodnikli žádná odvetná opatření, dokonce veliteli obrany kapitánu Pavlíkovi ponechali jeho poboční zbraň a vojáky v následujících dnech propustili domů.

Posádka 8. pěšího pluku.Posádka 8. pěšího pluku.Autor: archiv Viléma Vlka

„Většina vojáků byla propuštěna ze služby do konce března, zůstat mohla pouze skupina důstojníků provádějících likvidaci místní posádky, která byla skončena k 31. červenci,“ podotýká Tomáš Adamec.

Na odpor vojáků se ale nezapomnělo. Vojenskou akci přijel po válce v červenci 1946 ocenit do Místku i prezident Edvard Beneš, který vyzdvihl statečnost místecké vojenské posádky.